ECLI:CZ:US:2007:2.US.1833.07.3
sp. zn. II. ÚS 1833/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Pavla Rychetského, mimo ústní jednání, o ústavní stížnosti Ing. D. M., zastoupeného JUDr. Vítem Širokým, advokátem AK Felix a spol., se sídlem v Praze 5, U Nikolajky 5, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 20. října 2005 sp. zn. 4 T 109/2003, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. března 2006 sp. zn. 5 To 39/2006 a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. března 2007 sp. zn. 6 Tdo 225/2007, spolu s návrhem o projednání ústavní stížnosti mimo pořadí, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, splňující formální podmínky stanovené pro její věcné projednání dle zákona zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a co do formálních podmínek ve shodě se zákonem [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 6 zákona o Ústavním soudu], brojil stěžovatel proti v záhlaví označeným rozhodnutím obecných soudů s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva garantovaného čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 1, čl. 40 odst. 2, 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen" Listina"), čl. 1 Ústavy, přičemž se domáhá jejich zrušení.
Podle odůvodnění ústavní stížnosti, obsahově shodného se stanovisky a závěry stěžovatele pojatými do opravných prostředků, stěžovatel tvrdil, že k porušení jeho ústavně garantovaných práv došlo tím, že obecné soudy - stručně řečeno - stěžovatele nespravedlivě odsoudily v rozporu s trestním zákonem, trestním řádem, zásadou "in dubio pro reo", zásadou oficiality, zásadou zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností, zásadou volného hodnocení důkazů, zásadou vyhledávací a zkrátili jeho právo na obhajobu. Námitky stěžovatele lze rozdělit do několika okruhů a to zejména porušení tr. zákona, kde stěžovatel rozvedl pochybnosti týkající se naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu, zjištění a určení výše škody, společného jednání obžalovaných apod. Dále tvrdil, že řízení bylo zatíženo závažnými vadami, které měly za následek nedostatečné zjištění skutkového stavu věci, opomenuté a zamítnuté důkazy navržené stěžovatelem a v neposlední řadě spatřuje pochybení v uložení nepřiměřených trestů, aniž by soud provedl dokazování k zjištění jeho osobních a majetkových poměrů.
Stěžovatel má za to, že v průběhu trestního řízení došlo také k porušení zásady "rovnosti zbraní", neboť orgány činné v trestním řízení vyhledávaly důkazy v neprospěch stěžovatele a nevyhověly jeho důkazním návrhům, jejichž prostřednictvím mohla být jak potvrzena, tak případně vyvrácena jeho obhajoba. Stěžovatel v odvolacím řízení navrhl doplnění dokazování výslechem svědků, jejichž svědectví jsou z pohledu obhajoby naprosto nezastupitelná a klíčová, ale odvolací soud tímto postupem zcela jednoznačně zkrátil stěžovatele i ostatní spoluobžalované v jejich právu na obhajobu.
V obsáhle rozvedené ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že ačkoliv "základ celého případu spočívá v rovině obchodně právní", soudy obchodní aktivity a postupy obžalovaných (včetně stěžovatele) jako členů představenstva A+B družstva posuzovaly pouze z hlediska trestního. Stěžovateli je kladeno za vinu, že spolu s MUDr. Ž. v rozporu se stanovami A+B družstva uzavřel smlouvu se společností Sebis, s. r. o. Toto jednání lze přitom posoudit pouze jako překročení oprávnění jednat jménem společnosti navenek, nikoliv jako trestný čin podvodu. V rozsudku je dále nadbytečně zkoumáno, jak bylo naloženo s částkou 1.050.000,- Kč, která byla vyplacena jako provize společnosti Sebis, s.r.o. Soudy došly k závěru, že se ocitla v majetkové dispozici stěžovatele a MUDr. Ž. K uvedenému závěru však nebyl proveden důkaz, když bylo pouze zjištěno, že zmíněná částka skončila na účtu společnosti Bussmark Oliver, s.r.o., kde jsou stěžovatel a MUDr. Ž. "pouhými zaměstnanci". Hodnocení nadbytečných důkazů podle stěžovatele svědčí o snaze soudů neposuzovat jeho případ objektivně a nestranně, tedy s respektováním zásady presumpce neviny. Stěžovatel tvrdil, že obecné soudy "velmi nepřesvědčivě zdůvodnily svůj závěr o vysoké míře společenské nebezpečnosti" jeho jednání, svědčí o tom zejména skutečnost, že nikdo neuplatnil nárok na náhradu škody. O nedostatku společenské nebezpečnosti svědčí také výrok o uloženém trestu spočívající v zákazu výkonu funkce člena představenstva A+B družstva na dobu pěti let.
Závažnou procesní vadu stěžovatel spatřuje v porušení práva na zákonného soudce, kdy odvolací soud přikázal věc jinému senátu, přičemž nebyly splněny předpoklady pro aplikaci ust. §262 tr. řádu. Stěžovatel tvrdil, že odvolací soud rozhodnutí řádně neodůvodnil a smyslem bylo dosažení odsouzení obžalovaných.
Podle stěžovatele postupy soudů došlo k porušení jednoho z principů právního státu (čl. 1 Ústavy) podle kterého je trestní represe prostředkem "ultima ratio" a tedy k situaci, kterou Ústavní soud označuje za nepřípustnou, kdy se "standardní civilní vztahy na úkor jednoho z jejich účastníků řeší prostředky trestního práva" . Stěžovatel argumentoval judikaturou Ústavního soudu (srov. sp. zn. I ÚS 46/96, IV. ÚS 582/99, I. ÚS 558/01, II. ÚS 83/04, IV. ÚS 469/02, II. ÚS 291/2000, II. ÚS 215/99) i Vrchního soudu v Olomouci (sp. zn. 1 To 58/99, Soudní rozhledy č. 7/1999, sp. zn. 1 To 66/2000) a v petitu ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje, aby napadená rozhodnutí obecných soudů byla Ústavním soudem zrušena.
Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 10, sp. zn. 4 T 109/2003, se podává, že stěžovatel byl napadeným rozsudkem obvodního soudu uznán vinným spácháním trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. a), b) tr. zákona a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 3 let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu 4 let. Dále mu bylo uloženo podle svých sil během zkušební doby nahradit trestným činem způsobenou škodu. Dále byl stěžovateli uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních společnostech a družstvech na dobu 4 let.
Z podnětu odvolání všech spoluobžalovaných (včetně stěžovatele) byl napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze sp. zn. 5 To 39/2006 rozsudek soudu prvního stupně podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. řádu ohledně stěžovatele (a obou spoluobžalovaných) zrušen ve výroku o trestu. Nově byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl odložen na zkušební dobu v trvání 4 let. Dále mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce člena představenstva A+B družstva na dobu 5 let a peněžitý trest ve výměře 1.000.000 Kč s náhradním trestem odnětí svobody v trvání 1 rok.
Podané dovolání Nejvyšší soud taktéž napadeným usnesením podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu (jako zjevně neopodstatněné) odmítl.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
Ústavní soud již mnohokráte zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů a zejména v řízení o ústavní stížnosti střeží dodržování ústavně zaručených základních práv a svobod. Výjimku z tohoto pravidla tvoří toliko situace, kdy by na úkor stěžovatele soudy vybočily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv (čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy). Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší přehodnocovat úvahy soudu, jimiž se řídil při hodnocení provedených důkazů a činit odlišné skutkové závěry. Přezkoumání a přehodnocení dokazování provedeného obecnými soudy přichází v úvahu pouze v případě, kdy v soudním rozhodování jsou vyvozená skutková zjištění v příkrém nesouladu s provedenými důkazy, resp. tehdy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na jedné straně a právními závěry na straně druhé. Pouze takováto rozhodnutí lze považovat za rozhodnutí vydaná v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces (srov. např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 166/95, sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 3, C. H. Beck, 1995, str. 257).
Na druhé straně je však Ústavní soud nejen oprávněn, ale i povinen posoudit, zda řízení jako celek bylo spravedlivé a zda v něm nebyla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů; soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné, a které dokazovat netřeba (srov. např.. sp. zn. III. ÚS 359/05). Zásadám spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny) odpovídá též požadavek, aby soudy učiněná skutková zjištění a přijaté právní závěry řádně a srozumitelně odůvodnily (§125 tr. řádu).
Bylo proto třeba zhodnotit, zda v dané věci jsou splněny podmínky pro zásah Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů spočívající v přezkumu skutkových zjištění a přehodnocení provedeného dokazování. V mezích takto limitovaného přezkumu Ústavní soud v postupu obecných soudů porušení ústavních práv a svobod stěžovatele neshledal.
V této souvislosti Ústavní soud především zdůrazňuje, že veškeré námitky odůvodňující ústavní stížnost uplatnil stěžovatel již v průběhu trestního řízení, v rámci své obhajoby a zejména v opravných prostředcích, argumentace ústavní stížnosti je totožná s tvrzeními, které stěžovatel rozvedl v odvolání a dovolání.
Uvedené platí zejména pro stěžovatelovu námitku, že jeho jednání nebylo pro společnost nebezpečné, neboť družstvo A+B se postupem obou spoluobžalovaných necítí být poškozeno, což potvrzuje také to, že jak družstvo, tak ani jednotliví družstevníci neuplatnili vůči stěžovateli a spoluobžalovanému MUDr. Ž. nárok na náhradu škody.
Z odůvodnění napadeného rozhodnutí obvodního soudu je patrné, že stupeň společenské nebezpečnosti je dán zájmem na ochraně majetku, a podává se ze způsobu provedení činu spočívajícím v "plánovanosti, koordinovanosti a rafinovanosti", a zneužití postavení spoluobžalovaných v několika právnických osobách. Také podle odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolacího soudu je to skutečnost předem domluvené koordinovanosti jednání pachatelů, která podstatně zvyšuje stupeň společenské nebezpečnosti případu a opodstatňuje aplikaci ustanovení §88 odst. 1 tr. zákona. Použití kvalifikované skutkové podstaty je dále opodstatněno výší způsobené škody, přičemž není také bez významu, že trestný čin nezůstal ve stádiu pokusu. Taktéž podle Nejvyššího soudu vykazuje stěžovatelovo jednání vysoký stupeň nebezpečnosti pro společnost, zejména vzhledem k tomu, že stěžovatel a MUDr. Ž. zastávají funkce statutárních orgánů v dalších společnostech a byli schopni těchto svých pozic zneužít.
Argumentaci, že neexistuje subjekt poškozený, odvolací soud odmítl (str.17). Případné svolení poškozeného podle tohoto soudu nemůže mít v daném případě takovou povahu, aby vyloučilo naplnění znaků skutkové podstaty či znaků společenské nebezpečnosti. Co se týče nutnosti zmírnění uloženého trestu zákazu činnosti, toto odvolací soud dostatečně a přiléhavě odůvodnil, přičemž z uvedeného nelze dovodit, že by stěžovatelovo jednání soud hodnotil jako neškodné. Uvedené závěry obecných soudů v souvislosti se zjištěným skutkovým stavem rozhodně nelze považovat za nelogické či extrémní. Zjevně nelze přisvědčit ani stěžovatelově námitce, že obecné soudy svůj závěr o vysoké míře společenské nebezpečnosti jeho jednání zdůvodnily nedostatečně. Stěžovatelem citovaný nález sp. zn. I. ÚS 553/05 přitom není případný, neboť v něm byl důvod pro zrušení napadených rozhodnutí spatřován v nenaplnění subjektivní stránky trestného činu.
Výše uvedené závěry o nebezpečnosti stěžovatelem spáchaného jednání pro společnost, mají bezprostřední dopad také do posouzení další námitky, kterou tvrdí, že napadenými rozhodnutími obecných soudů došlo k porušení zásady subsidiarity trestního práva, podle které trestní odpovědnost má být vyhrazena jen pro nejzávažnější společensky škodlivé činy a jiné právní nástroje mají mít přednost. V této souvislosti stěžovatel namítl, že uzavření smlouvy se společností Sebis, s.r.o. v rozporu se stanovami A+B družstva bylo na místě posoudit pouze jako překročení oprávnění jednat jménem společnosti navenek a nikoliv jako trestný čin podvodu.
Také na tuto námitku stěžovatele obecné soudy reagovaly a z odůvodnění jejich rozhodnutí je zcela zřejmé, na základě jakých úvah dospěly k závěru o tom, že jednání stěžovatele (a ostatních spoluobžalovaných) nebylo běžnou obchodní činností, ale úmyslným trestným činem. Tímto se stěžovatelův případ odlišuje od situace řešené jím zmiňovaným nálezem sp. zn. IV. ÚS 469/02.
Ústavní soud nepřisvědčil ani námitce, že ve skutkové větě není uvedeno, jakou škodu stěžovatel způsobil a kdo byl poškozen. Podle §250 odst. 1 se trestného činu podvodu dopustí ten, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou. Podle odst. 3 písm. a) cit. ustanovení bude odnětím svobody na dvě léta až osm let potrestán pachatel spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 jako člen organizované skupiny, nebo písm. b) způsobí-li takovým činem značnou škodu nebo jiný zvlášť závažný následek. Z uvedeného se podává, co se způsobené škody týče, že znakem skutkové podstaty uvedeného trestného činu je obohacení sebe nebo jiného ke škodě cizího majetku a způsobení na cizím majetku značné škody.
Ze znění skutkové věty výroku o vině vyplývá, že obžalovaný M. (stěžovatel) jako místopředseda A+B družstva a obžalovaný Ž. se společností Sebis, s.r.o., zastoupenou obžalovaným L., uzavřeli za A+B družstvo smlouvu, jejíž předmětem měla být činnost společnosti Sebis, s.r.o. směřující ke sjednání slevy z kupní ceny objektu bytového domu přesto, že sleva byla A+B družstvu již 12. ledna 1999 u správce konkursní podstaty Ing. Bedřicha Nováka uplatněna bez podstatného podílu obžalovaného L. či společnosti Sebis, s.r.o., na jejím vyjednání. Přesto byla společnosti Sebis, s.r.o. dne 3. dubna 2001 z účtu A+B družstva převedena částka 1.050.000,- Kč jako odměna za dosažení slevy z kupní ceny a to po schválení tohoto převodu členy představenstva družstva, kteří byli v rozporu se skutečností informováni o významném podílu společnosti Sebis, s.r.o. na dosažené slevě. Totožná částka byla obratem převedena obžalovaným L., jednatelem společnosti Sebis, s.r.o, na účet patřící společnosti Bussmark Oliver, s.r.o, která vykonává správu nemovitostí pro A+B družstvo.
Ačkoliv je celý skutkový děj odsouzeného trestného jednání ve skutkové větě popsán poněkud složitě, podle Ústavního soudu je z něj zcela zřejmé, že stěžovatel v prvé řadě společnost Sebis, s.r.o. a následně společnost Bussmark Oliver, s.r.o. na úkor A+B družstva obohatil o částku přesahující výší značné škody (§89 odst. 11 tr. zákona), neboť došlo k vyplacení částky z majetku družstva ve prospěch společnosti Sebis, s.r.o. (a poté Bussmark Oliver, s.r.o.), aniž by uvedená částka citovaným společnostem po právu náležela. Na rozdíl od stěžovatelem citovaného nálezu sp. zn. II. ÚS 83/04 proto v uvedeném ohledu nedošlo k porušení jeho ústavně zaručených práv; popis skutku ve skutkové větě výroku o vině totiž odpovídá příslušným znakům skutkové podstaty trestného činu podvodu, jímž byl stěžovatel uznán vinným.
Co do stěžovatelových námitek směřujících vůči skutkovým zjištěním soudů, uvádí Ústavní soud následující. S ohledem na zjištěný skutkový stav trestné činnosti je zcela bez významu, jaká je "standardní" náročnost vyjednání slevy kupní ceny v obdobných případech a "obvyklost" provádění relevantní činnosti "vlastními silami" či "přibráním externího subjektu". V dané věci bylo totiž z provedených důkazů (zejména výpověďmi, ač postupně se proměňujícími, svědka N. a ze skutečnosti, že stěžovatel a obv. Ž. vyžádali znalecký posudek "o skrytých vadách" předmětné budovy) zjištěno, že sleva z kupní ceny byla předem (před uzavřením smlouvy se společností Sebis, s.r.o.) vyjednána stěžovatelem a dalším členem družstva se správcem konkurzní podstaty úpadce REGIOSTAV, s.r.o. Ing. Bedřichem Novákem. Uvedené zjištění logicky koresponduje s dalšími zjištěnými skutečnostmi, a to především s jednáním obž. L., který týž den, kdy obdržel provizi za údajné zprostředkování slevy z kupní ceny, odeslal totožnou finanční částku na účet společnosti Bussmark Oliver, s.r.o., přičemž zdánlivou legálnost této transakce všichni spoluobvinění zajistili uzavřením smlouvy, jejíž předmět byl soudy zhodnocen jako zcela fiktivní. Také uvedené proto potvrzuje minimální účast obv. L. při sjednávání předmětné slevy. K uvedenému lze také dodat, že pokud stěžovatel považoval skutková zjištění za neúplná, mohl navrhnout jejich doplnění, což však neučinil.
Stěžovatel až v odvolacím řízení navrhoval doplnění dokazování, ale odvolací soud tyto návrhy považoval za nadbytečné a svůj závěr odůvodnil tím, že v hlavním líčení před soudem nalézacím již bylo dokazování ukončeno za situace, kdy již žádná ze stran procesu doplnění dokazování nenavrhla. Ústavní soud proto ani zde neshledává, že by se obecné soudy v rámci dokazování a následným hodnocením důkazů dopustily svévole či zásahu do stěžovatelových ústavně zaručených práv.
S uvedeným souvisí i hodnocení stěžovatelovy námitky, že v rozsudku je "nadbytečně" zkoumáno, jak bylo naloženo s částkou 1.050.000,- Kč, která byla vyplacena jako provize společnosti Sebis, s.r.o., což podle něj svědčí o snaze soudů neposuzovat jeho případ objektivně a nestranně, tedy s respektováním zásady presumpce neviny. Jak bylo již uvedeno, "osud" obž. L. převedené částky logicky doplňuje a osvětluje odsouzenou trestnou činnost, pročež jeho zjišťování nelze považovat za nadbytečné a jistě ne takové, které by svědčilo o neobjektivním přístupu orgánů činných v trestním řízení. Stejně tak Ústavní soud nesdílí stěžovatelův názor, že nebyl proveden důkaz k závěru, že částka 1,050.000,- Kč se ocitla v majetkové dispozici stěžovatele a MUDr. Ž., když bylo pouze zjištěno, že zmíněná částka skončila na účtu společnosti Bussmark Oliver, s.r.o., kde jsou oba spoluobžalovaní "pouhými zaměstnanci".
Uvedenou námitkou se obecné soudy zabývaly, přičemž zjistily, že ve firmě Bussmark Oliver, s.r.o. stěžovatel a obv. MUDr. Ž. figurují "v ředitelských funkcích", případně jako "vedoucí výkonní činitelé", že uvedenou společnost "fakticky ovládali. Uvedené závěry opět logicky korespondují se zjištěním, že obž. L. relevantní částku převedl na společnost Bussmark Oliver, s.r.o. na základě smlouvy v níž vůle společnosti Sebis, s.r.o. zakoupit luxusní studio (ateliér) byla toliko předstíraná a výše sjednané smluvní pokuty zcela nepřiměřená. Ani zde proto Ústavní soud zásadní závěry soudů nepovažuje za nepřiléhavé, natož extrémní.
K uvedenému je namístě připomenout, že Ústavnímu soudu nepřísluší posuzování skutkového stavu jako správně zjištěného, není-li ve věci shledán extrémní nesoulad, jenž by zakládal porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, zakotveného v článku 36 Listiny. O takový případ se v posuzované věci nejedná. Skutečnost, že po vyhodnocení provedených důkazů dospěl obecný soud k závěru, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nemůže sama o sobě zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti (nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 191/96, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 7, č. 1). Ústavní soud ve své judikatuře již několikrát konstatoval, že jeho pravomoc je dána také tam, kde právní závěry obecného soudu jsou v hrubém nesouladu s provedenými skutkovými zjištěními. V projednávané věci se však ani o takový případ nejedná.
Rovněž neobstojí tvrzení stěžovatele, že se odvolací soud dostatečně nezabýval otázkou jeho osobních a majetkových poměrů při ukládání peněžitého trestu. K uvedenému je namístě připomenout, že základním předpokladem pro uložení peněžitého trestu je skutečnost, že pachatel úmyslného trestného činu trestnou činností získal nebo se snažil získat majetkový prospěch (§53 odst. 1 tr. zákona). Funkcí peněžitého trestu je především možnost postihnout majetkový prospěch pachatele, který získal z trestné činnosti, jestliže takový prospěch nelze odčerpat jinak. Teprve při stanovení konkrétní výměry peněžitého trestu se zohledňují osobní a majetkové poměry pachatele, a to z důvodu, aby byl uložený peněžitý trest dobytný (§54 odst. 1 tr. zákona). Z odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu je zřejmé, že peněžitý trest byl stěžovateli uložen za současného snížení výměry podmíněného trestu odnětí svobody uloženého soudem prvního stupně, vypuštěním probace a povinnosti uhradit družstvu způsobenou škodu a omezením rozsahu trestu zákazu činnosti. Peněžitý trest byl vyměřen s ohledem na výši podvodně získané částky a na stěžovatelovu účast v dalších podnikatelských subjektech.
Ačkoliv odvolací soud blíže nezjišťoval stěžovatelovy majetkové poměry, způsob, jakým dovodil stěžovatelovu solventnost, nelze považovat za rozporný s ústavně zaručenými právo. Lze tedy uzavřít, že ani zde není důvod k závěru, že ústavním pořádkem chráněná práva stěžovatele byla porušena. Stěžovatel až v žádosti o povolení obnovy řízení tvrdí, že jeho majetkové poměry jsou nepříznivé (spise 1 Nt 3416/2007). Návrh na povolení obnovy řízení byl zamítnut usnesením ze dne 16. srpna 2007, proti tomuto usnesení podal stěžovatel stížnost, o které dosud nebylo rozhodnuto.
Námitka stěžovatele o porušení čl. 38 odst. 1 Listiny, zaručující právo na zákonného soudce, kdy odvolací soud přikázal věc jinému senátu, přičemž nebyly splněny předpoklady pro aplikaci ust. §262 tr. řádu, již byla předmětem předchozího řízení před Ústavním soudem, proto dále odkazujeme na rozhodnutí ve věci sp. zn. III. ÚS 604/05.
Na základě vyložených důvodů bylo mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků rozhodnuto, jak ve výroku usnesení obsaženo [§43 odst. 2 písm. a) zák. o Ústavním soudu], aniž by bylo účelné samostatně rozhodovat podle §71d zákona o Ústavním soudu o projednání ústavní stížnosti mimo stanovené pořadí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 20. listopadu 2007
Jiří Nykodým v. r.
předseda senátu