ECLI:CZ:US:2010:2.US.2081.10.1
sp. zn. II. ÚS 2081/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 5. srpna 2010 v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky F. S., zastoupené Mgr. et. Mgr. Václavem Sládkem, advokátem se sídlem Janáčkovo nábřeží 39/51, Praha, směřující proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 23. 4. 2010 č. j. 36 Co 521/2009-166, a usnesení Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 5. 8. 2009 č. j. 10 Nc 4630/2008-78, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 16. 7. 2010, tedy podanou ve lhůtě 60 dnů od doručení napadeného rozhodnutí (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), brojí stěžovatelka proti výše citovaným rozhodnutím obecných soudů, neboť má za to, že jimi bylo porušeno její právo "na soudní a jinou ochranu upravené v čl. 35 (správně v čl. 36 - pozn.) a násl." Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 Ústavy ČR.
Okresní soud v Jablonci nad Nisou nařídil usnesením ze dne 21. 5. 2008 exekuci pravomocného a vykonatelného rozhodnutí Městského úřadu Železný Brod, odboru životního prostředí ze dne 16. 11. 2007 č. j. ŽP 9701/2007/231.21, ve spojení s rozhodnutím Krajského úřadu Libereckého kraje, odboru rozvoje venkova, zemědělství a životního prostředí ze dne 15. 4. 2008 č. j. KULK/22801/2008, za účelem vymožení povinnosti stěžovatelky obnovit řádný odtok vody ze své studny na ppč. 814/2, k.ú. Loužnice, do studny na hranici ppč. 814/2 a ppč. 813 k.ú. Loužnice, dále obnovit odstraněnou a poškozenou vodovodní přípojku, aby byl umožněn řádný odběr vody ze studny do objektu č.p. 26 Loužnice a umožnit oprávněným řádný přístup k dané studni.
Stěžovatelka se následně svými návrhy domáhala odložení, příp. zastavení exekuce, kde uvedla, že současně proti rozhodnutí městského úřadu podala žalobu dle části páté o. s. ř. a provedením exekuce by jí byla způsobena nepřiměřená újma. Okresní soud v Jablonci nad Nisou v záhlaví citovaným usnesením tyto návrhy stěžovatelky na odložení, resp. zastavení exekuce zamítl. Své zamítavé stanovisko mimo jiné odůvodnil tím, že "je nerozhodné, že (stěžovatelka) podala žalobu k soudu dle části páté o. s. ř., jen na základě této skutečnosti nelze očekávat, že bude exekuční titul zrušen." V rámci přezkumu splnění podmínek pro odložení exekuce dle ust. §266 o. s. ř. pak soud konstatoval, že "to byla (stěžovatelka), která narušila řadu desetiletí setrvalý stav, kdy byla voda z uvedené studny čerpána jak (stěžovatelkou), tak i oprávněnými, jakož i dalšími občany, když odstranila vodovodní přípojku vedoucí k oprávněným a studnu oplotila. Nelze tedy říci, že by se v nevýhodném postavení ocitla bez své viny, ani, že by provedení exekuce mělo pro ní nebo pro příslušníky její rodiny zvláště nepříznivé následky, když se jedná pouze o obnovení předešlého stavu. Naopak oddalování exekuce má nepříznivé dopady na oprávněné, kteří jsou bez zdroje vody." (str. 2 - 3 usnesení).
Proti tomuto usnesení podala stěžovatelka odvolání, v němž opětovně namítala, že podání žaloby dle části páté o. s. ř. je právě naplněním jedné z podmínek pro odložení příp. zastavení exekuce dle ust. §266 o. s. ř., neboť existuje pravděpodobnost, že na základě této žaloby bude exekuce zastavena. Dále uvedla, že rozhodnutí, jež jsou exekučním titulem, byla vydána na základě návrhu na ochranu pokojného stavu dle ust. §5 obč. zák., jedná se tedy o rozhodnutí předběžné povahy, a proto nemohou být exekučním titulem. Krajský soud jej v záhlaví citovaným usnesením neshledal důvodným a napadené usnesení okresního soudu potvrdil. Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení. V odůvodnění svého rozhodnutí se krajský soud ztotožnil s názorem okresního soudu, že podání žaloby podle části páté o. s. ř. není samo o sobě důvodem pro odklad provedení či zastavení výkonu rozhodnutí a v dané věci tak nejsou splněny podmínky podle §266 odst. 1 a odst. 2 o. s. ř., ani podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., tj. že by výkon rozhodnutí v dané věci byl nepřípustný. V této souvislosti soud konstatoval, že "takový důvod by podle názoru odvolacího soudu nastal až v okamžiku, že by v průběhu řízení bylo pravděpodobné, že by výkon rozhodnutí mohl být zastaven. Jak odvolací soud zjistil, zmíněné řízení (řízení vedeném před Okresním soudem v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 5 C 112/2008 - pozn.), jehož se (stěžovatelka) dovolává, bylo dne 17. 3. 2010 zastaveno, byť dosud nepravomocně, nicméně dosavadní průběh tohoto řízení, jak vyplývá z protokolu o jednání ze dne 5. 1. 2010, pro závěr o pravděpodobnosti zastavení výkonu rozhodnutí podle názoru odvolacího soudu nesvědčí." (str. 4 usnesení).
Stěžovatelka nicméně v ústavní stížnosti závěry obecných soudů i nadále zpochybňovala a namítané porušení svého práva na spravedlivý proces podpořila obdobnou argumentací, jakou použila již v odvolání proti usnesení okresního soudu. V rovině jednoduchého práva tak polemizuje zejména se závěry obecných soudů ohledně posouzení jejích návrhů na odložení či zastavení výkonu rozhodnutí dle cit. ust. §266 o. s. ř., aniž by dostatečně vzaly v úvahu skutečnost, že byla podána žaloba dle hlavy páté o. s. ř. Postup obecných soudů stěžovatelka považovala za formalistický a nesprávný, když se ani dostatečně nevypořádaly s její námitkou ohledně specifického charakteru rozhodnutí správních orgánů podle §5 obč. zák., které nelze považovat za exekuční tituly. S ohledem na výše uvedené navrhla, aby Ústavní soud v záhlaví citovaná rozhodnutí svým nálezem zrušil.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva, neboť jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu jako obecné soudy v odvolacím, případně dovolacím řízení a aby věc posuzoval z hledisek běžné zákonnosti.
Jak Ústavní soud výše uvedl, stěžovatelkou předložené argumenty jsou v podstatě opakováním námitek uplatněných v řízení před obecnými soudy a které se pohybují v rovině jednoduchého práva. Tím stěžovatelka staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu nepřísluší. Navíc po důkladném seznámení se s napadenými rozhodnutími Ústavní soud konstatuje, že jak nalézací, tak i odvolací soud se s námitkami stěžovatelky řádně vypořádaly a věc po právní stránce hodnotily a právní normy aplikovaly s ohledem na ústavní principy obsažené v Listině. Nejprve okresní soud odůvodnil, proč z důvodu nesplnění žádné z podmínek pro odložení či zastavení exekuce dle ust. §266 o. s. ř. nelze vyhovět návrhům stěžovatelky (viz výše, str. 2 - 3 usnesení). Následně krajský soud, který se ztotožnil se závěry okresního soudu, ve svém rozhodnutí důkladněji rozvedl, proč nelze vyhovět návrhům stěžovatelky, přičemž se podrobně vypořádal s jejími stěžejními námitkami ohledně naplnění podmínky pro odložení či zastavení exekuce z důvodu podané žaloby dle části páté o. s. ř., resp. posouzení charakteru rozhodnutí správních orgánů dle §5 obč. zák. Ústavní soud odůvodnění napadených rozhodnutí považuje v tomto směru za dostatečná a přiléhavá a posouzení věci obecnými soudy tak dle názoru Ústavního soudu nevybočuje z ústavněprávních limitů.
K námitkám stěžovatelky vztahujícím se k rozhodnutím správních orgánů dle §5 obč. zák. Ústavní soud považuje za vhodné dodat, že shodné námitky stěžovatelka předložila Ústavnímu soudu již v řízení ve věci sp. zn. II. ÚS 691/09 (usnesení ze dne 21. 9. 2009 dostupné na http://nalus.usoud.cz), kde Ústavní soud konstatoval, že "podle §5 obč. zák. věty druhé platí, že rozhodnutím příslušného orgánu státní správy ve věci pokojného stavu není dotčeno právo domáhat se ochrany u soudu (...) rozhodnutí o ochraně před zásahem do pokojného stavu rozhodnutím ve věcech soukromoprávních a o žalobě proti takovému rozhodnutí je proto příslušný rozhodovat soud v občanském soudním řízení." Proto dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána předčasně, neboť "souběžně s řízením o ústavní stížnosti probíhá také řízení o žalobě stěžovatelky u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou, v jehož rámci se může plně domáhat všech svých práv a předložit argumenty, které uplatňuje v ústavní stížnosti." Od těchto závěrů se Ústavní soud nemá důvod odchýlit ani v nyní projednávaném případě, neboť předmětné řízení o stěžovatelkou podané žalobě dle části páté o. s. ř., vedené u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 5 C 112/2008 nebylo dosud pravomocně skončeno. Ústavní soud by tak za daného stavu mohl věcným posouzením námitek stěžovatelky směřujících proti rozhodnutí správních orgánů dle §5 obč. zák. nepřípustně zasáhnout do rozhodování obecných soudů.
Ústavní soud současně považuje za nutné toliko ve formě obiter dictum učinit kritickou poznámku k v záhlaví citovanému rozhodnutí Okresního soudu v Jablonci nad Nisou. Konkrétně ke způsobu, jakým posuzoval námitku stěžovatelky ohledně přiměřenosti rozsahu zablokovaného majetku, když konstatoval, že "exekuční řád v aktuálním znění nezná pojem přiměřenosti exekuce (tak jak jej zná o. s. ř.), pokud tedy má (stěžovatelka) dojem, že je zablokován její majetek ve vyšší hodnotě, než jsou náklady exekuce a náklady oprávněných, není to důvodem pro částečné zastavení exekuce." (str. 3 usnesení). S takovým názorem se Ústavní soud neztotožňuje, neboť dle čl. 4 Ústavy ČR je ústavní povinností obecných soudů poskytovat ochranu základním právům a svobodám jednotlivců a s ohledem na princip právního státu, z něhož plyne i princip proporcionality, který velí omezovat, je-li to třeba, základní práva jen v nezbytném rozsahu. Ultima ratio tohoto principu obsahuje ústavní příkaz plynoucí z čl. 4 odst. 4 Listiny, podle něhož nelze omezením popřít podstatu a smysl omezovaného základního práva (v daném případě vlastnického práva stěžovatelky). Této své ústavní povinnosti se obecné soudy (Okresní soud v Jablonci nad Nisou nevyjímaje) nemohou zbavit poukazem na mezeru v právním řádu nebo prostým konstatováním neexistence příslušných právních pojmů či norem podústavního práva.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. srpna 2010
Jiří Nykodým
předseda senátu