ECLI:CZ:US:2010:2.US.1895.09.1
sp. zn. II. ÚS 1895/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti Ing. M. K., zastoupeného Mgr. Karlem Sedláčkem, advokátem se sídlem Zelený Pruh 95/97, Praha 4, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2009 sp. zn. 5 Tdo 1561/2008, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 6. 2008 sp. zn. 12 To 35/2008 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 3. 2008 sp. zn. 2 T 1/2005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 20. 7. 2009, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení usnesení Nejvyššího soudu v části, v níž zůstalo nedotčeno napadené usnesení Vrchního soudu v Praze, a v tomto rozsahu jemu přecházejících rozhodnutí Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze. Tvrdí, že jimi byla porušena jeho ústavní práva garantovaná čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") ve spojení s čl. 90 Ústavy. Současně žádá o odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
Stěžovatel namítá, že právní závěry obecných soudů nemají oporu v provedeném dokazování a zjištěném skutkovém stavu. Polemizuje se skutkovými zjištěními nalézacího soudu a z nich dovozeným závěrem o prokázaném úmyslu stěžovatele půjčky i finanční prostředky nevrátit a poukazuje na jednostranné řízení, v němž se soud nevypořádal se skutečnostmi a důkazy svědčícími ve prospěch obhajoby. Poukazuje i na to, že rozsudek není náležitě odůvodněn. Uvedená pochybení dle stěžovatele nenapravily ani soudy odvolací a dovolací, které se skutkovými zjištěními nezabývaly vůbec. Vymezení skutků označuje za nelogické a v extrémním nesouladu se zjištěným skutkovým stavem. Za rozhodující důkaz o majetkové situaci společnosti KOMERIA považuje dodatek ke znaleckému posudku České znalecké, a. s., ostatní důkazy označuje za předběžné a podpůrné. Dle něj z dokazování nevyplynulo, že věděl o nedostatku finančních prostředků jmenované společnosti, když vycházel z jejího účetnictví uvedeného v tabulce 1 znaleckého posudku, z níž vyplývá, že majetek společnosti v rozhodném období pokrýval její závazky ve vztahu ke klientům i celkově. Naopak údaje v tabulce 2 znaleckého posudku je třeba brát s rezervou. Nadto znalec údajně nezohlednil veškerý majetek společnosti. Stěžovatel poukazuje na výpovědi svědků Ing. M. K. a P. M., jejichž zhodnocením dle něj nelze dospět k závěru o jeho úmyslném zavinění. Má tedy za to, že z provedených důkazů v žádném případě nevyplývá, že by společnost neměla dostatek finančních prostředků k pokrytí případných ztrát a neměla vytvořené vlastní zdroje k financování potřeb a že by o takovém nedostatku prostředků stěžovatel věděl. Stěžovatel zpochybňuje i splnění podmínek pro použití přísnější trestní sazby u trestného činu podvodu, neboť má za to, že mu z hlediska zavinění nelze přičítat vyšší škodu než v částce 2.691.418,- Kč, která představuje výši nekrytých závazků společnosti v březnu 2001.
Stěžovatel konečně s odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 4/04 namítá, že neschopnost dostát smluvnímu závazku v žádném případě nelze řešit či sankcionovat prostředky trestního práva, mj. i s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe a čl. 8 odst. 2 Listiny, podle něhož nikdo nesmí být zbaven svobody pouze pro neschopnost dostát smluvnímu závazku.
Ze spisu Městského soudu v Praze, sp. zn. 2 T 1/2005, který si Ústavní soud vyžádal, bylo zjištěno následující:
Stěžovatel byl napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. z.., kterého se dopustil skutky uvedenými pod body 1. až 3. výroku o vině, přičemž první z těchto skutků byl současně posouzen jako trestný čin porušování závazných pravidel hospodářského styku podle §127 odst. 1 tr. z. Za uvedené trestné činy byl podle §250 odst. 4 tr. z. za použití §35 odst. 1 tr. z. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 7 let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem. Dále mu byl uložen trest zákazu činnosti a peněžitý trest a bylo rozhodnuto o uplatněném nároku na náhradu škody.
O odvolání stěžovatele rozhodl Vrchní soud v Praze druhým napadeným rozhodnutím tak, že odvolání podle §256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné.
Proti usnesení odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které opřel o dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g), h) a l) tr. ř. Nejvyšší soud dalším napadeným rozhodnutím podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. částečně zrušil usnesení odvolacího soudu, pokud jím bylo zamítnuto odvolání proti výroku o vině trestnými činy porušování závazných pravidel hospodářského styku podle §127 odst. 1 tr. z. a podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. z., uvedenými pod bodem 1. rozsudku soudu prvního stupně a na něj navazujícím výrokům, podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí obsahově navazující na zrušenou část usnesení odvolacího soudu, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jejím zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265l odst. 1 tr. ř. odvolacímu soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. V ostatním (ve výrocích o vině dílčími útoky pokračujícího trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. z., uvedenými pod body 2. a 3. výrokové části rozsudku soudu I. stupně) ponechal usnesení odvolacího soudu nedotčeno.
Vrchní soud v Praze poté rozsudkem ze dne 30. 6. 2009 č. j. 12 To 35/2008-3046 z podnětu odvolání stěžovatele podle §258 odst. 1 písm. b), d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o vině dílčím útokem pokračujícího trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. z. v jednočinném souběhu s trestným činem porušování závazných pravidel hospodářského styku podle §127 odst. 1 tr. z. v bodě ad 1) rozsudku, tím i ve výrocích o uloženém trestu a náhradě škody, a podle §259 odst. 3 písm. a), b) tr. ř. znovu rozhodl tak, že stěžovatele uznal vinným dílčím útokem pokračujícího trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 4 tr. z. v jednočinném souběhu s trestným činem porušování závazných pravidel hospodářského styku podle §127 odst. 1 tr. z. a za tuto trestnou činnost, jakož i za zbývající dva dílčí útoky téhož pokračujícího trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. z., jimiž byl uznán vinným napadeným rozsudkem městského soudu, ve spojení s usnesením vrchního soudu, ho podle §250 odst. 4 tr. z. za použití §35 odst. 1 tr. z. odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti roků, pro jehož výkon ho zařadil do věznice s dozorem. Současně stěžovateli uložil trest zákazu činnosti a peněžitý trest a rozhodl o náhradě škody.
Po přezkoumání obsahu spisového materiálu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel v ústavní stížnosti (brojící proti napadeným rozhodnutím obecných soudů v rozsahu, v němž byl stěžovatel pravomocně uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. z., kterého se dopustil dílčími útoky uvedenými pod body 2. a 3. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně) namítá porušení svého práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Podle ustálené judikatury by k porušení v těchto článcích upraveného práva došlo tehdy, pokud by byla komukoli v rozporu s nimi upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř., pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, eventuálně pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (srov. sp. zn. I. ÚS 2/93, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, svazek 1, str. 273). Nic takového však v projednávaném případě zjištěno nebylo a stěžovatel to ostatně ani netvrdí.
Námitky stěžovatele směřují do skutkového a právního posouzení věci, přičemž se opírají o verzi skutkového děje, vycházející z uplatněné obhajoby. Stěžovatel ovšem pomíjí, že jeho obhajoba byla řádně provedeným dokazováním bez jakýchkoli pochybností vyvrácena. V tomto směru lze odkázat na podrobné a ústavně konformní odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, který se námitkami směřujícími do rozsahu a způsobu dokazování a vytýkajícími nesprávnost hodnocení provedených důkazů, velmi podrobně zabýval a náležitě se s nimi vypořádal. Ústavní soud, který v hodnotícím procesu obou soudů stran napadených částí jejich rozhodnutí neshledal žádnou libovůli, pouze připomíná, že z ústavního principu nezávislosti soudů a soudců (čl. 81 a čl. 82 Ústavy) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů. Nespadá proto zásadně do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval (srov. sp. zn. III. ÚS 23/93, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, svazek 1, str. 41).
Proto ani námitky dopadající na právní posouzení věci nebyly shledány opodstatněnými (stěžovatel jimi zpochybňuje právní kvalifikaci pokračujícího trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. z., který spáchal dílčími útoky popsanými pod body 2. a 3. výroku o vině nalézacího soudu z hlediska naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty uvedeného trestného činu), neboť stěžovatel i tyto své výhrady založil na polemice se skutkovými zjištěními a hodnocením důkazů, s nimiž se velmi podrobně a obsáhlé vypořádal v odůvodnění svého rozsudku již soud prvního stupně. V tomto směru lze odkázat i na přiléhavé odůvodnění rozhodnutí dovolacího soudu, který se uvedenou námitkou stěžovatele, včetně tvrzení o nesplnění podmínek pro použití přísnější trestní sazby, zabýval věcně a ústavně konformním způsobem vysvětlil, proč ji neshledal opodstatněnou. Jeho závěr, že naplnění subjektivní stránky trestného činu podvodu v případě dílčích útoků pod body 2. a 3. výroku o vině rozsudku nalézacího soudu potvrzuje nejen charakter a způsob jednání stěžovatele, ale i další rozhodné skutečnosti, včetně neodvratnosti účinku v podobě škody na majetku poškozeného, s nímž stěžovatel musel počítat jako s následkem, který může nastat a také nastal, není v rozporu s učiněnými skutkovými zjištěními.
Poukazovaná judikatura Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, odsuzující nedůvodnou kriminalizaci jednání, které je z obchodního hlediska přípustné či obvyklé, na projednávaný případ nedopadá, neboť stěžovatel při objasnění věci používá svou verzi skutkového děje, který ovšem neodpovídá prokázaným skutkovým zjištěním, rozhodným pro posouzení jeho viny. Jak uvedl Nejvyšší soud v odůvodnění napadeného usnesení, samotnou neschopnost dostát smluvnímu závazku nelze kriminalizovat, ale je-li taková neschopnost spojena s dalším trestně postižitelným jednáním pachatele nebo s jeho určitým následkem, jak tomu bylo i v projednávaném případě, nepochybně o trestné jednání jde.
Ústavní soud proto uzavírá, že ve skutkových a právních závěrech obecných soudů neshledal extrémní rozpor ani svévoli ve smyslu své ustálené judikatury. Obecné soudy srozumitelně vysvětlily důvody, které je k vydání napadených rozhodnutí vedly. Jejich závěry jsou logické, jasné a přesvědčivé. Naproti tomu stěžovatelova argumentace, která je v ústavní stížnosti opakováním výhrad obsažených v jeho odvolání a dovolání, nevede Ústavní soud k názoru, že by byla porušena jeho základní práva či svobody, jichž se dovolává.
Z uvedených důvodů Ústavní soud podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Vzhledem k výsledku řízení neshledal Ústavní soud podmínky pro vyhovění návrhu na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. dubna 2010
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu