ECLI:CZ:US:2010:2.US.1334.10.1
sp. zn. II. ÚS 1334/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti Ing. I. R., CSc., zastoupeného JUDr. Jindřichem Vališem, advokátem se sídlem Praha 1, Opatovická 4, proti usnesení Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 9. 3. 2010 ve věci sp. zn. 9 C 48/2009, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností brojí stěžovatel proti rubrikovanému usnesení, kterým měla být zasažena jeho práva garantovaná v ustanoveních čl. 36 odst. 1, čl. 11 odst. 1 a čl. 4 Listiny základních práv a svobod; současně tím mělo dojít k porušení ustanovení čl. 1 a čl. 90 Ústavy.
Napadeným usnesením rozhodl Okresní soud v Kutné Hoře o stěžovatelově vzájemném návrhu ve smyslu ustanovení §97 odst. 1 občanského soudního řádu tak, že se tento protinávrh dle ustanovení §97 odst. 2 občanského soudního řádu vylučuje k samostatnému projednání. Toto rozhodnutí považuje stěžovatel za rozporné s normami ústavního pořádku České republiky, pročež projednávaným podáním navrhuje jeho zrušení.
Dříve, než může Ústavní soud přistoupit k projednání a rozhodnutí věci samé, musí prověřit, zda jsou splněny všechny formální podmínky stanovené pro ústavní stížnost zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
K základním principům, ovládajícím řízení o ústavních stížnostech, patří princip subsidiarity. To znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, když navrhovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), a to jestliže nejsou dány důvody přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky dle ustanovení §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Smysl a účel této zásady reflektuje maximu, dle níž ochrana ústavnosti není a ani z povahy věci nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci, zejména obecné justice. Princip subsidiarity ústavní stížnosti totiž vychází z toho, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů ani soustavy orgánů veřejné správy. Jeho úkolem je ve smyslu čl. 83 Ústavy ochrana ústavnosti a do činnosti jiných orgánů veřejné moci mu proto přísluší zasahovat toliko v případě, že v jejich rozhodování shledá protiústavní porušení některých základních práv nebo svobod stěžovatele. Ústavní soud představuje v této souvislosti ultima ratio, institucionální mechanismus, jenž nastupuje v případě selhání všech ostatních. V neposlední řadě zásada subsidiarity odráží i princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti (pravomoci) jiných orgánů veřejné moci, jejichž rozhodnutí jsou v řízení o ústavních stížnostech přezkoumávána, a zásah Ústavního soudu připadá zásadně v úvahu pouze tehdy, jestliže náprava tvrzené protiústavnosti v rámci systému ostatních orgánů veřejné moci již není možná.
Ústavní soud proto setrvale judikuje, že ústavní stížností lze napadat především konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, neboť ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž případnou protiústavnost nelze napravit jiným způsobem (srov. např. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 62/95, in: Sbírka nálezů a usnesení, svazek č. 4, str. 243). Výjimky, které z tohoto pravidla připustil, se týkaly přezkumu rozhodnutí, která uzavírají určitou část řízení nebo která řeší dílčí procesní otázku, přestože řízení ve věci samé dosud neskončilo; to však pouze pokud jsou taková rozhodnutí způsobilá bezprostředně a citelně zasáhnout do ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele a pokud je námitka porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod koncentrována jen do tohoto stádia řízení a nemohla by již být v rámci dalšího řízení (např. při uplatňování procesních prostředků proti meritorním rozhodnutím) efektivně uplatněna. Takovou výjimku však projednávaný případ nepředstavuje.
V posuzované věci okresní soud napadeným usnesením vyloučil řízení o stěžovatelově protinávrhu k samostatnému projednání. Takové usnesení je rozhodnutím, kterým se upravuje postup v řízení, a pro svoji povahu (nebylo jím meritorně rozhodnuto o uplatněném nároku) je zcela nezpůsobilé být předmětem ústavně právního přezkumu, neboť není schopno jakkoli zasáhnout do práv, natož do práv ústavně zaručených (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 2. 2007 ve věci sp. zn. II. ÚS 727/06 a usnesení ze dne 20. 3. 2007 ve věci sp. zn. I. ÚS 729/06). Dle konstantní judikatury Ústavního soudu by k porušení tvrzeného práva na spravedlivý proces mohlo dojít teprve tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu, popřípadě by tento soud bezdůvodně odmítl o podaném návrhu jednat a rozhodnout či by zůstal v řízení delší dobu nečinný. Taková situace však v projednávaném případě nenastala. Postupem soudu nebylo vyloučeno ani omezeno právo stěžovatele domáhat se zrušení spoluvlastnického práva k předmětným nemovitostem, pročež nemohlo být (i proto, že se nejedná o meritorní rozhodnutí) zasaženo ani do stěžovatelova vlastnického práva.
Pro úplnost Ústavní soud uvádí, že na výše uvedeném ničeho nemění nález Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2008 ve věci sp. zn. I. ÚS 1238/08, v němž Ústavní soud dovodil přípustnost ústavní stížnosti proti pravomocnému usnesení o vyloučení věci k samostatnému řízení. Věc projednávaná nálezovým rozhodnutím se totiž týkala správního soudnictví (ustanovení §39 odst. 2 soudního řádu správního), v jehož kontextu neexistovaly proti napadenému usnesení žádné efektivní opravné prostředky. Závěry nálezu ve věci sp. zn. I. ÚS 1238/08 jsou proto - ve vztahu k otázce přípustnosti ústavní stížnosti - do posuzované věci zjevně nepřenosné.
Ústavní soud proto ústavní stížnost jako nepřípustnou odmítl podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. května 2010
Dagmar Lastovecká
soudce zpravodaj