ECLI:CZ:US:2010:2.US.1773.10.1
sp. zn. II. ÚS 1773/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma ve věci stěžovatele J. N., právně zastoupeného Mgr. Leošem Janouchem, advokátem se sídlem Králodvorská 16, Praha, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 1. 2009 sp. zn. 57 T 1/2008, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 9. 2009 sp. zn. 5 To 38/2009 a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 7. 4. 2010 sp. zn. 3 Tdo 359/2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti brojí stěžovatel všem shora uvedeným rozhodnutím obecných soudů.
Napadeným rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 9. 2009 byl zrušen rozsudek Městského soudu v Praze v celém rozsahu a stěžovatel byl uznán vinným ze spáchání trestného činu podvodu dle §250 odst. l, odst. 4 tr. zákona a byl odsouzen podle §250 odst. 4 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zákona k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání deseti let se zařazením do věznice s dozorem. Podle §49 odst. 1 tr. zákona mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu statutárního orgánu obchodní společnosti v trvání deseti let a dle §228 odst. 1 tr. řádu byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit poškozenému na náhradě škody částku 7.348.525,70 Kč spolu s úrokem z prodlení.
Proti rozsudku soudu odvolacího podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá jednak porušení jeho práva na obhajobu, k němuž mělo dojít tím, že hlavní líčení bylo konáno v jeho nepřítomnosti, ačkoli o to prý sám nepožádal, skutek nebyl přesně definován jak v rozsudku, tak ani v usnesení o zahájení trestního stíhání a konečně že provedeným dokazováním nebylo prokázáno, že by byly naplněny všechny znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu, zejména pak jeho subjektivní stránka.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
Předně je nutno uvést, že stěžovatel podal ústavní stížnost v téže věci již podruhé. První ústavní stížnost směřovala proti rozsudku Vrchního soudu v Praze. Tuto ústavní stížnost Ústavní soud usnesením sp. zn. II. ÚS 3260/09 odmítl jako zčásti zjevně neopodstatněnou a zčásti nepřípustnou. V této ústavní stížnosti se však stěžovatel vůbec nezmínil o probíhajícím dovolacím řízení, což mělo vliv i na rozhodnutí Ústavního soudu.
Vzhledem k tomu, že námitky týkající se přítomnosti u hlavního líčení stěžovatel uplatnil již v předchozí ústavní stížnosti, považuje Ústavní soud za dostatečné odkázat na odůvodnění shora citovaného usnesení jakož i na odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu k této otázce.
Co se týká dalších námitek, k nim je potřeba uvést, že Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Není ani orgánem činným v trestním řízení a nemůže tyto orgány nahrazovat; pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 3, C. H. Beck, 1995, str. 257).
Podle článku 90 Ústavy jen soud, který je součástí obecných soudů, rozhoduje o otázce viny a trestu, hodnotí důkazy podle svého volného uvážení a v rámci stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů je jedním z principů nezávislosti soudu. Pokud soud při svém rozhodnutí respektuje podmínky stanovené v ustanovení §125 tr. ř. a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat, a to ani tehdy, kdyby s ním nesouhlasil. Pouze v případě, kdy by právní závěry soudu byly v extremním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutné takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces. V daném případě tento extremní nesoulad Ústavní soud neshledal. V rámci provedeného dokazování soud vyložil, na základě kterých provedených důkazů dospěl k rozhodnutí o stěžovatelově vině a jakými úvahami se při jejich hodnocení řídil. Účelem dokazování je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí soudu. Soud rozhoduje o tom, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je důležitá pro zjištění skutkového stavu, a shromážděné důkazy hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Odůvodnění napadených rozhodnutí jsou dostatečně podrobně a přiléhavě odůvodněna, vyplývá z nich dostatečně zjištěný skutkový stav věci, jakož i z něho plynoucí správné právní závěry.
Ústavnímu soudu tedy nezbylo, než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 12. srpna 2010
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu