ECLI:CZ:US:2010:2.US.1081.10.1
sp. zn. II. ÚS 1081/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti A. K., zastoupeného Mgr. et Mgr. Patrikem Tauerem, advokátem Advokátní kanceláře Vinohradská 126, Praha, proti rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. 1. 2010 sp. zn. 23 Cdo 4386/2007 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 4. 2007 sp. zn. 62 Co 29/2007, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina) a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozsudků.
V ústavní stížnosti uvádí, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 19. 9. 2006 sp. zn. 53 C 199/2005 mu bylo uloženo zaplatit GE Money Auto, a.s., částku 28 607 Kč s úrokem z prodlení, co do částky 122 502,55 Kč s úrokem z prodlení byla žaloba zamítnuta, částečně bylo řízení zastaveno a dále bylo rozhodnuto o nákladech řízení mezi účastníky i vůči státu. Tento rozsudek byl v zamítavé části změněn ústavní stížností napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze tak, že stěžovateli bylo uloženo zaplatit i částku 122 502,55 Kč a bylo rozhodnuto o nákladech řízení dle poměru úspěchu ve věci. Dovolání bylo rovněž ústavní stížností napadeným rozsudkem Nejvyššího soudu v převážné části zamítnuto, v části odmítnuto.
Stěžovatel namítá, že v případě rozhodnutí odvolacího soudu, kterým byl změněn (částečně) rozsudek nalézacího soudu,se jednoznačně jedná o nepředvídatelné - překvapivé rozhodnutí s protiústavními konsekvencemi. Stěžovateli tak byla odňata možnost uplatnit před soudem procesní práva. Pokud chtěl odvolací soud rozsudek nalézacího soudu změnit, měl předestřít svůj právní názor, zopakovat dokazování a dát mu poučení dle §118a o.s.ř. Nic takového se nestalo a bez jakýchkoliv náznaků byl rozsudek změněn tak, že bylo žalobě i v této zamítavé části vyhověno.
Stěžovatel uvádí, že překvapivost rozhodnutí odvolacího soudu a de facto popření zásady dvojinstančnosti řízení bylo i předmětem dovolání, v němž v doplnění dovolání z 5. 5. 2009, mimo jiné, namítal vady řízení dle §241a odst. 2, pís. a) o.s.ř. spočívající právě v tom, že ho odvolací soud neseznámil se svým právním názorem, který byl odlišný od právního názoru nalézacího soudu, nenechal mu prostor se k němu vyjádřit, popř. doplnit skutková tvrzení a navrhnout další potřebné důkazy, čímž mu byla odňata možnost využít jeho procesních práv. Otázka nepředvídatelnosti rozhodnutí zůstala však zcela bez povšimnutí.
Stěžovatel dále poukazuje na §56 odst. 1 obč. zák. (transponovaný čl. 3/1 směrnice Rady 93/13/EHS), který stanoví, že spotřebitelské smlouvy nesmějí obsahovat ujednání, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značkou nerovnováhu v právech a povinnostech. Pokud tedy VOP, které mají 7 stran textu plného povinností, které stíhají spotřebitele, obsahují závazek spotřebitele zaplatit všechny splátky leasingu bez ohledu to, zda předmět leasingu existuje či nikoliv, a bez ohledu na zavinění spotřebitele, a pokud zároveň odpadá povinnost leasingového pronajímatele převést po úhradě všech splátek na leasingového nájemce vlastnické právo, byť se k tomu ve smlouvě zavázal, pak takové ujednání je zcela jasně nerovnovážné a neplatné a uvedená směrnice ani nepožaduje žádné dovolávání se relativní neplatnosti. Stěžovatel ponechává na zvážení, zda nepředložit předběžnou otázku Soudnímu dvoru EU k výkladu, zda takováto zcela jednostranná a nevyvážená ujednání spadají pod výklad čl. 3 citované směrnice, byť §56 odst. 1 obč. zák. je její takřka doslovnou transpozicí. V této souvislosti odkazuje na nálezy Ústavního soudu (sp.zn. I.ÚS 342/09, sp.zn. II.ÚS 3/06 apod.).
Nejvyšší soud a Městský soud ve vyjádření k ústavní stížnosti odkázaly na odůvodnění svých rozhodnutí.
Z obsahu spisu vyplývá, že žalobkyně - leasingová společnost - uzavřela se stěžovatelem dne 21. 6. 2003 leasingovou smlouvu, jejímž předmětem byl leasing automobilu v ceně 266 400 Kč, za který se stěžovatel zavázal platit po dobu 48 měsíců v pravidelných měsíčních splátkách 9 312 Kč jednorázový "poplatek za prověření" ve výši 2 300 Kč, zálohu na splátky ve výši 66 600 Kč a za odprodej předmětu leasingu částku 1 000 Kč. Dne 3. 8. 2003 došlo k odcizení předmětného automobilu. Žalobkyně se proto v řízení domáhala zaplacení částky v celkové výši 151 109,55 Kč s přísl., představující rozdíl mezi nároky plynoucími z leasingové smlouvy uzavřené mezi ní a žalovaným po odcizení automobilu jako předmětu leasingu a pojistným plněním obdrženým od pojišťovny v celkové výši 142 469 Kč.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že odcizením automobilu došlo k nemožnosti plnění ze strany žalobkyně, neboť žalobkyně nemůže dostát svému závazku převést vlastnické právo k předmětu leasingu na stěžovatele, splní-li stěžovatel podmínky smlouvy. Vzhledem k nastalé následné nemožnosti plnění jsou si strany povinny vrátit vzájemně přijatá plnění, což v případě stěžovatele představuje finanční částku odpovídající hodnotě leasingu ke dni ukončení závazkového vztahu (tj. ke dni odcizení vozu). Soud prvního stupně proto žalobě s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu (sp.zn. 32 Odo 1089/2004 a sp.zn. 29 Cdo 1424/2000) vyhověl co do částky 28 607 Kč, představující rozdíl mezi hodnotou předmětu leasingu a plněním pojišťovny, a ve zbývající části (122 502,55 Kč) žalobu zamítl, neboť požadavek žalobce hodnotil jako výkon práva v rozporu ze zásadami poctivého obchodního styku ve smyslu §265 obch. zák.
Odvolací soud prvostupňové rozhodnutí v zamítavé části změnil tak, že stěžovatele zavázal i k úhradě částky 122 502,55 Kč s odůvodněním, že nedošlo k zániku závazku pro dodatečnou nemožnost plnění a nezastává názor, že by předmětná smlouva nepožívala ochrany dle §269 obch. zák. Jedná se o finanční leasing, přičemž leasingový nájemce smlouvou přijímá ve smyslu ust. §368 odst. 2 obch. zák. nebezpečí škody v rozsahu stanoveném smlouvou, a nelze proto situaci, kdy došlo k odcizení předmětu leasingu, považovat za dodatečnou nemožnost plnění. Nárok žalobce na zaplacení sjednaných leasingových splátek i odúročených ušlých výnosů proto považoval za souladný s obsahem leasingové smlouvy a Všeobecnými obchodními podmínkami.
Nejvyšší soud v odůvodnění uvedl, že problematiku námitek, dle nichž je požadavek žalobkyně vyplývající z leasingové smlouvy v rozporu s dobrými mravy, ve svých rozhodnutích opakovaně řešil a neshledává důvod se od dříve přijatých závěrů odchýlit. Bylo-li v leasingové smlouvě, resp. v obchodních podmínkách, jež byly nedílnou součástí leasingové smlouvy, sjednáno, že leasingový nájemce je povinen platit všechny splátky i v případě odcizení předmětu leasingu, je nájemce bez ohledu na plnění pojišťovny povinen dosud nezaplacené leasingové splátky uhradit, a to po odpočtu pojistného plnění (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 1999, sp. zn. 32 Cdo 2297/98). S ohledem na tento závěr neshledává dovolací soud jednání žalobkyně, jež se u soudu domáhá svých práv, a předmětnou leasingovou smlouvu ani v rozporu s dobrými mravy dle §3 odst. 1 obč. zák. a zásadami poctivého obchodního styku dle §265 obch..zák. Při aplikaci ust. §262 odst. 1 obch. zák., je třeba vždy vzít v úvahu konkrétní práva a povinnosti leasingového nájemce vymezená v leasingové smlouvě, z nichž však zneužití vlastnického práva žalobkyně na úkor stěžovatele dovodit nelze.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojeným spisem Obvodního soudu pro Prahu 2 z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.
Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je totiž zřejmé, že stěžovatel se ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů obecných soudů způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru, přičemž v ústavní stížnosti uvádí tytéž argumenty, se kterými se již obecné soudy vypořádaly. Ústavní soud tak staví právě do role další odvolací instance, která mu, jak bylo uvedeno, nepřísluší.
Ústavní soud nejdříve uvádí, že po přezkoumaní věci neshledal, že by se v projednávané věci jednalo o tzv. překvapivé rozhodnutí, v jehož důsledku by došlo k popření zásady dvojinstančnosti řízení.
Ustanovení §220 odst. 1 písm. a) o.s.ř. ukládá odvolacímu soudu změnit rozsudek nebo usnesení soudu prvního stupně, jímž bylo rozhodnuto ve věci samé, jestliže nejsou dány podmínky pro jeho potvrzení nebo pro jeho zrušení a jestliže soud prvního stupně rozhodl nesprávně, ačkoli správně zjistil skutkový stav.
Za rozhoodnutí, pro které se v judikatuře Ústavního soudu vžilo označení překvapivé rozhodnutí, lze zpravidla považovat rozhodnutí, kterým soud druhého stupně buďto potvrdí rozsudek soudu prvního stupně, avšak z jiného důvodu, než o který se opíralo rozhodnutí soudu prvního stupně, anebo rozhodnutí, kterým soud druhého stupně změní rozhodnutí soudu prvního stupně, avšak vysloví právní závěr, který nebylo možno na základě skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně vůbec předvídat. V takových případech Ústavní soud rozhodnutí soudu druhého stupně zpravidla ruší, neboť účastníku řízení byla odňata reálná a efektivní možnost právně i skutkově argumentovat. Ústavní soud má však za to, že taková skutková a právní situace v této věci nenastala.
V projednávané věci odvolací soud přijal skutkový stav tak, jak jej zjistil soud prvního stupně. Stejně jako soud nalézací se zabýval příslušnými ustanoveními obchodního zákoníku, která lze aplikovat na daný typ smlouvy, posuzoval právní vztahy založené mezi účastníky řízení smlouvou a zabýval se otázkou závaznosti a platnosti leasingové smlouvy včetně Všeobecných dodacích podmínek, avšak na základě shodných skutkových zjištění dospěl k odlišnému právnímu závěru. Výhrady stěžovatele stran údajně pro něho překvapivého právního názoru odvolacího soudu nelze hodnotit izolovaně (pouhým porovnáním rozsudků soudu prvé a druhé instance), ale kontextuálně, tj. v souvislosti se vším, co bylo v řízení uplatněno či v něm najevo vyšlo. Z tvrzení žalobkyně uváděných v žalobě, v průběhu řízení i v odvolání jednoznačně vyplývá, že jí byla právě předkládána argumentace, která vedla odvolací soud ke změně rozsudku nalézacího soudu. K těmto tvrzením a námitkám se stěžovatel v průběhu řízení vyjadřoval a soudu předkládal svůj odlišný názor.
Soud druhého stupně proto při změně napadeného rozhodnutí nepřesáhl meze své pravomoci vymezené citovaným ustanovením občanského soudního řádu, a jeho rozhodnutí proto není kvalifikovatelné jako překvapivé ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu.
Za opodstatněnou nelze považovat ani výtku týkající se nerespektování zásady dvojinstančnosti (tato zásada v občanskoprávním řízení ani ústavně garantována není). Stěžovateli nebylo odňato právo na přezkum právního názoru odvolacího soudu, neboť námitky proti němu uplatnil v dovolání a Nejvyšší soud se jimi ve svém rozhodnutí zabýval.
Ústavní soud dále ověřil, že ve věci bylo provedeno velmi podrobné a důkladné dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav, který opravňoval obecné soudy k přijetí rozhodnutí. Ústavní soud zdůrazňuje, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.
Obecné soudy se zabývaly všemi námitkami stěžovatele (totožnými jako v ústavní stížnosti) a své právní závěry patřičně odůvodnily, tzn. že uvedly, které skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Jejich právní závěr, dle něhož má žalobkyně právo na doplacení leasingových splátek v žalované výši, neboť leasingového nájemce (stěžovatele) dle leasingové smlouvy nezbavuje odcizení vozidla, a to ani když na něm nenesl vinu, povinnosti platit leasingové splátky v dohodnuté výši po celou sjednanou dobu leasingu, nelze považovat za právní závěr, který by vybočoval z mezí ústavnosti. Vzhledem k tomu, že se obecné soudy s danou problematikou dostatečně vypořádaly, přičemž vycházely i z judikátů Nejvyššího soudu, který je právě tím orgánem soudní moci, jemuž přísluší výklad a sjednocování judikatury týkající se obecného práva, nepovažuje Ústavní soud ze nutné se k věci duplicitně vyjadřovat. Stejně tak má Ústavní soud za to, že dovolací soud se rovněž dostatečně vypořádal s námitkou stěžovatele, týkající se rozporu ujednání leasingové smlouvy s dobrými mravy a rovněž v tomto směru lze odkázat na jeho odůvodnění. Ústavní soud dodává, že danou problematikou se zabýval i velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu, který ve svém rozhodnutí přijatém dle §19 a 20 zák. č. 6/2002 Sb. dne 13. 1. 2010 sp. zn. 31 Cdo 4356/2008 vyslovil obdobné závěry jako v projednávané věci.
Ústavní soud rovněž neshledává obdobu projednávané věci s problematikou rozhodovanou v nálezech Ústavního soudu, na něž stěžovatel odkazuje, a to ani ve vazbě na ust. §56 odst. 1 obč. zák. Leasingová smlouva je speciální typ smlouvy, jejíž uzavření platná právní úprava připouští. Její specifika, včetně závazků z této smlouvy vyplývajících pro leasingového nájemce, jsou přitom běžně známá a jejich znalost je přinejmenším dostupná pro každého zájemce o uzavření leasingové smlouvy. K uzavření smlouvy přitom dochází z podnětu zájemce, který má možnost se před podpisem smlouvy svobodně rozhodnout, zda na podmínky, za kterých je leasingová smlouva uzavírána, přistoupí. Okolnost, že smlouva odkazuje na Všeobecné dodací podmínky a obsahuje řadu ujednání v textu vyhotovenému malým písmem, automaticky neznamená, že bude smlouva neplatná, pokud leasingový nájemce dodatečně zjistí, že smlouva je pro něj nevýhodná. V obdobných věcech záleží vždy především na zájemci o koupi vozu, jakým způsobem se rozhodne koupi financovat, i na výběru společnosti z hlediska podmínek, za kterých je leasing poskytován.
Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci se jedná pouze o výklad a aplikaci běžného práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Jak bylo ověřeno, obecné soudy v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci zaujaly právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu.
Právo na spravedlivý proces, jehož porušení se stěžovatel dovolává, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Stěžovatel měl a nepochybně využil možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Skutečnost, že obecné soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti. Jakkoliv pak může být rozhodnutí z hlediska zákonnosti i sporné, rozdílný názor na interpretaci jednoduchého práva sám o sobě nemůže založit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces.
Vzhledem k tomu, že, jak Ústavní soud ověřil, obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí, která jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočila z mezí ústavnosti, byl návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnut jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. srpna 2010
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu