ECLI:CZ:US:2010:2.US.1406.10.1
sp. zn. II. ÚS 1406/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl samosoudcem Jiřím Nykodýmem o ústavní stížnosti obchodní společnosti Crystalis s. r. o., se sídlem Zelený pruh 95/97, Praha 4, zastoupené Mgr. Jindřichem Skácelem, advokátem se sídlem v Brně, Zachova 4, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 6 Cmo 161/2009-145 ze dne 28. ledna 2010, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, a obchodní společnosti Š&Sch., s. r. o., se sídlem Šrobárova 2041/25, Praha 3, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností, podanou elektronicky 14. května 2010 a doplněnou osobně 17. května 2010, se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, jímž byl k jejímu odvolání potvrzen rozsudek Městského soudu v Praze č. j.
21 Cm 72/2005-111 ze dne 9. února 2009, kterým jí bylo uloženo, aby zaplatila vedlejší účastnici řízení částku 516.254,50 Kč s příslušenstvím z titulu rámcové smlouvy s prvky kupní a příkazní smlouvy. Stěžovatelka namítá, že napadeným rozhodnutím byla porušena její základní práva zakotvená v čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Ústavní soud ve své ustálené rozhodovací činnosti z ustanovení §43 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), vyložil úmysl zákonodárce, v zájmu racionality a efektivity řízení Ústavního soudu, dát pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud informace, zjištěné uvedeným postupem, vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost "není přijatelná", přistoupí bez dalšího k jejímu odmítnutí. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že v této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního. Právě o takový případ se jedná.
3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že souběžně podala dovolání. Podání ústavní stížnosti v této situaci zdůvodňuje hrozbou, že dovolací soud neshledá dovolání přípustným z důvodu, že nemá po právní stránce zásadní význam.
4. Ústavní soud dotazem na Městský soud v Praze zjistil, že napadené rozhodnutí bylo doručeno stěžovatelce k rukám jejího právního zástupce dne 15. března 2010 a že dne 17. května 2010 podala telefaxem dovolání, které řádně doplnila podáním podaným k poštovní přepravě dne 20. května 2010.
5. Jedním z principů, na nichž je založeno řízení o ústavní stížnosti, je princip subsidiarity (např. sp. zn. III. ÚS 117/2000, N 111/19 SbNU 79). Po formální stránce se tento princip projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona), aby Ústavní soud přistoupil k zásahu na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až tehdy, když příslušné orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit. Stěžovatelka svým procesním postupem dala najevo, že právě mimořádný opravný prostředek pokládá za poslední procesní prostředek, který může efektivně odstranit tvrzenou protiústavnost ve vztahu k rozhodnutím soudů nižších stupňů. Za této situace lhůta k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí dovolacího soudu o dovolání, a rovněž tak i proti rozhodnutí odvolacího soudu, začne běžet až dnem doručení rozhodnutí dovolacího soudu. K souběžnému podání ústavní stížnosti a dovolání není žádný důvod, neboť i v případě, že by dovolací soud rozhodl, že řádně podané dovolání není přípustné, nelze ústavní stížnost proti rozhodnutí, jež rozhodnutí dovolacího soudu předcházelo, odmítnout jako opožděně podanou. Protože rozhodnutí dovolacího soudu v dané věci nelze předjímat, je ústavní stížnost za popsané procesní situace předčasná.
6. Neodmítnutí přijetí ústavní stížnosti, i když není splněna podmínka vyčerpání všech procesních prostředků, je možné jen tehdy, jestliže ústavní stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo [§75 odst. 2 písm. a) zákona], nebo v řízení o podaném opravném prostředku dochází ke značným průtahům, z nichž stěžovateli vzniká nebo může vzniknout vážná a neodvratitelná újma [§75 odst. 2 písm. b) zákona]. Ani jedno z výše uvedených ustanovení nebylo možno na projednávanou věc aplikovat a stěžovatelka ostatně nic takového ani netvrdila.
7. Ze shora vyložených důvodů byla Ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako nepřípustná, a to podle §43 odst. 1 písm. e) zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. 5. 2010
Jiří Nykodým
soudce Ústavního soudu