ECLI:CZ:US:2010:2.US.1042.09.1
sp. zn. II. ÚS 1042/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma v právní věci stěžovatelů a) S. B., b) MUDr. Z. B., c) M. H. a d) R. V., všech zastoupených Mgr. Jaroslavem Čapkem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Komenského 241, o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. 1. 2009 č. j. 21 Co 595/2008-162 a rozsudku Okresního soudu v Semilech ze dne 29. 7. 2008 č. j. 5 C 767/2000-137, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 24. 4. 2009 a doplněnou podáním ze dne 19. 6. 2009, která splňovala všechny náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, a to pro údajné porušení jejich Ústavou garantovaných práv zakotvených v čl. 2 odst. 4 Ústavy a čl. 2 odst. 3, čl. 3 odst. 3, čl. 7 odst. 2 a čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Stěžovatelé namítali, že soudy v projednávané věci odmítly jejich žalobu s odůvodněním, že se nelze domáhat náhrady škody jinak než prostřednictvím restitučních předpisů, přestože věděly, že stěžovatelé neuspěli v řízení dle restitučních předpisů, kdy důvodem byla skutečnost, že jimi požadovaný poklad byl již smísen s pokladem České republiky, a proto jim nemohl být vydán v rámci restitučního řízení. Současně vyjádřili své přesvědčení, že v restitučních předpisech není nikde stanoveno, že je nepřípustné uplatňovat náhradu vzniklé škody dle obecných občanskoprávních předpisů. Dle jejich názoru jim bylo upřeno právo nakládat s majetkem svých předků, který má formu kapitálu v pojetí práva Evropské unie, konkrétně dle Směrnice Rady č. 88/361 EHS. Soudy dle stěžovatelů přispěly k zastřenému vyvlastnění stěžovatelů, a to bez splnění podmínky náhrady a označení veřejného zájmu na vyvlastnění.
Ústavní soud si k projednání ústavní stížnosti ve věci vyžádal spis Okresního soudu v Semilech sp. zn. 5 C 767/2000, z něhož zjistil, že stěžovatelé se domáhali vůči státu zaplacení blíže určené částky z titulu náhrady škody za nesprávný úřední postup v úředním výkonu, za který označili jednání blíže specifikovaných státních orgánů. V projednávané věci mělo jít zejména o neoprávněné odnětí zlatých a stříbrných mincí, ale i dalších cenností, v rámci trestu propadnutí majetku jejich právní předchůdkyně S. B. Předmětné zlaté a stříbrné mince ve skutečnosti nebyly v jejím výlučném vlastnictví, nýbrž tvořily tzv. ležící pozůstalost po jejím zemřelém manželovi, který zemřel v roce 1941, a nebyly v dědickém řízení dosud projednány. Stěžovatelé současně namítali, že v důsledku protiprávního nakládání s těmito cennostmi je již nelze vydat in natura. Jsou však bezdůvodně součástí státní pokladny.
Stěžovatelé v žalobě namítali, že rozsudkem ze dne 3. 4. 2000 č. j. 39 Co 457/99-105 Městský soud v Praze potvrdil zamítavé rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 3. 3. 1999 č. j. 27 C 111/92-87, před kterým uplatňovali nárok na vydání předmětných cenností (popř. uzavření dohody o vydání těchto věcí) podle restitučních předpisů, konkrétně podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "z. č. 87/1991"). Soudy v daném případě dovodily, že mince jsou věci druhově určenou a nelze u nich prokázat, že se jedná o mince zabavené právě S. B. Nasvědčovala tomu i skutečnost, že mince byly zasílány po zpracování Státním úřadem pro míry, váhy a drahé kovy hromadně s dalšími mincemi bývalé Státní bance, aniž by bylo lze odlišit, které mince byly zabaveny té které osobě. U věcí druhově určených je indikační žaloba pojmově vyloučena, a proto takové věci nelze vydat ani podle ustanovení §5 odst. 1 z. č. 87/1991. Protože materiály bývalého Státního úřadu pro míry, váhy a drahé kovy byly skartovány, nelze dohledat ani osud dalších zabavených cenných předmětů.
Napadeným rozsudkem ze dne 29. 7. 2008 č. j. 5 C 767/2000-137 Okresní soud v Semilech žalobu stěžovatelů o náhradu škody zamítl. V odůvodnění rozhodnutí zrekapituloval dosavadní průběh sporů o předmětné cennosti a mimo shora uvedený restituční spor také konstatoval žalobu stěžovatelů o určení obsahu ležící pozůstalosti včetně předmětných mincí, kterou stěžovatelé podali jako pozůstalí po A. B., manželovi S. B. Tato žaloba byla obecnými soudy zamítnuta (viz rozhodnutí obecných soudů založená ve spise) s odůvodněním, že žalobcům nesvědčil naléhavý právní zájem na požadovaném určení.V projednávané věci soud tedy dospěl ke zjištění, že stěžovatelé uplatnili nárok na náhradu škody za předměty neoprávněně odebrané státem v roce 1957, přestože se již domáhali téhož a to v rámci restitučního řízení, kde bylo požadováno uzavření dohody o vydání věcí. Za této situace zejména s odkazem na judikaturu Ústavního soudu soud uzavřel, že nebylo-li jejich nároku vyhověno, a to z jakéhokoli důvodu (konstrukce právního titulu je zde nerozhodná, tzn. ať už stěžovatelé požadovali uzavření dohody o vydání nebo poskytnutí relutární náhrady), nelze se po neúspěchu v restitučním řízení subsidiárně domáhat odškodnění jinou skutkovou a právní konstrukcí, která by smysl restitučních předpisů obcházela.
Se skutkovými i právními závěry se ztotožnil i Krajský soud v Hradci Králové, který k odvolání stěžovatelů rozsudkem ze dne 21. 1. 2009 č. j. 21 Co 595/2008-162 rozhodnutí soud prvého stupně potvrdil (mimo části výroku týkajícího se J. B., který ještě před podáním žaloby zemřel). Odvolací soud se v odůvodnění rozhodnutí věnoval účelu restitučních předpisů a podrobně vyložil, proč se ani stěžovatelé nemohou v konkrétní věci domáhat svých nároků cestou podle obecných předpisů.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí i řízení mu předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Z obsahu stížnosti vyplývá, že stěžovatelé se prostřednictvím ústavní stížnosti domáhají v plném rozsahu přezkoumání rozhodnutí obecných soudů, přičemž argumenty ve stížnosti uvedené jsou polemikou se závěry uvedenými v napadených rozhodnutích, přičemž stěžovatelé ve své podstatě opakují námitky, které přednesli před obecnými soudy, jež se jimi však zabývaly a v odůvodnění svých rozhodnutí řádně vypořádaly.
Jak obecné soudy správně dovodily, pro posouzení dané otázky je rozhodující stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05, publikované ve Sbírce zákonů pod č. 477/2005 Sb. Stanoviska přijatá plénem Ústavního soudu podle ustanovení §23 zákona o Ústavním soudu představují způsob sjednocování rozhodovací praxe jednotlivých senátů Ústavního soudu. Druhý senát Ústavního soudu je uvedeným stanoviskem vázán a plně na jeho závěry odkazuje.
V uvedeném stanovisku plénum Ústavního soudu v rozhodných souvislostech uvedlo, že "restituční zákony v podstatě legalizovaly vlastnictví státu k majetku, který stát získal konfiskacemi, znárodněním a dalšími majetkovými opatřeními, bez ohledu na to, že by bez jejich existence jinak bývalo možné, v některých případech, uplatnit na takový majetek vlastnické právo podle obecných předpisů. Tím současně vyloučily možnost uplatnit tato práva jinak, tedy podle obecných předpisů, neboť tato úprava je speciální úpravou k předpisům obecným. [...] Byť k majetkovým křivdám, které mínil [zákonodárce] zmírnit (nikoliv napravit), došlo v zásadě v rozporu s principy právního státu v minulém období, Ústava ani jiný právní předpis nevyžadují, aby tento majetek byl vrácen nebo za něj poskytnuta náhrada, a ani aby k tomuto účelu byly prováděny v právním řádu jakékoliv změny. Bylo svobodnou vůlí státu, zda umožní bývalým vlastníkům dotčeného majetku usilovat o jeho vrácení [...] Samo zakotvení restitučních nároků tedy bylo beneficiem státu - přesně vymezeným z hlediska časového a věcného. Jakékoliv zpochybnění tohoto vymezení má za následek zpochybnění aktu státu jako takového."
Jinak řečeno, stát přikročil k obnovení vlastnického práva zcela dobrovolně, a to pouze v omezeném množství případů, jejichž rozsah byl určen jednotlivými restitučními předpisy co do časové působnosti (tzv. rozhodné období vymezené od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990), věcné působnosti a personální působnosti. V případech, které nebylo možno subsumovat pod rozsah restitučních předpisů (oprávněné osoby nesplňují podmínku státního občanství, jde o majetek nepodléhající restitučním nárokům či k násilnému "zabrání" státem došlo mimo rozhodné období), nelze se podle citovaného stanoviska domáhat ochrany cestou žalob podle obecných občanskoprávních předpisů. Je tomu tak i v případě stěžovatelů, kdy sice zákon č. 87/1991 Sb. podle svého výslovného ustanovení §1 odst.2 upravuje též podmínky uplatňování nároků vyplývajících ze zrušených výroků o trestu propadnutí majetku, propadnutí věci nebo zabrání věci, jakož i způsob náhrady a rozsah těchto nároků, avšak vydání věcí druhově určených neumožňuje. Tento závěr vyplývá, podle názoru Ústavního soudu nejen z již citované preambule k zákonu č. 87/1991 Sb., stanovící jeho meze pouze ve směru zmírnění některých majetkových a jiných křivd, ale i ze znění ustanovení §5 odst.1 zákona, jež vydání peněz vylučuje. Požadavek na vydání drahých kovů a peněz dle Ústavního soudu odporuje smyslu zákona, neboť by opomíjel podmínku identifikace věci (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 24. 6. 1998 sp. zn. II. ÚS 192/97, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení svazek 11, pod č.75, str. 193 a násl.).
Protože z hlediska ústavně právního přezkumu nebyl výsledek řízení před obecnými soudy se stanoviskem v rozporu, ba naopak z něj vycházel, lze na argumentaci v něm rozvedenou odkázat.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud postupoval podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. dubna 2010
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu