ECLI:CZ:US:2010:2.US.1658.10.2
sp. zn. II. ÚS 1658/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti O. R., zastoupeného Mgr. Ilonou Sedlákovou, advokátkou, se sídlem v Brně, proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 676/2009 ze dne 29. července 2009, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích sp. zn. 13 To 272/2008 ze dne 25. září 2008, a rozsudku Okresního soudu v Pardubicích sp. zn. 4 T 162/2006 ze dne 19. března 2008, za účasti 1) Nejvyššího soudu, 2) Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích, a 3) Okresního soudu v Pardubicích, jako účastníků řízení, a 1) Nejvyššího státního zastupitelství, 2) Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové, a 3) Okresního státního zastupitelství v Pardubicích, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podanou dne 14. června 2010 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, z nichž byl rozsudkem soudu prvního stupně uznán vinným ze spáchání trestných činů maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 2 písm. a) trestního zákona, zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §125 odst. 1 a 3 trestního zákona a poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a) a odst. 4 trestního zákona. Těch se měl dopustit tím, že zorganizoval a prostřednictvím spoluobžalovaného K. K. řídil spoluobžalovaného Z. S., jednatele obchodní společnosti BOVO Snaha společnost s ručením omezeným (spol. s r.o.) Holice v Čechách, tak, aby specifikovanými kroky mařil exekuční řízení vedené správcem daně. Dále stěžovatel obdobně naváděl Z. S., aby nevedl účetní knihy a jinou dokumentaci vztahující se k předmětné obchodní společnosti, zatajil účetní doklady a nepředložil je správci daně. Dále stěžovatel obdobně naváděl Z. S., aby různými specifikovanými kroky zbavoval majetku uvedenou obchodní společnost a tím částečně zmařil uspokojení celkem 309 věřitelů. Dále jako jednatel obchodní společnosti PN INVEST-Potraviny, s. r. o. posléze přejmenované na CAPITAL INVEST GROUP-Potraviny, s. r. o., a i poté, když již jednatelem přestal být, různými specifikovanými kroky zbavoval nebo naváděl jiné, aby zbavovali tuto obchodní společnost majetku, a částečně tak zmařil uspokojení celkem 273 věřitelů této obchodní společnosti. Dále jako jednatel posledně uvedené obchodní společnosti nevedl účetní knihy a jinou dokumentaci vztahující se k předmětné obchodní společnosti a následně veškeré účetnictví zničil. Za to vše mu byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v délce pěti let se zařazením do věznice s ostrahou, peněžitý trest ve výši 200.000 Kč, s náhradním trestem odnětí svobody v trvání jednoho roku a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu obchodní společnosti nebo družstva na dobu pěti let. Rozsudkem odvolacího soudu bylo jeho odvolání zamítnuto jako nedůvodné a usnesením dovolacího soudu bylo jeho dovolání odmítnuto jako zjevně neopodstatněné. Tvrdí, že všechny obecné soudy porušily jeho základní práva podle čl. 8 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Stěžovatel v ústavní stížnosti konkrétně namítá, že trestní stíhání trvalo bezmála deset let (v nichž vedl bezúhonný život), k čemuž měly obecné soudy přihlížet při ukládání trestu, aby tak bylo dosaženo spravedlivé rovnováhy mezi uloženým trestem, resp. omezením práva na osobní svobodu a stíhání a potrestání pachatele, jak plyne z konkretizované judikatury Ústavního soudu. Úvahy soudu prvního stupně stran ukládání trestu považuje v tomto směru za nepřezkoumatelné, resp. popírající závěry obsažené v usnesení sp. zn. III. ÚS 2866/07 (ze dne 28. května 2008). Odvolací soud ani dovolací soudy se s námitkou nepřiměřenosti výše trestu k délce trestního řízení vůbec nezabývaly.
3. Při ukládání peněžitého trestu obecné soudy pominuly, že byl stěžovatel v době rozhodnutí nemajetný a jeho uložení je tak ryze formální s ohledem na jeho neodvratitelné proměnění na trest odnětí svobody. Ve skutečnosti se totiž obecné soudy majetkovými poměry stěžovatele nezabývaly.
4. Ústavní soud ve své ustálené rozhodovací činnosti z ustanovení §43 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), vyložil úmysl zákonodárce, v zájmu racionality a efektivity řízení Ústavního soudu, dát pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Jestliže informace, zjištěné uvedeným postupem, vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost "není přijatelná", přistoupí bez dalšího k jejímu odmítnutí. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že v této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního. O právě takový případ se jedná.
5. Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy, a proto mu nepřísluší právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem. K ničemu takovému ovšem nedošlo.
6. Pokud jde o vztah proporcionality mezi výší uloženého trestu a délkou řízení, Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 603/06 (N 65/45 SbNU 83 - §24), na nějž se sám stěžovatel odvolává, uvedl, že přiměřenost délky řízení nelze vyjádřit numericky, neboť je podmíněna objektivně charakterem projednávané věci a musí být zkoumána ve světle konkrétních okolností případu, s přihlédnutím ke složitosti věci, chování obviněného a chování příslušných orgánů. V usnesení sp. zn. I. ÚS 532/06 (ze dne 20. prosince 2006), na nějž se stěžovatel rovněž odvolává, pak Ústavní soud výslovně odmítl jako rozhodné kritérium v daném směru časový úsek od spáchání vytýkané trestné činnosti do skončení trestního stíhání, tedy zahrnutí i doby před zahájením trestního stíhání. Konečně v usnesení sp. zn. I. ÚS 2508/08 (ze dne 1. prosince 2008), na který stěžovatel také poukazuje, Ústavní soud nevyloučil, že i v případě nepřiměřené délky trestního řízení může při úvaze o výši trestu převážit značně vysoký stupeň společenské nebezpečnosti vytýkaného jednání, zejména vzhledem k povaze spáchaného jednání, jeho pohnutce, způsobu jeho provedení a povaze jeho následku.
7. V posuzovaném případě obecné soudy všech stupňů přihlížely k námitkám stěžovatele, akcentujícím časovou prodlevu od doby spáchání vytýkané činnosti. Již soud prvního stupně přitom vyšel z toho, že uvedený časový odstup byl dán "... rozsáhlostí šetřené a zadokumentované trestné činnosti všech spoluobžalovaných, včetně množství znaleckých posudků, nikoliv prodlevou orgánů činných v trestním řízení..." Ani sám stěžovatel přitom nenamítá, že by ve věci došlo k průtahům v řízení. V souladu s výše uvedenou rozhodovací činností Ústavního soudu pak soud prvního stupně dospěl k závěru, že právě extrémní rozsah trestné činnosti stěžovatele neumožňuje odhlédnout od represivní úlohy trestu ani s ohledem na dobu od spáchání trestné činnosti, v níž žil stěžovatel řádným životem. Na tuto úvahu navázal odvolací soud závěrem o přiměřenosti uloženého trestu s ohledem na charakter a rozsah trestné činnosti, na což pak ve vztahu k dovolací námitce ve shodném směru odkázal dovolací soud. Lze proto uzavřít, že s ohledem na ustálenou rozhodovací činnost Ústavního soudu, jíž se stěžovatel sám dovolává, lze považovat rozhodnutí obecných soudů za ústavně souladná. Dlužno dodat, že v usnesení sp. zn. I. ÚS 1277/08 (ze dne 29. července 2008), na nějž stěžovatel rovněž poukazoval, bylo při nadnášené úvaze o průtazích v řízení ve vztahu k výši uloženého trestu naznačeno řešení skrze náhradu z titulu odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, podobně jako to naznačil v posuzovaném případě dovolací soud.
8. Pokud jde o námitku, že se obecné soudy nezabývaly majetkovými poměry stěžovatele, coby jedním z kritérií pro uložení peněžitého trestu, je třeba předně uvést, že stěžovatel evidentně námitku v tomto směru neuplatnil ani v odvolání ani v dovolání, a nevyčerpal tak ve vztahu k ní všechny procesní prostředky k ochraně svého práva, jehož se nyní dovolává. Vedle toho je potřeba poukázat na to, že v usneseních sp. zn. I. ÚS 322/03 (z 5. října 2004) a sp. zn. II. ÚS 1833/07 (ze dne 20. listopadu 2007) ve vztahu k totožné námitce považoval Ústavní soud za ústavně souladné, pokud obecné soudy v souladu s funkcí peněžitého trestu vyjdou při jeho ukládání z rozsahu prospěchu, který obžalovaný získal trestnou činností. Podobně v posuzovaném případě odůvodnil soud prvního stupně uložení peněžitého trestu zaznamenáním přímého finančního profitu z trestné činnosti, což jinými slovy uvedl i odvolací soud. S ohledem na to, že stěžovatel byl uznán vinným z trestné činnosti, při níž došlo k překročení škody značného rozsahu, je třeba postup obecných soudů považovat za ještě ústavně souladný.
9. Ze shora vyložených důvodů Ústavní soud neshledal, že by došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. srpna 2010
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu