ECLI:CZ:US:2010:2.US.1944.10.1
sp. zn. II. ÚS 1944/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma v právní věci stěžovatele K. B., zastoupeného Mgr. Jiřím Hladíkem, advokátem se sídlem v Brně, Příkop 8, o ústavní stížnosti proti rozsudku Okresního soudu Brno - venkov ze dne 26. 1. 2010 sp. zn. 1 T 220/2009 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 31. 3. 2010 sp. zn. 5 To 179/2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která splňovala i další náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, a to pro porušení jeho ústavně zaručeného základního práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a dále čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod.
Z připojených listin Ústavní soud zjistil, že napadeným rozsudkem Okresního soudu Brno - venkov byl stěžovatel uznán vinným přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1, odst. 2 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "tr. z."), kterého se měl podle skutkových zjištění dopustit tím, že po předchozím požití alkoholických nápojů se zjištěnou hladinou alkoholu v dechu řídil osobní motorové vozidlo, když nezvládl řízení vozidla a s tímto havaroval tak, že vyjel mimo vozovku. Tímto jednáním porušil zejména §5 odst. 2 písm. b) a §18 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů. Za to byl stěžovatel odsouzen k peněžitému trestu ve výměře 25.000,- Kč. Pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl stěžovateli stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání osmi měsíců. Současně byl stěžovateli uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu osmnácti měsíců. Jak okresní soud konstatoval v odůvodnění rozsudku, v projednávané věci proti sobě stály dvě verze průběhu inkriminované doby. Zatímco vrze stěžovatele spočívala v tvrzení, že on sice před jízdou alkohol pil, auto však řídila jiná osoba a stěžovatel byl pouze spolujezdcem, verze obžaloby byla taková, že stěžovatel byl řidičem předmětného auta v daném čase a v podnapilosti způsobil nehodu. Uvedl, že přímý důkaz o tom, že obviněný auto řídil, tedy svědecká výpověď osoby, která by jej viděla řídit, sice absentuje, nicméně řetězec nepřímých důkazů je natolik ucelený, že soud o vině stěžovatele nemá pochyb. Soud se rovněž podrobně zabýval obhajobou stěžovatele a dospěl k závěru, že postrádá jakoukoli logiku a provedeným dokazováním byla tato zcela prolomena. Jakkoli práce policie na místě nehody nebyla perfektní, soud neměl důvodu pochybovat o věrohodnosti zasahujících policistů, kteří by podle stěžovatele snad měli vypovídat před soudem nepravdu jen proto, aby obešli absenci přímého důkazu. Pro takový závěr nemohl dle soudu dostačovat fakt, že nezajistili svědka, když, jak sami uvedli, věc na místě se jevila evidentní a jasná, přičemž obviněný sám policistům sdělil, že auto řídil a dobrovolně absolvoval dechovou zkoušku.
Proti uvedenému rozsudku podal stěžovatel odvolání, které bylo usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 31. 3. 2010 sp. zn. 5 To 179/2010 zamítnuto. Podle odvolacího soudu soud prvého stupně provedl dokazování v nezbytném rozsahu tak, že trestná činnost stěžovatele byla provedenými důkazy spolehlivě prokázána. Uvedl, že při hodnocení důkazů nedošlo k žádné logické chybě, která by opravňovala odvolací soud k zásahu do hodnocení důkazů soudem prvého stupně. Provádění dalších důkazů proto považoval za nadbytečné.
Stěžovatel napadl shora uvedená rozhodnutí trestních soudů projednávanou ústavní stížností.Podle jeho přesvědčení nebylo možné konstatovat, že svědčící policisté byli osobami zcela bez vztahu ke stěžovateli a k projednávané věci, neboť to bylo právě oni, kdo prováděli úkony ve věci a neprovedli je v souladu se zákonem. Měli tedy dle stěžovatele zájem na tom, aby nebyli v důsledku neúplného šetření na místě činu kázeňský postihováni. Stěžovatel rovněž zpochybnil postup soudu prvého stupně, který vyzval tyto svědky při hlavním líčení, zda stěžovatele poznávají. Taková identifikace je dle stěžovatele nezákonná. I kdyby však policisté poznali v osobě stěžovatele osobu, která s nimi na místě hovořila, neznamená to ještě, že to byla osoba, která předmětné vozidlo řídila. Na základě uváděných skutečností stěžovatel proto tvrdil, že se rozhodně nemůže v projednávané věci jednat o řetězec důkazů, který by prokazoval jeho vinu.
Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud především konstatuje, a v tomto případě to obzvlášť zdůrazňuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví. Jeho úkolem je ochrana ústavnosti, a nikoli běžné zákonnosti. Proto mu nepřísluší, aby v pozici "další odvolací instance" a z hledisek běžné zákonnosti prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů jak v prvním stupni, tak v odvolacím či dovolacím řízení.
V daném případě je zřejmé, že námitky stěžovatele postrádají ústavněprávní relevanci. Stěžovatel zopakoval své námitky, týkající se hodnocení důkazů, které uplatnil již v průběhu pravomocně ukončeného trestního řízení v rámci obhajoby, a předložil vlastní verzi hodnocení důkazů, s cílem dosáhnout zproštění obžaloby. Po Ústavním soudu tak požadoval, aby přehodnotil skutková a z nich vyplývající právní zjištění, k nimž tyto soudy dospěly, čímž postavil Ústavní soud do role další soudní instance, která mu nepřísluší, s ohledem na shora uvedené meze ústavněprávního přezkumu. Skutečnost, že stěžovatel se závěry obecných soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti.
Stěžovatel tvrdil, že obecné soudy vyvodily z jednostranně provedených důkazů nesprávná skutková zjištění. Ústavní soud odkazuje v této souvislosti na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, dle níž se ponechává na obecných soudech, aby vyhodnotily provedené důkazy a jejich právní relevanci, přičemž řízení jako celek musí být spravedlivé (srov. Barbera, Messegué a Jabardo, 1988). Rovněž z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů, upravená v §2 odst. 6 trestního řádu. Obecné soudy v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést, a zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit (srov. nález Ústavního soudu II. ÚS 101/95, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 4, str. 263). Zásada volného hodnocení důkazů znamená, že zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti a váhu jednotlivých důkazů. Jejich význam se vyjeví až při konečném zhodnocení důkazního materiálu. Při něm nemůže soud postupovat libovolně. Jeho vnitřní přesvědčení o správnosti určité okolnosti musí být založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Vnitřní přesvědčení tak musí být odůvodněno objektivními skutečnostmi, které soud zjistí, a musí být jejich logickým důsledkem.
V dané věci Ústavní soud nezjistil žádné skutečnosti, které by nasvědčovaly tomu, že obecné soudy některý z normativních postulátů porušily. Účelem dokazování v trestním řízení je ve smyslu ustanovení §2 odst. 5 trestního řádu zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, není tedy nutné (a často ani možné) nabytí absolutní jistoty o skutkových okolnostech, jak se domnívá stěžovatel. Soud prvého stupně důkazy provedené ve smyslu ustanovení §2 odst. 5 trestního řádu v souladu s ustanovením §2 odst. 6 trestního řádu vyhodnotil a dovodil z nich závěr o vině stěžovatele. V odůvodnění svého rozsudku vyložil, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se řídil při jejich hodnocení (§125 tr. ř.). Odvolací soud, aniž by dokazování opakoval, potvrdil správnost jeho skutkových zjištění.
Obecné soudy vyšly zejména z výpovědí svědků K. a P., zasahujících policistů. Jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozhodnutí soudu prvého stupně, soud se osobami svědků i jejich věrohodností dostatečně zabýval, přičemž neshledal žádné skutečnosti, které by mohly zpochybnit pravdivost jejich výpovědí. Z provedených důkazů nevyplývá jediný důvod, pro který by mohli být motivováni křivě obvinit stěžovatele. Již soud prvého stupně také stěžovateli vysvětlil, proč je jeho námitka ohledně postupu při identifikaci jeho osoby svědky v soudní síni lichá. Totožnost osoby stěžovatele byla prokázána již jeho samotnou legitimací, jež korespondovala z obsahem protokolu o nehodě. V dané věci tedy evidentně nešlo o situaci, kdy bylo nezbytné vycházet z podmínek zvláštního způsobu dokazování formou rekognice, jak naznačil stěžovatel.
Ústavní soud považuje za zbytečné opakovat podrobnou argumentaci obecných soudů, konkrétně soudu prvého stupně. Z ní jasně vyplývá, že důkazy, provedené v tomto trestním stíhání, vytvořily logický, ničím nepřerušený řetězec vzájemně se doplňujících důkazů, které ve svém celku spolehlivě prokázaly okolnosti stíhaného trestného činu, včetně totožnosti skutku, objektivní a subjektivní stránky stíhaného trestného činu. Ten obecným soudům umožnil učinit, bez důvodných pochybností, závěr o vině stěžovatele, tj. že stěžovatel svým jednáním naplnil všechny znaky stíhaného trestného činu.
Právo na spravedlivý proces, jehož se stěžovatel dovolává, není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení. Uvedeným základním právem je toliko zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Obecné soudy svým způsobem rozhodování i postupem v řízení respektovaly elementární požadavky spravedlnosti, takže nedošlo k porušení ústavních principů, na něž stěžovatel v ústavní stížnosti poukazuje. Za situace, kdy nebyl zjištěn extrémní nesoulad mezi právními závěry soudů a vykonanými skutkovými zjištěními, ani libovůle v rozhodování, je nutno považovat postup obecných soudů za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud postupoval podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. srpna 2010
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu