ECLI:CZ:US:2010:2.US.1493.10.1
sp. zn. II. ÚS 1493/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 8. června 2010 v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. M. G., zastoupeného Mgr. Eliškou Hlavsovou, advokátkou se sídlem Molákova 10, Praha 8, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2010 č. j. 23 Cdo 2954/2009-42, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 1. 2009 č. j. 53 Co 405/2008-31, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 22. 5. 2008 č. j. 47 C 294/2007-16, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 21. 5. 2010, tedy podanou ve lhůtě 60 dnů od doručení napadeného rozhodnutí (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), brojí stěžovatel proti výše citovaným rozhodnutím obecných soudů, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní práva garantovaná čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále jimi měly být porušeny čl. 90 a čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR.
Obchodní společnost ALFA COLLECT s. r. o. se poté, co uzavřela smlouvu o postoupení pohledávky s ING Životní pojišťovnou N.V., žalobou ze dne 18. 7. 2007 domáhala po stěžovateli zaplacení dlužné částky v podobě provize vyplacené mu v souvislosti s uzavřením smlouvy o obchodním zastoupení s ING Životní pojišťovnou N.V. Obvodní soud pro Prahu 10 o podané žalobě v záhlaví citovaným rozsudkem rozhodl tak, že stěžovateli uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 66 201 Kč spolu s v rozsudku blíže specifikovaným úrokem z prodlení (výrok II.). Současně zamítl návrh stěžovatele ze dne 28. 3. 2008, kterým se z důvodu nemoci domáhal prominutí zmeškání 30 denní lhůty určené mu soudem na základě výzvy ze dne 16. 11. 2007 (doručené stěžovateli dne 7. 2. 2008) k podání vyjádření k žalobě (výrok I.). Dále soud uložil stěžovateli zaplatit žalobkyni na nákladech řízení částku 25 450,40 Kč.
K odvolání stěžovatele, v němž namítal nesprávný postup nalézacího soudu, který mu zamítnutím návrhu na prominutí zmeškání lhůty znemožnil vyjádřit se k podané žalobě, ačkoliv byl nemocen, Městský soud v Praze potvrdil v záhlaví citovaným rozsudkem napadený rozsudek obvodního soudu, neboť odvolací námitky stěžovatele shledal nedůvodnými. V postupu, jímž nalézací soud zamítl návrh stěžovatele, městský soud neshledal pochybení a ztotožnil se s jeho závěry ohledně nepravdivosti předložené lékařské zprávy i se způsobem, jakým hodnotil jednání stěžovatele v průběhu jeho onemocnění. Zároveň rozhodl o nákladech odvolacího řízení tak, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, v němž namítal nenaplnění předpokladů pro vydání rozsudku pro uznání, neboť mu nebylo umožněno vyjádřit se k podané žalobě a neměl tak možnost vyvrátit tvrzení žalobkyně, jejíž uplatněnou pohledávku považuje za nevěrohodnou. Nejvyšší soud je v záhlaví citovaným usnesením odmítl jako nepřípustné, neboť směřovalo proti rozhodnutí, proti němuž není dovolání přípustné.
Stěžovatel nicméně v ústavní stížnosti závěry obecných soudů i nadále zpochybňoval a na podporu tvrzení o porušení svých základních práv předestřel obdobnou argumentaci, která byla již obsahem výše uvedeného odvolání i dovolání, a je v podstatě opakováním a rozvedením námitek, které uplatnil již v řízení před obecnými soudy. V rovině jednoduchého práva polemizuje zejména s právními závěry obecných soudů ohledně posouzení jeho návrhu na prominutí zmeškání lhůty k vyjádření se k žalobě z důvodu nemoci, přičemž jejich postup v podobě zpochybnění svého onemocnění stěžovatel nepovažuje za nestranný a porušuje jeho právo na spravedlivý proces. Proto navrhl, aby Ústavní soud v záhlaví citovaná rozhodnutí svým nálezem zrušil.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva, neboť jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu jako obecné soudy v odvolacím, případně dovolacím řízení a aby věc posuzoval z hledisek běžné zákonnosti.
Jak Ústavní soud výše uvedl, stěžovatelem předložené argumenty jsou v podstatě opakováním námitek uplatněných v řízení před obecnými soudy a které se pohybují v rovině jednoduchého práva. Tím stěžovatel staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu nepřísluší. Navíc po důkladném seznámení se s napadenými rozhodnutími Ústavní soud konstatuje, že jak obvodní, tak i městský soud, se s námitkami stěžovatele řádně vypořádaly, při rozhodování přihlédly ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, věc po právní stránce hodnotily a právní normy aplikovaly s ohledem na ústavní principy obsažené v Listině. Ve svých rozhodnutích podrobně zdůvodnily, proč argumenty stěžovatele i samotnou lékařskou zprávu, o něž opíral svůj návrh na prominutí zmeškání lhůty k vyjádření se k žalobě, považují za nevěrohodné a neodpovídající obecným zkušenostem (účelovost tvrzení o nemoci vylučující jakýkoliv kontakt včetně telefonického, sedmitýdenní zpoždění lékařské zprávy, její vystavení lékařem několik desítek kilometrů vzdáleným od místa bydliště stěžovatele), a proč tedy samotnému návrhu nebylo možné vyhovět. Stejně tak nepřípadnou shledal Ústavní soud polemiku stěžovatele se závěry Nejvyššího soudu obsaženými v napadeném usnesení, kterým bylo odmítnuto jeho dovolání, neboť i Nejvyšší soud se řádně vypořádal se všemi námitkami stěžovatele, které předestřel ve svém dovolání, a zdůvodnil proč tyto námitky z hlediska přípustnosti dovolání neshledal právně významnými. Ústavní soud proto neměl důvod se těmito námitkami jakkoliv dále zabývat, neboť odůvodnění napadených rozhodnutí považuje v tomto směru za dostatečná a přiléhavá. Okolnost, že obecné soudy nepřisvědčily námitkám stěžovatele, stejně jako skutečnost, že se stěžovatel dosud neztotožňuje se závěry obecných soudů v řízení o žalobě na zaplacení dlužné částky, nemohou samy o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti a v žádném případě je nelze považovat za porušení jeho základních práv.
Postup obecných soudů tak nelze označit za svévolný a ani napadená rozhodnutí neporušila základní práva stěžovatele, jak tvrdil v ústavní stížnosti. Proto Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. června 2010
Jiří Nykodým
předseda senátu