ECLI:CZ:US:2010:2.US.1836.09.1
sp. zn. II. ÚS 1836/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké, soudců Jiřího Nykodýma a Pavla Rychetského (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti S. P., právně zastoupeného Mgr. Robertem Pelikánem, advokátem, se sídlem Lazarská 8, 120 00 Praha 2, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 22 Co 2028/2007-300 ze dne 15. 11. 2007 a usnesení Nejvyššího soudu č. j 30 Cdo 1293/2008-322 ze dne 6. 5. 2009, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, a 1) O. P. a 2) Pozemkového fondu České republiky, IČ: 45797072, se sídlem Husinecká 11a, 130 00 Praha 3 jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Návrhem došlým dne 13. 7. 2009 byla Ústavnímu soudu ve lhůtě stanovené ustanovením §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, splňujícím i další formální podmínky [ustanovení §30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 6 zákona o Ústavním soudu], doručena ústavní stížnost proti shora citovaným rozhodnutím.
2. Stěžovatel tvrdil, že citovanými rozhodnutími bylo zasaženo do jeho základního práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina"), protože obecné soudy odlišně od jeho přesvědčení posoudily pojem "zemědělská výroba" a nedostatečně zjistily skutkový stav nutný pro spravedlivé rozhodnutí.
II.
3. Ústavní soud nepovažoval za potřebné vyžádat si kompletní soudní spis, neboť ústavní stížnost lze posoudit prima facie z obsahu návrhu a přiložených kopií rozhodnutí obecných soudů, které jsou v rozhodných skutečnostech v souladu. Z předložených pramenů se podává, že se stěžovatel chtěl domoci výroku o neplatnosti kupní smlouvy k některým pozemkům, uzavřené mezi prvním a druhým vedlejším účastníkem. Poté, co bylo na základě této smlouvy zapsáno právo vlastnické pro jednoho z vedlejších účastníků (O.P.), byla žaloba změněna na žalobu určovací s tím, aby byl druhý z vedlejších účastníků (PF ČR) určen vlastníkem dotčených pozemků (v průběhu řízení pak byly činěny další návrhy, jež mířily na změnu petitu, jimž bylo vyhověno). Těžiště sporu před obecnými soudy de facto spočívalo v tom, že stěžovatel měl sám zájem na tom, aby mu vedlejší účastník (PF ČR) prodal pozemky, se kterými sousedily jeho pozemky; druhý vedlejší účastník je však prodal prvému vedlejšímu účastníkovi. Tuto kupní smlouvu pak stěžovatel pro domnělý rozpor se zákonem resp. pro jeho obcházení napadl před soudem. O žalobě rozhodoval dvakrát jmenovaný nalézací soud, čtyřikrát odvolací soud a třikrát dovolací soud.
4. Těžiště námitek uvedených v ústavní stížnosti tvoří jednak nesouhlas s interpretací pojmu "zemědělská výroba", kdy obecné soudy dovodily, že se jedná i o takovou péči, při níž nedochází k bezprostřednímu zvyšování kvality zemědělských pozemků, in concreto, že i mulčování (mulč znamená v podstatě pokryv povrchu půdy organickým materiálem, např. slámou, posekanou trávou, listím, kůrou, štěpkem, rostlinným odpadem, netkanou textilií nebo kobercem z přírodních materiálů) travních porostů, tj. jejich sešrotováním příslušným strojem a ponecháním vzniklé biomasy na pozemcích, příp. jejich spásání koňmi, je činnost subsumovatelná pod "přípravu pozemků, aby sloužily k provozu zemědělské výroby". Druhou skupinu výtek tvořil protest proti zjištění vyšlého z výslechu svědka, manžela prvého vedlejšího účastníka řízení, jednatele a společníka v obchodní společnosti, jež si pozemky k zemědělské výrobě pronajal a v níž prvý vedlejší účastník získal obchodní podíl, zda a že skutečně "probíhala sklizeň sena".
5. Ústavní soud si k ústavní stížnosti vyžádal vyjádření účastníků řízení.
6. Krajský soud v Českých Budějovicích odkázal na své rozhodnutí zdůrazniv, že odůvodnil, proč některé stěžovatelem navržené důkazy (např. znaleckým posudkem, zda mulčování zhodnocuje či nikoli zemědělskou kvalitu pozemku) jako nadbytečné neprováděl. Navrhl zamítnutí ústavní stížnosti a vyslovil souhlas s upuštěním od ústního jednání.
7. Nejvyšší soud plně odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí a vyjádřil přesvědčení, že do základních práv stěžovatele nezasáhl; rovněž vyslovil souhlas s upuštěním od ústního jednání.
8. Ústavní soud nezasílal stěžovateli předmětná vyjádření k replice, neboť je zřejmé, že se v nich nade vší pochybnost neuvádí nic nového, a to ani z hlediska odezvy na ústavněprávní argumentaci vyjádřenou v ústavní stížnosti; ve vyjádřeních tak není ničeho, co by stěžovatel již z dřívějších rozhodnutí soudů neznal, resp. co by mohlo být předmětem stěžovatelovy reakce (repliky).
III.
9. Ústavní soud též ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Jestliže postupují obecné soudy v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, respektují procesní ustanovení upravující základní zásady civilního procesu, jakož i záruky transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí, nemůže Ústavní soud činit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil možnost spravedlivého výsledku.
10. Zákon o Ústavním soudu přikazuje podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) nejprve zjišťovat, zda návrh není zjevně neopodstatněný. V zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem je tak dána pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Předpokladem je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti a jež nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, vzhledem ke své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.
11. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s výsledkem rozhodovací činnosti obecných soudů. Těžiště argumentace v odůvodnění ústavní stížnosti spočívá v polemice s jimi provedeným právním posouzením věci, tedy v polemice v oblastech a na úrovni tzv. "podústavního" práva. Je přitom zřejmé, že stěžovatel uplatňuje obdobné argumenty jako v řízení před obecnými soudy, se kterými se tyto soudy odpovídajícím způsobem vypořádaly; Ústavní soud je tak stěžovatelem stavěn do role další odvolací instance, byť mu tato (s ohledem na ústavní vymezení) funkce nepřísluší.
12. Z obsahu ústavní stížnosti je zcela zjevné, že stěžovatel namítá pouhou "nesprávnost" napadených rozhodnutí, což však k tomu, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny hodnocení, nestačí; stěžovatel podléhá (mylné) představě, že ústavní stížnost je "běžným" opravným prostředkem v režimu obecného soudnictví.
13. Na podkladě řečeného je namístě uzavřít, že nejsou splněny podmínky, za kterých by bylo možné soudy provedené řízení a jeho výsledek označit za "překračující hranice ústavnosti."
IV.
14. Vzhledem k právním závěrům obecných soudů lze uzavřít, že v projednávané věci postupovaly tyto soudy ústavně konformně, rozhodly předvídatelným způsobem a v souladu s ustálenou judikaturou; samotný nesouhlas stěžovatele s právním posouzením předestřené věci obecnými soudy nemůže založit opodstatněnost tvrzení o porušení vyjmenovaných základních práv a svobod.
15. Protože Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod, rozhodl o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. září 2010
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu