ECLI:CZ:US:2010:2.US.1426.09.1
sp. zn. II. ÚS 1426/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti N. M., právně zastoupeného JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem se sídlem Sokolská 60, Praha, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 3. 2007 sp. zn. 7 Tdo 294/2007, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 6. 2006 sp. zn. 11 To 52/2006 a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 11. 2005 sp. zn. 3 T 8/2004, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížnost směřuje proti shora uvedeným rozhodnutím obecných soudů v trestní věci stěžovatele. Stěžovatel je přesvědčen, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho ústavně zaručená práva dle čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 3 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práva svobod (dále jen "Listina") a dle čl. 6 odst. 3 písm. b) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Rozsudkem Krajského soudu v Plzni byl stěžovatel uznán vinným skutkem, který byl kvalifikován jako trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst.1, odst. 2 písm. a), odst. 4 písm. c) tr. zákona a za to byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 10 let se zařazením do věznice s ostrahou, k trestu vyhoštění na dobu neurčitou a k trestu propadnutí věci.
K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. řádu napadený rozsudek krajského soudu ve vztahu k stěžovateli zrušil ve výroku o trestu vyhoštění.
Dovolání stěžovatele podané z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, . Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl.
Věcnou podstatu porušení ústavně zaručeného práva na poskytnutí času a možnosti k přípravě obhajoby podle článku 40 odst. 3 Listiny a článku 6 odst. 3 písm. b) Úmluvy spatřuje stěžovatel především v tom, že mu nebylo umožněno prostudovat vyšetřovací spis po skončení přípravného trestního řízení a učinit návrhy na doplnění dokazování. Na tuto skutečnost obhajoba poukazovala po podání obžaloby i v průběhu celého trestního řízení. K těmto procesním námitkám soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku pouze uvedl, že neshledal takové zásadní procesní vady, které by zpochybnily průběh přípravného řízení, postup dle §2 odst. 6, tr. řádu ani práva obžalovaných na spravedlivý proces.
Vrchní soud se těmito námitkami zabýval podrobněji a uvedl, že "v řízení, které napadenému rozsudku předcházelo, nebyly zjištěny takové vady, které by mohly mít vliv na správnost rozhodnutí. Byla dodržena všechna ustanovení trestního řádu včetně těch, která mají zabezpečit právo obžalovaných na obhajobu a která zajišťují řádné zjištění skutkového stavu věci".
Dle stěžovatele nebyl řádně a v zákonem stanovené lhůtě upozorněn na možnost prostudování vyšetřovacího spisu, ale byl pouze informován jeho obhájce. Vyšetřovatel měl stěžovatele vyrozumět o dalším náhradním termínu, neboť jeho účast na seznámení se s vyšetřovacím spisem je nezastupitelná a nenahraditelná. Z jakého důvodu nebyl vyrozuměn, není zřejmé a nelze to dovodit ani z odůvodnění rozsudků soudů prvního a druhého stupně. Ze shora uvedeného stěžovatel dovozuje, že v průběhu přípravného řízení došlo k zjevnému zásahu do jeho ústavního práva na obhajobu ve smyslu čl. 40 odst. 3 Listiny a čl. 6 odst. 3 písm. b) Úmluvy, poněvadž neměl možnost seznámit se s vyšetřovacím spisem a vyjádřit se tak ke všem skutečnostem kladeným mu za vinu, popřípadě navrhnout další důkazy k podpoře svých tvrzení, což je jedno z nejvýznamnějších práv osob vůči kterým se vede trestní řízení.
Věcnou podstatu porušení práva na spravedlivý proces stěžovatel shledává zejména v tom, že v průběhu hlavního líčení před soudem prvního stupně byly přehrávány záznamy odposlechu telekomunikačního provozu v jazyce polském, aniž by došlo k jejich překladu. V průběhu řízení před soudem prvního stupně bylo ze strany obhajoby na tuto skutečnost několikráte upozorňováno, avšak soud prvního stupně se s tímto nedostatkem a porušením procesních předpisů, a tím i zásahem do ústavním práv stěžovatele, nevypořádal.
