ECLI:CZ:US:2010:2.US.2098.10.2
sp. zn. II. ÚS 2098/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti JUDr. C. S., zastoupeného Mgr. Františkem Mészárosem, advokátem se sídlem Revoluční 2, Praha 1, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. 6. 2010 č. j. 30 Co 260/2010-286, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 20. 7. 2010, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Městského soudu v Praze, jímž mělo být zasaženo do jeho ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces. Poukazuje na čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), z nichž vyvozuje, že ústavní stížnost je podána včas (napadené usnesení mu bylo doručeno prostřednictvím jeho právního zástupce dne 15. 6. 2010) a je přípustná. Současně žádá o přednostní projednání věci ve smyslu §39 zákona o Ústavním soudu, neboť díky vydání napadeného usnesení je řízení o podané žalobě pravomocně skončeno a bude pokračováno v dědickém řízení podle závěti pozdější, čímž hrozí citelné zásahy do práv stěžovatele.
Stěžovatel poukazuje na to, že jediným důvodem odmítnutí odvolání podaného vedlejším účastníkem je shledaná nepřípustnost odvolání dle ustanovení §203 odst. 1 věta druhá o. s. ř., podle které není odvolání vedlejšího účastníka přípustné, jestliže se jím podporovaný účastník odvolání vzdal nebo jestliže s odvoláním vedlejšího účastníka nesouhlasí. Odvolací soud totiž posoudil podání stěžovatele, kterým vzal zpět svůj souhlas s odvoláním vedlejšího účastníka, jako zřejmý nesouhlas s odvoláním vedlejšího účastníka. Výše uvedený závěr však stěžovatel označuje za nesprávný, neboť nikdy nesouhlas s odvoláním vedlejšího účastníka nevyslovil, přičemž interpretace obsahu podání stěžovatele soudem neodpovídá jeho obsahu. Uvádí, že se svého práva na odvolání v řízení nevzdal a z důvodů vyplývajících z druhé věty ustanovení §203 odst. 1 o. s. ř. pak zůstává jen jediný důvod, pro nějž by bylo možno odvolání vedlejšího účastníka odmítnout, a to stěžovatelův nesouhlas s ním. V důsledku zpětvzetí souhlasu stěžovatele s podaným odvoláním vedlejšího účastníka však není k dispozici žádné stanovisko stěžovatele k odvolání vedlejšího účastníka. Odmítnutím odvolání tak odvolací soud porušil stěžovatelovo právo na spravedlivý proces, neboť tím zabránil projednání věci samé v odvolacím řízení. Podle názoru stěžovatele je nerozhodné, že sám odvolání nepodal, neboť stejný důsledek a dopad do jeho práv by mělo i projednání odvolání podaného vedlejším účastníkem, který jej v řízení podporoval. V závěru své ústavní stížnosti stěžovatel poukazuje na nestandardní rychlost, v jaké bylo napadené usnesení vydáno, která ve spojení s důvodem odmítnutí podaného dovolání dokládá, že odvolací soud upřednostnil formální přístup, který věcný přezkum napadeného rozsudku vyloučil.
Z obsahu listin připojených k ústavní stížnosti bylo zjištěno, že Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 11. 11. 2009 č. j. 8 C 4/2008-232 zamítl žalobu na určení, že žalobce (dále též "stěžovatel") je dědicem podle závěti M. K., zemřelé dne XX. X. XXXX, pořízené dne 10. 7.1992 (viz výrok I. rozsudku) a dalšími výroky II. - V. rozhodl o nákladech řízení.
Proti uvedenému rozsudku podal odvolání vedlejší účastník na straně žalobce Česká republika - Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových (dále též "vedlejší účastník"), a to do výroku o věci samé a do výroku o nákladech státu. Stěžovatel svým podáním ze dne 25. 3. 2010 projevil souhlas s jeho odvoláním, následně podáním ze dne 13. 4. 2010 soudu sdělil, že souhlas s podáním odvolání vedlejšího účastníka bere zpět.
Městský soud v Praze napadeným usnesením odvolání vedlejšího účastníka proti výroku o věci samé a proti akcesorickým výrokům o nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky navzájem odmítl (viz výrok I. usnesení), výrok o nákladech státu ve vztahu k vedlejšímu účastníku potvrdil (viz výrok II. usnesení) a výroky III. - VI. rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Vyšel z ustanovení §203 odst. 1 o. s. ř., přičemž zohlednil obsah obou podání stěžovatele (popsaných v předchozím odstavci) a dospěl k závěru, že stěžovatel s odvoláním vedlejšího účastníka nesouhlasil. Podle ustanovení §218 písm. b) o. s .ř. proto odvolání vedlejšího účastníka proti výroku o věci samé a proti akcesorickým výrokům odmítl jako odvolání podané neoprávněnou osobou.
Ústavní soud nejdříve zkoumal, zda ústavní stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány formální podmínky jejího věcného projednání, stanovené zákonem o Ústavním soudu, a to včetně podmínky přípustnosti ústavní stížnosti.
Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, přičemž uvedené neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. Zmíněnými procesními prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje, se ve smyslu §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu rozumí řádné opravné prostředky, mimořádné opravné prostředky, s výjimkou výše uvedenou a vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiné procesní prostředky k ochraně práva, s jejichž uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
V ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu má svůj právní základ zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, což znamená, že ústavní stížnost je krajním prostředkem k ochraně práva, nastupujícím tehdy, kdy náprava před těmito orgány veřejné moci již není standardním postupem možná. Především obecným soudům je totiž adresován imperativ formulovaný v čl. 4 Ústavy, dle něhož ochrana ústavnosti v demokratickém právním státě není a nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž musí být úkolem celé justice. Ústavní stížnost takto představuje prostředek ultima ratio (viz nález sp. zn. III. ÚS 117/2000, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 19, nález č. 111), tj. je nástrojem ochrany základních práv nastupujícím po vyčerpání všech dostupných efektivních prostředků k ochraně práva uplatnitelných ve shodě se zákonem v systému orgánů veřejné moci (tedy až na zákonem stanovené výjimky).
Z tvrzení obsažených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel brojí proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo odmítnuto odvolání vedlejšího účastníka, čímž hodlá zvrátit pro něj nepříznivý výsledek pravomocně skončeného řízení o jím podané žalobě. Ve svých argumentech přitom přehlíží, či považuje za nerozhodné, že on sám rozsudek soudu prvního stupně, který vyzněl v jeho neprospěch, odvoláním nenapadl. Tuto svou nečinnost vysvětluje tím, že odvolání nepodal s vědomím, že tak učinil vedlejší účastník, který jej v řízení podporoval.
Pro posouzení přípustnosti projednávané ústavní stížnosti je však rozhodující právě skutečnost, že stěžovatel proti rozsudku soudu prvního stupně, jímž byla zamítnuta jeho žaloba, neuplatnil řádný opravný prostředek, který měl na ochranu svých práv k dispozici, tj. nepodal odvolání dle ustanovení §201 o. s. ř., byť byl o jeho přípustnosti řádně poučen. Prostor pro úvahu o tom, že stačí, pokud odvolání v jeho prospěch podal vedlejší účastník, zde s ohledem na znění ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu zjevně dán není. Pokud byl tedy stěžovatel přesvědčen o nesprávnosti rozsudku, kterým byla zamítnuta jeho žaloba, neměl se spoléhat na to, že náprava bude sjednána prostřednictvím odvolání vedlejšího účastníka, ale tento řádný opravný prostředek měl podat sám. Protože tak neučinil, nevyužil všech procesních prostředků k ochraně svého práva a jeho ústavní stížnost je nutno posoudit jako nepřípustnou.
Ústavní soud v této souvislosti připomíná mechanismus fungování soukromého práva, který je vybudován na předpokladu iniciativy jeho subjektů směřujících k realizaci svých práv a zájmů právně relevantním chováním. Obecně platná zásada "každý nechť si střeží svá práva" (vigilantibus iura scripta sunt), která je neoddělitelně spjata s oblastí ústavně zaručených lidských práv, vyžaduje od účastníka řízení pečlivou úvahu nad tím, v jakém rozsahu a jakým způsobem v souladu s hmotnými a procesními normami o ochranu svého práva zamýšlí usilovat. Stěžovatel nemůže v řízení o ústavní stížnosti důvodně namítat porušení svých práv, pokud se účinnými nástroji nedomáhal jejich ochrany v řízení před obecnými soudy.
Toliko nad rámec výše uvedeného je třeba uvést, že ústavní stížností napadené usnesení o odmítnutí odvolání vedlejšího účastníka není ani rozhodnutím, proti kterému lze bez dalšího brojit ústavní stížností, neboť proti němu je možno podat mimořádný opravný prostředek - žalobu pro zmatečnost dle ustanovení §229 odst. 4 o. s. ř. Vyčerpání tohoto procesního prostředku je rovněž nezbytnou formální náležitostí k tomu, aby Ústavní soud mohl napadené usnesení přezkoumat, přičemž z obsahu ústavní stížnosti nevyplývá, že by byla žaloba pro zmatečnost v projednávané věci podána.
Z uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnout. Naplnění podmínek ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu Ústavní soud neshledal a sám stěžovatel jejich existenci ani netvrdil.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. listopadu 2010
Stanislav Balík, v. r.
soudce zpravodaj