ECLI:CZ:US:2010:2.US.1088.10.1
sp. zn. II. ÚS 1088/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti V. Š., zastoupeného JUDr. Petrem Wildtem, advokátem se sídlem Bohuslava Martinů 1038, Hradec Králové, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2010 sp. zn. 4 Tdo 4/2010 a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 6. 2009 sp. zn. 4 To 4/2009, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 14. 4. 2010, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, jimiž mělo být zasaženo do jeho ústavně zaručeného práva na soudní ochranu a spravedlivý proces dle č. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod, čl. 8 Všeobecné deklarace lidských práv, čl. 6 odst. 1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 14 odst. 1 a 2 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.
Stěžovatel stejně jako v odvolání a dovolání namítá, že obecné soudy ignorovaly zásadu in dubio pro reo. K věci přistoupily formálně a nezabývaly se námitkami obhajoby. Odvolací soud dospěl k nesprávnému závěru, že výpověď spoluobžalovaného P. V. by měla být účelová, navíc tento závěr opřel o důkazy, které před ním nebyly provedeny, čímž porušil zásadu bezprostřednosti trestního řízení. Neexistenci záznamu z kamery v bance tak vyložil v neprospěch stěžovatele, přestože spoluobžalovaný V. potvrdil, že mu stěžovatel peníze při výběru předal. Stěžovatel je přesvědčen, že byly dány důvody dovolání, neboť pokud se nemohl dopustit trestného činu, protože s ním byl při výběru společník a finanční ředitel společnosti, jejíž peníze měly být zpronevěřeny, který to dosvědčil, pak rozhodnutí spočívá na nesprávném posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, což je dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Přestože byl spoluobžalovaný V. soudem prvního stupně též odsouzen za krádež, odvolacím soudem byl obžaloby v plném rozsahu zproštěn. Měl by být tedy k okolnostem výběru peněz znovu vyslechnut, tentokrát v postavení svědka.
Z obsahu listin připojených k ústavní stížnosti bylo zjištěno, že stěžovatel byl rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. 11. 2008 sp. zn. 7 T 6/2006 uznán vinným pokračujícím trestným činem krádeže podle §247 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., za nějž byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu čtyř let. Dále mu byl uložen peněžitý trest a pro případ jeho zmaření náhradní trest odnětí svobody.
K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze napadeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a ohledně stěžovatele znovu rozhodl tak, že jej uznal vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. z. Za to ho odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon mu podmíněně odložil na zkušební dobu tří let, a dále mu uložil peněžitý trest a pro případ zmaření náhradní trest odnětí svobody. Podkladem výroku o vině bylo zjištění, že stěžovatel poté, co převedl svůj podíl v obchodní společnosti EMC Co, s. r. o., Vysoké Mýto na V. V. a spoluobžalovaného P. V., využil skutečnosti, že ještě měl dispoziční právo k účtu společnosti a bez vědomí společníků firmy vybral z uvedeného účtu ve dvou případech celkem částku 1.310.000,- Kč, kterou použil pro osobní potřebu, a v této výši způsobil uvedené společnosti škodu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud druhým napadeným rozhodnutím toto dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako nepřípustné.
Po zvážení stížnostních námitek i obsahu předmětných rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Námitky stěžovatele směřují do skutkového a právního posouzení věci, přičemž vycházejí z obhajoby, uplatněné v průběhu řízení před obecnými soudy. Stěžovatel ovšem pomíjí, že jeho obhajoba byla řádně provedeným dokazováním vyvrácena. Stran provádění a hodnocení důkazů lze odkázat na podrobné a ústavně konformní odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu. Odvolací soud se s jeho skutkovými závěry ztotožnil. Řádně také zdůvodnil, proč na podkladě správně zjištěného skutkového stavu sám znovu rozhodl o vině tak, že stěžovatele uznal vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. z.
Pokud stěžovatel v této souvislosti namítá, že odvolací soud dospěl k odlišné právní kvalifikaci než soud prvního stupně (který jednání stěžovatele kvalifikoval jako trestný čin krádeže podle §247 odst. 1, odst. 3 písm. b tr. z.), přestože neprovedl vlastní dokazování či je nedoplnil, jeho námitce nelze přiznat opodstatněnost, neboť odvolací soud vyšel ze zcela totožného skutkového základu jako soud nalézací (viz skutková věta výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, která je totožná se skutkovou větou v rozsudku odvolacího soudu). Nebyl proto povinen řádně provedené dokazování opakovat či doplňovat. Ústavní soud, který v hodnotícím procesu obecných soudů neshledal žádnou libovůli, připomíná, že z ústavního principu nezávislosti soudů a soudců (čl. 81 a čl. 82 Ústavy) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů. Nespadá proto do pravomoci Ústavního soudu přehodnocovat hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, pokud by se s ním sám neztotožňoval (srov. III. ÚS 23/93, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, svazek 1, str. 41). To se týká i napadeného hodnocení výpovědi spoluobviněného P. V., při němž soud poukázal na řadu skutečností a důkazů svědčících o nevěrohodnosti jeho výpovědi i výpovědi stěžovatele stran oprávněnosti výběru peněz.
Trestné jednání stěžovatele bylo prokázáno řadou svědeckých a listinných důkazů, popsaných a podrobně zhodnocených v rozsudku soudu prvního stupně. O jeho vině neměly soudy žádné pochybnosti, byť soud prvního stupně toto tzv. tunelování společnosti nesprávně právně kvalifikoval. Nebyl dán proto důvod k uplatnění zásady in dubio pro reo, jejíž použití je na místě jen tehdy, jsou-li v otázce viny pochybnosti důvodné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o vině nemohl obstát. Taková situace však v projednávané věci nenastala.
Pochybení ústavního rozměru nebylo zjištěno ani v postupu Nejvyššího soudu, který shledal dovolání stěžovatele nepřípustným. Stěžovatel sice s odkazem na dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítal nesprávnou právní kvalifikaci svého jednání, dovolací námitky však založil výhradně na zpochybnění procesu dokazování a z něj vyvozených skutkových závěrů. Nejvyšší soud, který neshledal extrémní nesoulad právních závěrů s učiněnými skutkovými zjištěními, což by jedině dle judikatury Ústavního soudu mohlo věc posunout k věcnému přezkumu dovolacích námitek, tak nebyl povinen dovolání řešit věcně podle kriterií uvedených v ustanovení §265i odst. 3 tr. ř.
Stěžovatelova argumentace uplatněná v ústavní stížnosti, která je opakováním výhrad obsažených v jeho odvolání a dovolání, tak Ústavní soud nevede k závěru, že by postupem obecných soudů v napadeném řízení bylo porušeno stěžovatelovo právo na spravedlivý proces, jehož se dovolává.
Z uvedených důvodů Ústavní soud podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. června 2010
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu