ECLI:CZ:US:2010:2.US.1998.10.1
sp. zn. II. ÚS 1998/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 12. srpna 2010 v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Zemědělského družstva PODLIPAN Vitice, se sídlem v Dobrém Poli 54, Kostelec nad Černými Lesy, zastoupeného JUDr. Jiřím Holomčíkem, advokátem se sídlem Uralská 770/6, Praha 6, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25. 3. 2010 č. j. 27 Co 290/2009-305, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností předanou k poštovní přepravě dne 8. 7. 2010 a k výzvě Ústavního soudu na odstranění vad doplněnou podáním ze dne 28. 7. 2010, tedy ústavní stížností podanou ve lhůtě 60 dnů od doručení napadeného rozhodnutí (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení části v záhlaví citovaného rozhodnutí krajského soudu týkající se nepřiznání nákladů řízení, neboť je toho názoru, že jím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
V řízení, v němž se původní žalobci - M. V. a P. K. domáhali nároku na vyplacení majetkového podílu ve vazbě na ust. §13 odst. 3 zák. č. 42/1992 Sb., transformační zákon, a z titulu oprávněných osob dle §14 písm. c) transformačního zákona nároku na živý a mrtvý inventář ve smyslu §20 zák. č. 229/1991 Sb., o půdě, Okresní soud v Kolíně rozsudkem ze dne 7. 4. 2006 č. j. 9 C 954/2002-179, uložil žalovanému - stěžovateli povinnost zaplatit žalobcům částku 178 962 Kč (výrok I.). V části, kde se každý z uvedených žalobců domáhal zaplacení dalších 462 886 Kč, žalobu zamítl (výrok II.). O nákladech řízení rozhodl, s odkazem na ust. §142 odst. 2 a §150 o. s. ř., tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Proti tomuto rozhodnutí okresního soudu podali odvolání jak původní žalobci, jímž napadali výroky II. a III. cit. rozsudku, tak i stěžovatel, který jím napadl výrok III. cit. rozsudku o nákladech řízení, když nesouhlasil s nepřiznáním mu nákladů řízení, byť měl mít převažující (cca 70%) úspěch ve věci.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací nejprve svým rozsudkem ze dne 21. 12. 2006 č. j. 27 Co 670/2006-199 změnil výrok II. cit. rozsudku okresního soudu a uložil stěžovateli, aby zaplatil každému ze žalobců požadovanou částku 462 886 Kč. Tento rozsudek byl nicméně na základě dovolání stěžovatele zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2008 č. j. 26 Cdo 2896/2007-226 a věc byla vrácena zpět Krajskému soudu v Praze.
Předtím, než Krajský soud v Praze začal ve věci znovu jednat, jednak rozhodl usnesením ze dne 9. 2. 2009 č. j. 27 Co 9/2009-240, že namísto zemřelé žalobkyně - M. V. bude v řízení pokračováno s Ing. K. V., jednak na žádost jmenovaného vyloučil jeho nárok k samostatnému projednání, neboť podal proti výše citovanému rozhodnutí Nejvyššího soudu ústavní stížnost (řízení o ústavní stížnosti vedené pod sp. zn. II. ÚS 362/09, kterou Ústavní soud usnesením ze dne 25. 3. 2009 odmítl podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný - pozn.).
Následně Krajský soud v Praze ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodl, že rozsudek soudu I. stupně se ve výroku II., ve vztahu mezi žalobcem Ing. K. V. a stěžovatelem potvrzuje. O nákladech řízení rozhodl tak, že se stěžovateli proti Ing. K. V. náhrada nákladů za řízení před soudem I. stupně, soudem odvolacím a dovolacím nepřiznává. Krajský soud svůj závěr nepřiznat právo na poměrnou náhradu nákladů dle §142 odst. 2 o. s. ř. za řízení před soudem I. stupně odůvodnil odkazem na postup dle §150 o. s. ř. V odůvodnění krajský soud mimo jiné konstatoval, že "(p)řihlédl k okolnostem případu, k chování (stěžovatele), který několikerým přepočítáváním transformačního podílu právní předchůdkyně žalobce v letech 1992 až 1995, včetně podílu vyplývajícího z jejího nároku na živý a mrtvý inventář, v ní vzbuzoval zdání, že její transformační nárok v celé jím sdělené výši existuje." (str. 4 rozsudku). Ze stejných důvodů krajský soud odepřel stěžovateli i právo na náhradu nákladů odvolacího i dovolacího řízení.
Stěžovatel nicméně v ústavní stížnosti tyto závěry odvolacího soudu zpochybňoval a na podporu svých tvrzení o porušení práva na spravedlivý proces předestřel na úrovni podústavního práva argumentaci, v níž polemizoval se způsobem, jakým krajský soud rozhodl o nákladech řízení před soudem I. stupně, když se při svém rozhodování nezabýval všemi okolnostmi případu, neposuzoval výši nákladů řízení a nijak nezjišťoval, jaké jsou majetkové, sociální, osobní a další poměry účastníků řízení a jaký je možný dopad přiznání či nepřiznání nákladů řízení na ně. Postup krajského soudu stěžovatel považuje za jednostranný v jeho neprospěch, aniž by byl objektivně zhodnocen i přístup žalobce ve sporu, který vědomě uplatňoval nárok, který mu ani nevznikl. Proto stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud část v záhlaví citovaného rozhodnutí týkajícího se nákladů řízení svým nálezem zrušil.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody (§82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu). Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů v tom rozsahu, jak jej již před ním učinily obecné soudy v jednotlivých instancích, a z hledisek běžné zákonnosti, resp. z hlediska zákonné interpretace a aplikace podústavního práva.
Stěžovatel svou argumentací uplatněnou v ústavní stížnosti, která je ve svém obsahu pouze polemikou v rovině podústavního práva s právním názorem krajského soudu ohledně nepřiznání nákladů řízení před soudem I. stupně, resp. v řízení odvolacím a dovolacím, staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu nepřísluší.
Ústavní soud se ve své předchozí judikatuře opakovaně zabýval rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces. Přitom mimo jiné vyslovil názor, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 653/03, N 69/33 SbNU str. 189). V případě rozhodování o náhradě nákladů řízení je třeba přihlížet ke všem okolnostem věci, které mohou mít vliv na stanovení povinnosti k náhradě nákladů řízení, jež účastník vynaložil k účelnému uplatňování nebo bránění práva. Úkolem obecného soudu proto není pouze mechanicky rozhodnout o náhradě podle výsledku sporu, nýbrž vážit, zda tu neexistují další rozhodující okolnosti mající podstatný vliv na přiznání či nepřiznání náhrady účelně vynaložených nákladů. Na druhé straně ovšem Ústavní soud judikoval, že otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, jakkoliv se může účastníka řízení citelně dotknout, nelze z hlediska kritérií spravedlivého procesu klást na stejnou roveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé. Jakkoliv pak může být takové rozhodnutí z hlediska zákonnosti sporné, Ústavní soud v souladu se svojí obecně dostupnou judikaturou konstatoval, že rozdílný názor na interpretaci jednoduchého práva sám o sobě nemůže založit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 303/02, U 25/27 SbNU str. 307).
Nadto Ústavní soud má v daném případě za to, že použití moderačního oprávnění dle §150 o. s. ř. bylo ze strany krajského soudu zdůvodněno v napadeném usnesení dostatečným a jasným způsobem (viz výše). Nelze tedy tvrdit, že by byl postup krajského soudu svévolným, neboť řádně popsal zvláštní okolnosti (i s přihlédnutím k uplatňování právních nároků stěžovatele v rozporu s dobrými mravy), které ve výjimečných případech opravňují obecné soudy takový postup při stanovení povinnosti k náhradě nákladů řízení aplikovat. Odkazy stěžovatele na nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 727/2000, II. ÚS 237/05 či I. ÚS 191/06 proto považuje Ústavní soud za nepřípadné a na posuzovaný případ stěžovatele nedopadající, neboť Ústavní soud v citovaných nálezech shledal arbitrárnost rozhodování obecných soudů v tom, že se dostatečně či vůbec nezabývaly veškerými okolnostmi případu, resp. dostatečně a zřetelně nezdůvodnily, jaké okolnosti je vedly k aplikaci §150 o. s. ř.
Stejně tak za nepřípadnou považuje Ústavní soud i námitku stěžovatele vůči postupu krajského soudu, kterým mu mělo být znemožněno vyjádřit se k aplikaci §150 o. s. ř. V nálezu sp. zn. I. ÚS 654/03 N 27/32 SbNU str. 255 Ústavní soud připustil, že o povinnosti k náhradě nákladů řízení rozhoduje soud ex officio a že náhrada nákladů je kogentně upravena v ustanoveních §142 až §150 o. s. ř. Ústavní soud nicméně traktoval, že v případě rozhodování odvolacího soudu o odvolání proti výroku o náhradě nákladů řízení nelze připustit, aby obecný soud pojal zásadu oficiality a legality tak, že se s námitkami účastníka stran náhrady nákladů nevypořádá a rozhodne o náhradě nákladů před soudem I. stupně zcela jinak, a to podle ustanovení §150 o. s. ř. Takový postup Ústavní soud považoval za porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Rovněž tyto závěry vyplývající z citovaného rozhodnutí nedopadají na nyní posuzovaný případ, neboť již soud I. stupně své rozhodnutí nepřiznat žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení odůvodnil aplikací §150 o. s. ř. Stěžovatel tak navzdory svému tvrzení měl možnost v rámci odvolacího řízení se k důvodům i ke konkrétním okolnostem použití moderačního oprávnění soudu dle §150 o. s. ř. vyjádřit, což také učinil.
Ústavní soud proto neshledal v napadeném rozhodnutí porušení základních práv stěžovatele, jak tvrdil v ústavní stížnosti, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. srpna 2010
Jiří Nykodým
předseda senátu