Stěžovatel ze nesprávný označil postup soudu prvního stupně spočívající v tom, že ačkoliv byly ve dnech 15. a 16. 11. 2005 přehrávány rozhovory vedené v jazyce polském, tlumočnice přítomna u soudu nebyla. Argument odvolacího soudu, že se tak stalo pouze v tomto případě, a že se tlumočnice projekce odposlechů poté již účastnila, je zcela nepostačující a bagatelizující. Postupem soudu I. stupně bylo zabráněno v realizaci práva zakotveného v ustanovení §33 odst. 1 tr. řádu a tím i práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť obsahu jednotlivých hovorů nerozuměli nejen obhájci, stěžovatel, ale i členové senátu soudu prvního stupně, jakož i všichni přítomní kromě J. K. Přehrání jednotlivých hovorů se tak u soudu prvního stupně stalo pouze formálním aktem.
Přílohou soudního spisu je celá řada odposlechů telefonních hovorů, z nichž téměř všechny nebyly nikdy jako důkaz použity. Takovýto postup je však nutné považovat za zcela nepřípustný a zcela proti právu na spravedlivý proces podle Úmluvy. Je totiž povinností soudu provést nejen důkazy, které podle názoru státního zástupce usvědčují pachatele, ale i důkazy, které svědčí pro jeho obhajobu.
Hovory přehrané v hlavním líčení byly vytrženy z kontextu ostatních hovorů. Obhajobou bylo navrhováno (obhájcem J. K.), které měly prokázat že obžalovaní nenakládali s omamnými látkami ani prekurzory, ale obchodovali se zcela legálním zbožím. Všechny tyto návrhy na doplnění dokazování však byly zamítnuty, přičemž Vrchní soud v Praze, poté co stěžovatel tuhle okolnost namítal v odvolání, uvedl pouze, že byly přehrány rozhovory potřebné pro trestní stíhání a přehrání dalších rozhovorů by bylo nadbytečné. Na tuto skutečnost poukazoval stěžovatel i ve svém dovolání, kdy namítal zejména skutečnost, že obecné soudy relevantně neodůvodnily neprovedení důkazů, přičemž v absenci takového odůvodnění spatřuje porušení ústavního práva na soudní a jinou ochranu.
K obsahu ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení.
Nejvyšší soud uvedl, že obsahem dovolání nebyly námitky o neumožnění prostudování vyšetřovacího spisu ani o přehrání záznamu odposlechů bez jejich přímého překladu tlumočnicí z polského jazyka u hlavního líčení, proto se jimi nezabýval. V dovolání tedy z námitek uvedených v ústavní stížnosti byla pouze námitka, že hovory přehrané u hlavního líčení byly vytrženy z kontextu, a dále námitka týkající se nesouhlasu stěžovatele s odůvodněním soudu, proč neprovedl jako důkaz jím navržené přehrání všech záznamů odposlechů, které pro svoji nikoli hmotněprávní povahu zůstaly mimo přezkum dovolacího soudu. Podstatou dovolání přitom byla řada hmotněprávních námitek stěžovatele a z hlediska skutkových závěrů nebyl namítán extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a na jejich základě učiněnými skutkovými zjištěními.
Podle názoru Vrchního soudu v Praze je zřejmé, že byla plně respektována ustanovení trestního řádu a nedošlo tak k porušení práva stěžovatele na obhajobu, soudní ochranu a práva na spravedlivý proces, jak v ústavní stížnosti namítá.
Krajský soud v Plzni pouze odkázal na odůvodnění napadených rozhodnutí.
Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí obecných soudů dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Není ani orgánem činným v trestním řízení a nemůže tyto orgány nahrazovat; pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 3, C. H. Beck, 1995, str. 257).
Pokud jde o konkrétní námitky stěžovatele, Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že právo obviněného studovat spis je jednou ze složek jeho práva na obhajobu zaručeného článkem 40 odst. 3 Listiny, který stanoví, že obviněný má právo, aby mu byl poskytnut čas a možnost k přípravě obhajoby a aby se mohl hájit sám nebo prostřednictvím obhájce, a článkem 6 odst. 3 písm. b) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, který stanoví, že každý, kdo je obviněn z trestného činu, má právo mít přiměřený čas a možnost k přípravě své obhajoby.
Smyslem ust. §166 tr. řádu je realizace práva na obhajobu v důležitém okamžiku trestního řízení, jež má vstoupit do fáze před soudem. Zároveň slouží institut prostudování spisu k prověrce dodržování procesních předpisů ve vyšetřování, což je důležité i z hlediska náležitého zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. K prostudování musí policejní orgán předložit obviněnému a jeho obhájci celý vyšetřovací spis včetně příloh (např. i včetně připojených účetních a jiných dokladů, připojených soudních spisů, audiovizuálních záznamů některých vyšetřovacích úkonů, zvukových záznamů atd.; blíže viz Šámal a kol.: Trestní řád. Komentář. 1. díl, Praha: C.H. Beck, 2005, str. 1280).
K prostudování spisu musí být poskytnuta přiměřená doba, v rámci níž se nejen studují spisy, ale dochází k poradám mezi obviněným a obhájcem zejména o návrzích na doplnění dokazování. Čas potřebný ke studiu konkrétního spisu na konci fáze vyšetřování ve smyslu ust. §166 odst. 1 tr. řádu je třeba posuzovat individuálně jak s ohledem na charakter konkrétního spisového materiálu, tak i na okolnosti na straně pachatele (jeho zdravotní stav, intelektuální předpoklady, úroveň vzdělání, zda se jedná o cizince atd.).
Ústavní soud posuzuje spravedlivost řízení jako celku a to, zda celkový průběh řízení je s to garantovat spravedlivý výsledek. I kdyby bylo zjištěno, že některé dílčí ustanovení trestního řádu bylo porušeno (což v této věci zjištěno nebylo), nemusí Ústavní soud vždy korigovat průběh trestního řízení (např. tím, že zruší napadená rozhodnutí), pokud takové porušení obyčejného práva nedosahuje ústavněprávní dimenze. Zásah Ústavního soudu není potřebný také tehdy, jestliže k namítanému porušení obyčejného práva mělo dojít v přípravném řízení a toto porušení lze zhojit v dalších stadiích řízení, zejména v řízení před soudem.
Také v tomto konkrétním řízení, jestliže se obviněný domníval, že mu nebyla poskytnuta přiměřená doba k prostudování spisu při příležitosti skončení vyšetřování podle §166 odst. 1 tr. řádu, mohl sám nebo prostřednictvím obhájce usilovat o nahlížení do spisu podle ust. §65 tr. řádu v řízení před soudem, kde mu toto právo nemůže být odepřeno. V kterémkoli okamžiku trestního řízení může také činit důkazní a jiné návrhy ve smyslu ust. §33 odst. 1 tr. řádu.
Stěžovatel uplatnil tuto námitku jak v hlavním líčení, tak i v odvolání. Soud I. stupně se s procesními námitkami vypořádal v rámci hodnocení důkazů (str. 12 rozsudku) a uvedl, že neshledal takové zásadní procesní vady, které by zpochybnily průběh přípravného řízení. Odvolací soud v napadeném rozsudku poukázal na stanovisko soudu krajského s tím, že naposled zaznamenaným projevem vůle stěžovatele byla jeho omluva z tohoto procesního úkonu s tím, že prohlašuje, že toto právo nevyužívá a chce, aby spis obhájce prostudoval v jeho nepřítomnosti. Dále soud konstatoval, že stěžovatel měl poté možnost kdykoli požádat o seznámení se spisem, tohoto práva však nevyužil.
Podle konstatování v ústavní stížnosti byl stěžovatel v předvolání ze dne 26. 5. 2004 upozorněn na možnost dne 16. 6., event. i 17. 6. 2004, prostudovat dle §166 tr. řádu vyšetřovací spis. Úkonu se však stěžovatel ze zdravotních důvodů nezúčastnil. Nový termín byl po telefonickém kontaktu policejního orgánu a obhájce stěžovatele nově stanoven na den 19. 7. 2004, kdy se k policejnímu orgánu dostavil pouze obhájce stěžovatele s tím, že stěžovatel se omlouvá a prohlašuje, že nevyužívá právo prostudovat spis a chce, aby spis prostudoval obhájce bez jeho přítomnosti. Ze shora uvedeného stěžovatel dovozuje, že nebyl řádně a v zákonem stanovené lhůtě upozorněn na možnost prostudování spisu a jedná se podle něj o takovou procesní vadu, která znamená zásah do jeho ústavně zaručeného práva na obhajobu.
V této souvislosti lze připomenout, že referenční rámec ústavněprávního přezkumu je v této záležitosti vymezen shora uvedeným zněním článku 40 odst. 3 Listiny a článku 6 odst. 3 písm. b) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, požadujícím poskytnutí přiměřeného času k přípravě obhajoby. Z ústavněprávního hlediska není vyžadováno, aby seznámení se spisem proběhlo již v rámci přípravného řízení; postačí, stane-li se tak v době, kdy toto právo může být obviněným efektivně využito, tj. nejpozději před meritorním rozhodnutím. Pro ústavněprávní úvahy není bez významu, že právě řízení před soudem je nejdůležitější fází trestního řízení, a v něm se mají nejúplněji prosadit všechny garance zákonného procesu, jak je všeobecně uznáváno též trestněprocesní naukou. Lze poukázat též na zahraniční procesní úpravy (např. v Německu nebo Rakousku), které nepožadují obligatorní seznámení obviněného s výsledky přípravného řízení; možnost obviněného a obhájce nahlížet do spisu v přípravném řízení vážou na souhlas státního zástupce, který může za jistých okolností nahlížení odmítnout; teprve ve stadiu soudního řízení je tato možnost neomezená (srov. §147 německého StPO, §45 odst. 2 rakouského StPO). Tyto zahraniční právní úpravy a na nich založená praxe zahraničních soudů nenaráží na žádné námitky Evropského soudu pro lidská práva z hlediska (ne)souladu s článkem 6 odst. 3 písm. b) Úmluvy (srov. usnesení ÚS sp. zn. III. ÚS 1537/07).
Touto úvahou ovšem nechce Ústavní soud říci, že ustanovení §166 odst. 1 tr. řádu o poskytnutí přiměřené doby na seznámení se spisem při skončení vyšetřování není třeba dodržovat - naopak je na místě zdůraznit, že jde o důležité pravidlo, jehož porušení by za jiných okolností mohlo znamenat porušení ústavního práva na obhajobu; v případě stěžovatele s ohledem na všechny konkrétní okolnosti však k porušení tohoto práva nedošlo.
Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatel ve způsobu použití odposlechů z přípravného řízení v hlavním líčení, a to jednak tím, že přehrávání jednotlivých hovorů se stalo pouze formálním aktem (nepřítomnost tlumočnice dne 15. a 16. 11. 2005) a že jejich překlad byl nepřesný, jednak tím, že hovory, které byly přehrány v hlavním líčení, byly vytrženy z kontextu ostatních hovorů.
Obě uvedené námitky uplatnil stěžovatel v dovolání. Dovolací soud však dospěl k závěru, že je nelze podřadit pod deklarovaný důvod dovolání (§265b odst. 1 písm. g) tr. řádu), přičemž mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé neshledal žádný, natož pak extrémní rozpor, který jediný by mohl odůvodnit zásah do skutkového děje v řízení o dovolání.
Naopak důkladně se uvedenými námitkami zabýval soud odvolací na str. 8 až 17 napadeného rozsudku. K námitce nepřítomnosti tlumočnice z polského jazyka ve dnech 15. a 16. 11. 2005, kdy byly přehrávány odposlechy, soud uvedl, že byly přehrány odposlechy s poř. č. 97 až 153, přičemž ne všechny byly v polském jazyce, o ty se jednalo až od č. 129. Nalézací soud je však nevzal jako podklad pro své skutkové závěry, protože byly pořízeny až v časovém období po spáchání trestné činnosti. K písemnému překladu čtenému u těchto jednání neměli ani přítomní účastníci žádné relevantní připomínky. Přehrány byly pouze odposlechy, které byly důležité pro trestní řízení a mohly sloužit jako důkaz, ostatní hovory byly nadbytečné. Požadavek stěžovatele na přehrání dalších hovorů nebyl náležitě odůvodněn, neboť z něj nevyplývalo, jaké údaje mají obsahovat, a tedy zda mohou nějakým způsobem doplnit či ovlivnit důkazní stav dané věci.
V této souvislosti je třeba uvést, že Ústavní soud v řadě svých nálezů (sp. zn. III. ÚS 61/94, III. ÚS 95/97, III. ÚS 173/02, III. ÚS 569/03, III. ÚS 139/05, III. ÚS 359/05 a další) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a kautely, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Zásada volného hodnocení důkazů tudíž neznamená, že by soud ve svém rozhodování (v úvahách nad ním) měl na výběr, které z provedených důkazů vyhodnotí a které nikoli, nebo o které z provedených důkazů své skutkové závěry (zjištění) opře a které opomene. Procesnímu právu účastníka navrhovat důkazy odpovídá povinnost soudu nejen o vznesených návrzích (včetně návrhů důkazních) rozhodnout, ale také - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit proč, z jakých důvodů tak činí. Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté (především čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
V návaznosti na tyto zásady a na svou judikaturu ohledně opomenutých důkazů Ústavní soud konstatuje, že v posuzované věci se o opomenuté důkazy nejednalo, neboť jejich zamítnutí bylo výše uvedeným způsobem vzhledem k povaze navrhovaných důkazů dostatečně odůvodněno.
Ústavní soud připomíná, že v souladu s výše citovaným vymezením jeho pravomoci není jeho úkolem skutkově a právně objasňovat věci a nemůže si osobovat postavení další instance všeobecného soudnictví, která mu zjevně nepřísluší. Pokud jde o prováděné dokazování v řízení vedeném před obecnými soudy, Ústavní soud není povolán přehodnocovat důkazy, které obecné soudy v trestním řízení provedly.
Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů; soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné, a které dokazovat netřeba. Do hodnocení provedených důkazů obecnými soudy není Ústavní soud zásadně oprávněn zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné; důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu. Zásadám spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny) odpovídá též požadavek, aby soudy učiněná skutková zjištění a přijaté právní závěry byly řádně (dostatečně) a srozumitelně odůvodněny.
V projednávané věci je z napadených rozhodnutí zřejmé, že obecné soudy dostály své povinnosti a hodnotily důkazy jednotlivě i ve všech souvislostech a v odůvodnění rozhodnutí řádně vyložily, které skutečnosti vzaly za prokázané a které nikoli. Provedené důkazy, a to nejenom odposlechy telefonních hovorů mezi jednotlivými obžalovanými, ale rovněž zajištěné daktyloskopické stopy, a na základě nich zjištěný skutkový stav, podle přesvědčení obecných soudů nezakládaly jakékoli pochybnosti o vině stěžovatele.
Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy dospěly k závěru, který lze ústavně právně akceptovat, neboť nevykazuje svévoli. V rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud nenašel pochybení, která by svědčila o zásahu do základních práv stěžovatele, a proto Ústavní soud nevidí důvod k zásahu. Naopak rozhodnutí nalézacího soudu je pečlivě vyargumentováno, rozhodnutí odvolacího a zejména Nejvyššího soudu pak přesvědčivě odpovídá na všechny relevantní námitky stěžovatele. Obecné soudy ústavně přijatelně, na základě provedeného dokazování, zjistily skutkový stav, na který aplikovaly přiléhavou a ústavně konformně interpretovanou právní normu, když kvalifikovaly jednání stěžovatele jako trestný čin uvedený ve výroku rozsudku nalézacího soudu.
Na základě shora vyložených důvodů Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. března 2010
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu