ECLI:CZ:US:2010:2.US.1312.10.1
sp. zn. II. ÚS 1312/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma v právní věci stěžovatele L. K., právně zastoupeného Mgr. Hanou Palizovou, advokátkou se sídlem v Hradci Králové, Československé armády 954/7, o ústavní stížnosti proti usnesení státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové ze dne 26. 1. 2010 sp. zn. 1 KZV 62/2009 a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 2. 3. 2010 sp. zn. 11 Nt 858/2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která splňovala i další náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení jeho ústavně zaručených základních práv podle čl. 8 odst. 1, 3 a čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel namítal, že napadená rozhodnutí, kterými bylo rozhodnuto o jeho ponechání ve vazbě z důvodů stanovených v ustanovení §67 písm. a) a c) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. ř."), nebyla dostatečně podložena konkrétními okolnostmi, když byla pouze konstatována důvodná obava z útěku stěžovatele díky hrozbě vysokým trestem a obava, že bude pokračovat v trestné činnosti. Stěžovatel argumentoval, že se vždy z ciziny vracel k rodině do České republiky, neumí cizí řeči a má možnost bydlet u své matky. Tvrdil, že se činností, jež mu je kladena za vinu, neživil, pracoval mimo jiné jako číšník, a rád by využil v letní sezoně pracovních příležitostí v oboru stavebnictví. Ke konstatování, že se v jeho věci jedná o konkrétní typovou hrozbu vysokým trestem, stěžovatel namítal, že z provedeného dokazování nelze dospět k závěru, že k páchání trestné činnosti docházelo v rámci organizované skupiny a že by stěžovatel byl jejím vůdcem, jak uvedl krajský soud.
Z připojených listin Ústavní soud zjistil, že stěžovatel je (spolu s dalšími obviněnými) trestně stíhán pro trestné činy obchodování s lidmi dle §232a odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a), d) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. z."), dle §232a odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. d) tr. z. a dle §232a odst. 1 písm. a) odst. 3 písm. d) tr. z. Stěžovatel je stíhán vazebně, když byl vzat do vazby usnesením Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 27. 10. 2009 sp. zn. 0 Nt810/2009, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. 12. 2009 sp. zn. 11 To 500/2009, a to z důvodů uvedených v ustanovení §67 písm. a), b) a c) tr. ř.
Napadeným usnesením státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové ze dne 26. 1. 2010 sp. zn. 1 KZV 62/2009 rozhodla postupem podle §71 odst. 2 a 3 tr. ř. o ponechání stěžovatele ve vazbě z důvodů uvedených v §67 písm. a) a c) tr. ř. a současně rozhodla, že důvod vazby ve smyslu §67 písm. b) tr. ř odpadl. Stěžovatel podal proti uvedenému usnesení státní zástupkyně stížnost, která byla napadeným usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 2. 3. 2010 sp. zn. 11 Nt 858/2010 podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítnuta.
Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud mnohokrát v minulosti zdůraznil, že není součástí obecné soudní soustavy (čl. 91 ve spojení s čl. 90 Ústavy České republiky), a nemůže proto provádět dohled nad rozhodovací činností obecných soudů; do této činnosti je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, porušeny jeho základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem. Toto pravidlo se projevuje i v přístupu Ústavního soudu, jde-li o rozhodování obecných soudů ve vazebních věcech. Dle konstantní judikatury je věcí obecných soudů posuzovat, zda vazba je opatřením nezbytným k dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů v trestním řízení činných nelze dosáhnout jinak. Do příslušných úvah (a rozhodnutí jimi podložených) se Ústavní soud cítí oprávněn zasáhnout zpravidla jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem (čl. 8 odst. 1 Listiny) buď vůbec, nebo jestliže tvrzené (a nedostatečně zjištěné) důvody vazby jsou v extrémním rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku (viz nález ze dne 26. 9. 1996, sp. zn. III. ÚS 18/96, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 6, č. 88).
Podstatou ústavní stížnosti byla námitka stěžovatele, že napadená rozhodnutí nejsou dostatečně odůvodněna, důvody v nich uváděné nejsou z hlediska naplnění zákonných vazebních důvodů uvedených v §67 písm. a) a c) tr. ř. dostatečné a další setrvání stěžovatele ve vazbě je tak porušením jeho ústavně zaručeného práva vyplývajícího z čl. 8 Listiny. V tomto ohledu nemohl Ústavní soud stěžovateli přisvědčit.
