ECLI:CZ:US:2010:2.US.1614.10.1
sp. zn. II. ÚS 1614/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti J. E., zastoupeného Mgr. Blankou Morávkovou, advokátkou Advokátní kanceláře se sídlem v Branišovicích 101, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 17. 3. 2010 č.j. 28 Cdo 2773/2008-97, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. 1. 2008 č.j. 17 Co 777/2007-84 a rozsudku Okresního soudu v Třebíči ze dne 17. 6. 2003 č.j. 5 C 1093/2002-33, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 11, čl. 20, čl. 26, čl. 36 odst.l a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina) a čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o lidských právech a základních svobodách, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozsudků nalézacího a odvolacího soudu, kterými nebylo vyhověno jeho žalobě o vyslovení neplatnosti rozhodnutí valné hromady Honebního společenstva Opatov, a usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo jako nepřípustné odmítnuto dovolání stěžovatele.
Stěžovatel nesouhlasí s právními závěry obecných soudů, dle nichž ze strany Honebního společenstva Opatov nedošlo v souvislosti s doručováním pozvánky stěžovateli na jednání valné hromady konané dne 21. 9. 2002 k podstatnému porušení právních předpisů a stanov. Dle stěžovatele honební společenstvo při svolávání valné hromady nenaplnilo dikci §22 zákona č. 449/1991 Sb., o myslivosti, neboť honební starosta nezaslal stěžovateli pozvánku nejméně 15 dnů před konáním valné hromady. Soudy naplnění taxativních podmínek stanovených v uvedeném ustanovení obešly tím, že stěžovatel byl na schůzi pozván Ing. A. Č., který mu tuto informaci sdělil ústně při náhodném setkání, což zákon nepřipouští a navíc dotyčný, jak vyplývá z předložených důkazních listin žalovaným, nebyl ani členem honebního společenstva. Stěžovatel jako vlastník 56 ha honebních pozemků přitom považoval svou přítomnost na této valné hromadě za nezbytnou.
Stěžovatel dále poukazoval na to, že, jak vyplývá z usnesení valné hromady, žalovaná honební společnost projednávala záležitost, která nebyla uvedena v pozvánce, a to pronájem honitby (dle zápisu se honebnímu výboru ukládá následně projednat a uzavřít smlouvu o nájmu honitby, avšak ze zápisu o jednání vyplývá, že o nájmu honitby valná hromada nehlasovala a tudíž se ani neusnášela).
Uvedené námitky považoval odvolací soud i Nejvyšší soud za bezpředmětné vzhledem k tomu, že stěžovatel by byl přehlasován, neboť měl k dispozici pouze 16 hlasů proti 842 hlasům. Stěžovatel je přesvědčen, že měl k dispozici 56 hlasů. Z toho, že někteří majitelé pozemků si nepřevzali pozvánky na valnou hromadu, odmítli i podepsat své zastupování na této valné hromadě, logicky vyplývá, že by byli patrně zastoupeni stěžovatelem, který si chtěl vytvořit vlastní honitbu a lze tak i předpokládat, že by disponoval, pokud by se valné hromady zúčastnil, mnohem vyšším počtem hlasů. Tudíž nelze vyloučit, že by s jejich pomocí za své osobní účasti na valné hromadě získal většinu při rozhodování. Se závěry soudů, že neúčast stěžovatele nemohla mít vliv na přijetí napadeného usnesení, nelze proto souhlasit. Stěžovatel ani nesouhlasí s odkazem Nejvyššího soudu na jeho rozhodnutí sp.zn. 28 Cdo 4100/2007, dle nějž i pro oblast občanských sdružení platí, že " soud neplatnost usnesení valné hromady nevysloví, jestliže došlo k porušení právních předpisů a stanov, jejichž důsledkem je pouze nepodstatné porušení práv osob oprávněných domáhat se vyslovení této neplatnosti nebo jiných osob, anebo jestliže porušení nemělo závažné právní následky."
V ústavní stížnosti stěžovatel dále podrobně rozvádí, že z listinných důkazů vyplývá řada nesrovnalostí, a to i ohledně členské základny žalovaného honebního společenstva, které však soudy nezkoumaly. Zejména poukazuje na to, že všichni členové Honebního společenstva "Vysočina" se sídlem v Opatovice se jednání nezúčastnili a ani nebyli uvedeni na prezenční listině, zatímco se této valné hromady s hlasovacím právem zúčastnili nečlenové tohoto honebního společenstva, zmocněnci členů honebního společenstva vystupovali a byli voleni do orgánů nikoliv za své zmocnitele, ale za své osoby, přijatá usnesení dle zápisu z valné hromady se neshodovala s písemným vyhotovením usnesení z valné hromady, zejména co se týče nájmu honitby, nové honební společenstvo, které valná hromada založila, nebylo zaregistrováno, takže pravděpodobně k pronájmu honitby Mysliveckému sdružení Brtník došlo neexistujícím subjektem.
Nejvyšší soud měl pochybit i svým postupem, když důvody pro odmítnutí dovolání, které uvedl v rozhodnutí ze dne 17. března 2010, mohl již uvést v rozsudku ze dne 19. července 2007, neboť tímto došlo k zbytečnému prodloužení celého řízení o dva a půl roku, když i sama rozhodnutí dovolacího soudu byla vydána ve značné časové prodlevě od podání dovolání.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojeným spisem okresního soudu z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.
Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je totiž zřejmé, že stěžovatel se ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů obecných soudů způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru, přičemž v ústavní stížnosti uvádí tytéž argumenty, se kterými se již obecné soudy vypořádaly. Ústavní soud tak staví právě do role další odvolací instance, která mu, jak bylo uvedeno, nepřísluší.
Ústavní soud ověřil, že ve věci byl na základě provedeného dokazování dostatečně zjištěn skutkový stav, který opravňoval obecné soudy k přijetí rozhodnutí ve věci. Dle názoru Ústavního soudu se obecné soudy přiměřeným způsobem vypořádaly s námitkami stěžovatele ohledně doručení pozvánky na konání valné hromady. Z výslechu svědků vzaly za prokázané, že stěžovateli byla zaslána pozvánka na adresu trvalého bydliště, byla mu zanechána i v místě přechodného bydliště a nadto byl jedním ze svědků pozván i osobně. Ze zákona přitom nevyplývá, že pozvánka měla být zasílána doporučeně či jinak kvalifikovaně. Dle Ústavního soudu pouhá skutečnost, že se soudy podrobně nevyjádřily ke všem argumentům uváděným k této otázce stěžovatelem neposouvá věc do ústavní roviny, neboť bylo dostatečně zdůvodněno, proč soudy považují za prokázané, že stěžovatel o konání valné hromady byl uvědomněn, resp. o něm věděl.
Vzhledem k tvrzení stěžovatele (uplatněném v odvolání) ohledně dalších důvodů neplatnosti usnesení, se odvolací soud zabýval i otázkou platnosti usnesení valné hromady, resp. zda neúčast stěžovatele na valné hromadě mohla mít za následek neplatnost jejího usnesení. Z dokazování vyplynulo, že valná hromada byla usnášeníschopná ve smyslu §22 odst.4 ve spojení s §22 odst. 3 zák. č. 449/2001 Sb., ve znění účinném do 27. 2. 2003, neboť přítomní členové honebního společenstva či jejich zástupci disponovali 842 hlasy z celkového počtu 1213 hlasů. Pro přijetí usnesení valné hromady se vyslovilo všech 842 hlasů, žádný hlas nebyl proti a žádný se nezdržel hlasování, tudíž i kdyby se stěžovatel jednání zúčastnil a hlasoval proti, nebyl by tím ovlivněn výsledek hlasování, tedy přijetí usnesení potřebnými 3/4 hlasů přítomných členů či jejich zástupců, usnesení by pouze bylo přijato menším počtem hlasů.
Nejvyšší soud se věcí zabýval pouze z hlediska zjištění, zda se jedná o dovolání přípustné dle ust. §237 odst. 1 o.s.ř., přičemž dospěl k názoru, že rozhodnutí je souladné s jeho dosavadní judikaturou a v této souvislosti odkázal i na rozhodnutí 28 Cdo 4100/2007.
Ústavní soud po přezkoumání ústavní stížnosti v rámci stanoveném rozsahem svých kompetencí konstatuje, že v předmětné se věci jedná pouze o výklad a aplikaci běžného práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Závěry obecných soudů, dle nichž se stěžovateli nepodařilo prokázat tvrzení, že se nemohl zúčastnit valné hromady, protože nebyl s jejím konání řádně seznámen a své navazující tvrzení o neplatnosti usnesení valné hromady, korespondují se zjištěními, vyplývajícími z provedeného dokazování, přičemž Ústavní soud jim nemá z hlediska ústavnosti co vytknout. Dle názoru Ústavního soudu se obecné soudy vypořádaly s námitkami stěžovatele (v podstatě totožnými jako v ústavní stížnosti) a své právní závěry patřičně odůvodnily, tzn. že uvedly, které skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Běžné právo bylo aplikováno ústavně konformním způsobem, a soudy se nedopustily svévolného jednání, které by mohlo způsobit porušení základních práv stěžovatele, jichž se dovolává, a přijaté právní závěry nejsou v extrémním rozporu se skutkovými zjištěními, jenž by mohl vést ke kasaci napadených rozhodnutí. Ústavní soud připomíná, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud neposuzuje tedy zákonnost vydaných rozhodnutí, neboť to přísluší obecným soudům. Z uvedených důvodů považuje Ústavní soud za nadbytečné se k věci duplicitně vyjadřovat a na odůvodnění rozhodnutí obecných soudů odkazuje. Ústavní soud pouze podotýká, že se souhlasem přítomných členů honebního společenstva lze projednat i záležitost, která nebyla uvedena v pozvánce na valnou hromadu. Ze zápisu o jednání valné hromady přitom vyplývá, že přijaté usnesení, které obsahovalo rovněž bod 3 písm. b), jímž bylo honebnímu výboru uloženo následně projednat a uzavřít smlouvu o nájmu honitby, bylo na jednání přečteno návrhovou komisí a jednomyslně všemi hlasy, bez návrhů na změny a doplnění, schváleno.
Pro úplnost, a to s ohledem na argumentaci ústavní stížnosti, Ústavní soud dodává, že dle jeho konstantní judikatury platí, že námitky, které mohly a měly být uplatněny v předchozích právních řízeních, nemohou být uplatněny až v řízení o ústavní stížnosti, aniž by se jimi stěžovatel bránil již v řádném řízení. Ústavní soud se tedy nemohl zabývat podrobnou argumentací stěžovatele ohledně nesrovnalostí v seznamech členů, přepočítávat jejich platné hlasy, ověřovat plné moci, či se dokonce zabývat hypotetickou úvahou stěžovatele o počtu hlasů, kterými by eventuálně disponoval, kdyby k tomu byl zmocněn jinými členy a valné hromady se zúčastnil.
Ústavní soud neshledal v projednávané věci ani důvod z ústavněprávního hlediska jakkoliv zpochybňovat závěr dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání, přičemž vlastní obsah rozhodnutí Nejvyššího soudu, tedy zda se ve věci jednalo o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, Ústavní soud přezkoumávat nemůže, neboť tato otázka spadá do pravomoci Nejvyššího soudu. S ohledem na projednávanou problematiku shledává Ústavní soud jako případný i odkaz Nejvyššího soudu na své předchozí rozhodnutí.
Ústavní soud nepovažuje za relevantní ani tvrzení stěžovatele o pochybení Nejvyššího soudu, spočívající v tom, že Nejvyšší soud nevyslovil svůj názor již v rozsudku ze dne 19. 7. 2007, kterým zrušil první rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Při rozhodování o prvním dovolání stěžovatele se Nejvyšší soud věcí zabýval výhradně z hlediska závěru odvolacího soudu o nedostatku aktivní věcné legitimace stěžovatele k vedení sporu. Za situace, kdy se věcnou stránkou, včetně námitek stěžovatele uplatněnými v odvolání, odvolací soud ještě vůbec nezabýval, nemohl Nejvyšší soud vyslovit svůj právní názor na věc.
Nepřípadná je také námitka ohledně průtahů řízení, kdy stěžovatel poukazuje na porušení jeho práv v důsledku průtahů řízení před obecnými soudy, které již bylo skončeno. Zákonem č. 160/2006 Sb., kterým se (mimo jiné) mění zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, byla do právního řádu České republiky vnesena možnost v případech neodůvodněných průtahů řízení nárokovat kromě náhrady škody i poskytnutí zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Procesními prostředky k ochraně práva narušeného v již skončeném právním řízení (včetně řízení soudního) neodůvodněnými průtahy jsou proto v důsledku uvedené právní úpravy uplatnění nároku na náhradu škody v předběžném projednání, resp. žaloba podaná u obecného soudu, jakož i všechny procesní prostředky uplatnitelné v občanskoprávním řízení takovou žalobou zahájeném. Ústavní soud proto není, s ohledem na zásadu subsidiarity a ústavněprávní limity dané čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny, oprávněn v dané věci zjišťovat neodůvodněné průtahy skončeného řízení, když to přísluší jiným orgánům veřejné moci.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud konstatuje, že neshledal porušení základních práv,jichž se stěžovatel dovolává. Je třeba zdůraznit, že právo na spravedlivý proces nelze vykládat tak, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Stěžovatel měl a nepochybně využil možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Skutečnost, že obecné soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti.
Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí, která jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočila z mezí ústavnosti, byl návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnut, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. října 2010
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu