ECLI:CZ:US:2010:2.US.1605.10.1
sp. zn. II. ÚS 1605/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 21. června 2010 v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. H., zastoupeného Mgr. Radkem Vachtlem, advokátem se sídlem Římská 32, 120 00 Praha 2, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 24. 3. 2010 č. j. 25 Co 507/2009-330 a 25 Co 508/2009, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, splňující i další formální náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") brojí stěžovatel proti výše citovanému rozhodnutí, neboť má za to, že jím bylo zasaženo do základního práva na spravedlivý proces garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Rozsudkem ze dne 28. 5. 2009 č. j. 9 C 214/2007-185 ve znění opravného usnesení ze dne 15. 7. 2009 č. j. 9 C 214/2007-201 Okresní soud v Příbrami uložil stěžovateli mj. povinnost zaplatit žalobci advokátu JUDr. P. Č. částku 292 722,18 Kč s úroky z prodlení. Krajský soud rozsudek soudu I. stupně v podstatě v převážné části jako věcně správný potvrdil. Odvolací soud aproboval názor nalézacího soudu, který považoval vzájemný návrh žalobců v pozici žalovaných za řádnou žalobu vůči stěžovateli. Další podání žalobců ze dne 12. 12. 2007 pak odvolací soud kvalifikoval jako rozšíření žaloby, a proto shledal správným postup soudu I. stupně, který jej svým usnesením ze dne 3. 5. 2008 připustil. Odvolací soud též odmítl jako neopodstatněné námitky litispendence, resp. res iudicatae, neboť v daném případě nešlo o totožnost věci (tj. o totožnost skutku a účastníků řízení).
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces bylo porušeno vlivem nepřípustné soudcovské libovůle. Řízení jako celek působí nepřehledně, chaoticky a ignoruje právní důsledky reálně existujících listinných dokumentů. Obecné soudy podle názoru stěžovatele nerespektovaly o. s. ř. ve věci nedostatku podmínek pro zahájení a vedení řízení, zejména námitky neexistence žaloby, jakož i neexistence "konečné úpravy žaloby", dále námitky litispendence a res iudicatae. Obecné soudy se též neřídily zásadou nenavyšování nákladů řízení, kdy se účastník nechává zastupovat před soudem jiným účastníkem. Podle stěžovatele šlo proto o nestandardní řízení, v němž se nalézací soud neřídil reálnými procesními návrhy účastníků, nýbrž podmínky řízení nedůvodně měnil, nahrazoval a vymýšlel fiktivní podání. Odvolací soud následně nesplnil svou úlohu, když nepřezkoumal nesmyslné a absurdní rozhodnutí nalézacího soudu.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody [§82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"].
Stěžovatel sice v ústavní stížnosti formálně namítal porušení svého základního práva na spravedlivý proces, avšak argumentace obsažená v ústavní stížnosti se ve věci samé pohybuje na úrovni aplikace podústavního práva. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti opakuje argumenty obsažené v řízení před obecnými soudy (tj. neexistence žaloby, litispendence, zmatečnost postupu soudu I. stupně), s nimiž se odvolací soud ústavně přijatelným způsobem vypořádal, avšak relevantní ústavněprávní argumentace absentuje. Tím stěžovatel staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu však nepřísluší. Názor odvolacího soudu, který posoudil vzájemný návrh žalobců ze dne 24. 3. 2006 jakožto řádnou žalobu (s. 9 napadeného rozhodnutí) a stejně tak posoudil i další podání žalobců ze dne 12. 12. 2007, resp. jej považoval za rozšíření žaloby (ibid, s. 10), nevybočil z možného posouzení věci a lze jej z hlediska ústavnosti aprobovat. Stejně tak se odvolací soud ústavně přijatelně vypořádal s námitkou litispendence, resp. rei iudicatae (ibid., s. 10). Byť lze stěžovateli přisvědčit, že celé řízení před soudem I. stupně působí značně nepřehledně a chaoticky, když soud žalobu proti stěžovateli vyloučil k samostatnému projednání, následně řízení opět spojil a poté stejně vyloučil, to však ještě nezpůsobuje protiústavnost rozhodnutí odvolacího soudu, jehož rozhodnutí je přesvědčivé a nelze mu z hlediska ústavnosti nic vytknout.
Ze všech těchto důvodů Ústavní soud neshledal zásah do ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, jak bylo v ústavní stížnosti namítáno. Ústavní soud nemohl odhlédnout i od toho, že uplatňování práva na spravedlivý proces není právem samoúčelným, ale je vždy vázáno na realizaci základního práva hmotného (v daném případě práva majetkového), jehož porušení však stěžovatel netvrdí a nepředkládá jakoukoli argumentaci, která by jeho porušení alespoň nasvědčovala (obdobně usnesení sp. zn. II. ÚS 1310/10 ze dne 12. 5. 2010). Proto bylo třeba podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. června 2010
Jiří Nykodým
předseda senátu