Ve vztahu k námitce nedostatečnosti odůvodnění napadených rozhodnutí Ústavní soud podotýká, že z hlediska ústavněprávního musí z usnesení o ponechání ve vazbě vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Pakliže odůvodnění rozhodnutí o ponechání ve vazbě neobsahuje konkrétní skutečnosti, odůvodňující obavu z naplnění některého z vazebních důvodů dle §67 tr. ř., jsou právní závěry v rozhodnutích učiněné porušením ústavního principu zákazu libovůle. Pro všechny tři vazební důvody je v konkrétním případě rozhodující posouzení, zda obviněný svým jednáním sám zavdá příčinu k příslušné obavě nebo zda existuje taková objektivní konstelace vazebních důvodů, jež vzetí do vazby opodstatňuje (srov. např. nález III. ÚS 188/99 ze dne 4. 11. 1999, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 16, nález č. 156, str. 157 a násl., nález I. ÚS 62/96 ze dne 12. 9. 1996, publikovaný tamtéž, svazek 6, nález č. 74, str. 27 a násl., a usnesení III. ÚS 605/04 ze dne 18. 11. 2004, publikováno tamtéž, svazek 35, usnesení č. 55, str. 633 a násl).
V případě stěžovatele je Ústavní soud toho názoru, že z odůvodnění napadených rozhodnutí jednoznačně vyplývá trvající důvodná obava, nezbytná při posuzování zákonnosti pokračující vazby. Napadená usnesení přehledným a jasným způsobem uvádějí dostatečně konkrétní skutečnosti odůvodňující trvání vazebních důvodů podle §67 písm. a) a c) tr. ř. a jejich závěrům nelze z ústavního pohledu nic vytknout. S totožnými námitkami stěžovatele, které přednesl také v rámci slyšení před stížnostním soudem dne 2. 3. 2010, se vypořádal ostatně již Krajský soud v Hradci Králové v napadeném rozhodnutí, když se ohledně důvodu vazby útěkové dle §67 písm. a) tr. ř. zabýval i závěry vyjádřenými v nálezu Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2004 sp. zn. III. ÚS 566/03 (publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 33, str. 3a násl.), jež na projednávanou věc dopadají.
Dle právního názoru vyjádřeného ve shora citovaném nálezu je hrozba vysokým trestem sama o sobě konkrétní skutečností, jež zakládá důvodnou obavu, že obviněný uprchne či že se bude skrývat, aby se vyhnul trestnímu stíhání. To vše ovšem za předpokladu dostatečné konkretizace a individualizace trestněprávní kvalifikace skutku ve vztahu k obviněnému a pouze tehdy, jestliže na základě zjištěných skutečností opodstatňujících důvodnost podezření ze spáchání zvlášť závažného trestného činu lze předpokládat uložení trestu odnětí svobody ve výši nejméně kolem osmi let. V projednávané věci orgány činné v trestním řízení takovou hrozbu vysokým trestem dovodily, když dospěly k závěru, že stěžovatel je stíhán pro důvodné podezření ze spáchání zvlášť závažných trestných činů, které byly podle zatím získaných důkazů páchány v organizované skupině s vůdčí pozicí stěžovatele na větším počtu poškozených žen po dobu minimálně dvou let před samotným zadržením stěžovatele. Proto nejenom s ohledem na rozpětí trestní sazby, ale i na okolnosti zvyšující závažnost stíhaných skutků, shledal Ústavní soud podmínku hrozby vysokým trestem opodstatňující uvalení útěkové vazby za splněnou.
Pokud jde o vazební důvod dle §67 písm. c) tr. ř., toto ustanovení předpokládá existenci konkrétních skutečností, odůvodňujících obavu, že obviněný bude mimo jiné opakovat trestnou činnost, pro níž je stíhán. Tato podmínka bude splněna zejména tehdy, jestliže stěžovatel zavdá příčinu k takové obavě svým jednáním, nicméně v závislosti na konkrétním případu může být shledána dostatečnou, jak již bylo uvedeno výše, i určitá konstelace objektivní. Zmíněná objektivní konstelace byla orgány činnými v trestním řízení zjevně spatřována především právě v charakteru stíhané trestné činnosti a s ohledem na skutečnost, že do stíhaného jednání bylo zapojeno i rodinné zázemí stěžovatele včetně družky, pro které bylo také zdrojem příjmů. I v tomto ohledu tedy shledal Ústavní soud odůvodnění napadených rozhodnutí dostatečné.
Ústavní soud konstatuje, že neshledal v napadených rozhodnutích porušení zákonných ustanovení, promítající se do roviny protiústavnosti. Orgány činné v trestním řízení interpretovaly a aplikovaly trestní zákon a trestní řád ústavněprávně konformním způsobem. Usnesení obsahují konkrétní skutečnosti odůvodňující trvání vazby, ze kterých vyplývá obava z následků předvídaných v §67 písm. a), c) tr. ř., jako zákonného důvodu pro ústavně přípustné omezení osobní svobody (čl. 8 odst. 2, 5 Listiny) a jejich postupu nelze z ústavního pohledu nic vytknout.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud postupoval podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. srpna 2010
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu