ECLI:CZ:US:2010:2.US.1451.10.1
sp. zn. II. ÚS 1451/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 8. června 2010 v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele A. T., zastoupeného Mgr. Janem Válkem, advokátem se sídlem Ocelářská 799, Praha 9, směřující proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 3. 2010 sp. zn. 1 To 95/2010, a usnesení Okresního soudu v Přerově ze dne 30. 1. 2010, č. j. 0 Nt 301/2010-13, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 17. 5. 2010, tedy podanou ve lhůtě 60 dnů od doručení napadeného rozhodnutí (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní práva garantovaná čl. 8 odst. 2 a odst. 5, čl. 14 odst. 1 a odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 a čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Stěžovatel je stíhán pro trestný čin podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, pokračujícího trestného činu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, trestného činu zpronevěry dle §206 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku a trestného činu podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, jichž se měl dopustit způsobem a za okolností blíže popsaných v usnesení Policie ČR KŘ policie Olomouckého kraje o zahájení trestního stíhání ze dne 14. 1. 2010 č. j. KRPM-106/TČ-2010-140080.
V záhlaví citovaným usnesením Okresního soudu v Přerově byl stěžovatel k návrhu státního zástupce vzat podle §68 odst. 1 tr. řádu do vazby z důvodu §67 písm. a) tr. řádu. Za okolnosti odůvodňující aplikaci §67 písm. a) tr. řádu soud mimo jiné považoval, že "(stěžovateli) hrozí vysoký trest odnětí svobody v trestní sazbě 2 až 8 let a je stíhán pro více trestných činů. Ze zjištění policie vyplývá, že (stěžovatel) je držitelem dvou cestovních dokladů (Srbsko, Chorvatsko). Bylo zjištěno, že (stěžovatel) má vazbu na zahraničí a často pobývá mimo území ČR. (...) Z uvedených skutečností, zejména s ohledem na závažnost trestné činnosti, výši způsobené škody a dále s ohledem na osobu (stěžovatele) vyplývá důvodná obava, že uprchne nebo se bude skrývat, aby se trestnímu stíhání nebo trestu vyhnul, neboť mu hrozí vysoký trest. I přes (stěžovatelem) deklarovaný záměr natrvalo se v ČR usadit, má soud za to, že je zde vysoké riziko útěku (stěžovatele), který pravidelně a často pobývá mimo ČR a dále skutečnost, že má v Srbsku nemovitý majetek po své matce a rovněž rodinné vazby v Srbsku, kde žije syn z předchozího vztahu. Tím je dána obava, že by mohl opustit ČR i se svou rodinou." (str. 1 - 2 usnesení).
Stížnost stěžovatele, v níž vyjádřil nesouhlas se způsobem, jakým okresní soud odůvodnil obavu z jeho útěku mimo území České republiky, Krajský soud v Ostravě v záhlaví citovaným usnesením zamítl podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu jako nedůvodnou.
Stěžovatel v ústavní stížnosti, poté co zrekapituloval dosavadní průběh řízení v jeho vazební věci (i v trestní věci vedené pod sp. zn. 1 T 213/2009, v níž byl stíhán pro trestný čin zpronevěry dle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák.), opětovně (odkazem na argumentaci uvedenou ve výše uvedené stížnosti) polemizoval se závěry obecných soudů odůvodňující jeho vzetí do vazby, které dle jeho názoru nejsou dostatečně přezkoumatelným způsobem odůvodněny, jsou velmi stručně, nekonkrétně a nedostatečně rozvedeny. Zejména nesouhlasil s argumenty, kterými obecné soudy podpořily své závěry o hrozbě jeho útěku do zahraničí a vyhýbání se trestnímu stíhání, přičemž nevzaly dostatečně v úvahu další okolnosti (výjezdy do zahraničí pouze v souvislosti s obchodní činností a judikaturu Ústavního soudu). Stěžovatel porušení svých základních práv rovněž spatřoval v tom, že mu obecnými soudy byla kladena k tíži skutečnost, že je cizincem, v čemž spatřuje diskriminační jednání. Ze shora uvedených důvodů proto navrhuje, aby Ústavní soud napadená usnesení svým nálezem zrušil.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel v ústavní stížnosti přednesenou polemikou s odůvodněním napadených usnesení, pokud jde o naplnění podmínek pro jeho vzetí do vazby, staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu nepřísluší. Skutečnost, že obecné soudy vyslovily právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti. Posoudit u jednotlivých případů konkrétní skutečnosti odůvodňující obavu z následků uvedených v §67 písm. a) tr. řádu, s ohledem na dosavadní skutková zjištění, náleží především obecným soudům, což je výrazem jejich nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 Ústavy ČR).
K námitce stěžovatele, že napadená usnesení nejsou dostatečně odůvodněna a jsou tedy nepřezkoumatelná, Ústavní soud konstatuje, že v rámci posuzování tzv. vazebních rozhodnutí obecných soudů je oprávněn zasáhnout tehdy, shledá-li, že rozhodnutí obecného soudu o vazbě není podloženo zákonným důvodem, nebo jestliže jsou tvrzené důvody vazby v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem, nebo když rozhodnutí není odůvodněno poukazem na konkrétní skutečnosti. Výklad "konkrétních skutečností", odůvodňujících vazbu ve smyslu §67 tr. řádu, je především věcí obecných soudů. Ty musí při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení posoudit, zda vzetí do vazby, příp. její další trvání je opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení, a zda tohoto účelu nelze dosáhnout jinak ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů činných v trestním řízení. (srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 689/05, N 225/39 SbNU str. 379). Ve vazebních rozhodnutích je potřeba na základě posouzení důkazů a zjištěných skutečností zhodnotit všechny okolnosti svědčící pro i proti omezení osobní svobody jednotlivce, což musí být náležitě a pečlivě odůvodněno. Právě požadavek řádného a vyčerpávajícího odůvodnění, jako jedné ze základních podmínek spravedlivého, resp. ústavně souladného rozhodnutí, vyplývá i z ústavního zákazu výkonu libovůle soudy (čl. 2 odst. 2 Listiny v návaznosti na §125 tr. řádu). Zásah do práva stěžovatele by představovalo zejména takové rozhodnutí, které obsahuje povšechné a obecné odůvodnění v podstatě jen citující text příslušných zákonných důvodů vazby bez odkazu na konkrétní okolnosti zakládající existenci vazebních důvodů.
Vzetí stěžovatele do vazby obecné soudy mimo jiné odůvodnily tím, že "z provedených důkazů vyplývá, že skutky, pro které bylo zahájeno trestní stíhání, byly spáchány, mají všechny znaky trestného činu a je dáno důvodné podezření, že tyto trestné činy spáchal (stěžovatel)". Důvodnost obavy z naplnění vazebního důvodu podle §67 písm. a) tr. řádu obecné soudy spatřovaly v několika konkrétních skutečnostech, které blíže v odůvodnění svých rozhodnutí rozvedly (viz výše, str. 1 - 2, resp. str. 3 napadených usnesení). Za tyto skutečnosti obecné soudy označily zejména obavu z útěku stěžovatele do zahraničí a vyhýbání se trestnímu stíhání či případnému trestu, který mu hrozí, a to s ohledem na jeho vazby (rodinné, majetkové i obchodní) v Srbsku či minulost stěžovatele (několikaleté pobyty v zahraničí), dále hrozbu vysokého trestu odnětí svobody, závažnost trestné činnosti, výši způsobené škody (cca 5 mil. Kč).
Důvody zásahu do osobní svobody stěžovatele jsou tak dle názoru Ústavního soudu v odůvodnění napadených usnesení (zejména v případě okresního soudu) dostatečným způsobem rozvedeny a konkretizovány (§134 odst. 2 ve spojení s §67 a §71 tr. řádu) a řádně a přezkoumatelným způsobem odůvodněny. Omezení osobní svobody stěžovatele se proto Ústavnímu soudu v daném případě jeví jako proporcionální, neporušující čl. 8 Listiny, jak v ústavní stížnosti tvrdil stěžovatel. Nelze ani přisvědčit námitce stěžovatele ohledně diskriminačního jednání ze strany obecných soudů, neboť důvodnost obavy z jeho útěku do zahraničí byla obecnými soudy spatřována zejména v existenci jeho vazeb na zahraničí (rodinných, majetkových či obchodních), nikoliv ve skutečnosti, že je cizincem.
V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť napadená rozhodnutí neporušila základní práva stěžovatele, jak tvrdil v ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. června 2010
Jiří Nykodým
předseda senátu