ECLI:CZ:US:2010:2.US.2305.10.1
sp. zn. II. ÚS 2305/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 17. srpna 2010 v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky EGERMANN s. r. o., IČ 62242652, se sídlem Maiselova 15, Praha 1, zastoupené Mgr. Michalem Vogelem, advokátem, se sídlem Sokolovské nám. 312/1, Liberec, proti rozsudku Okresního soudu v České Lípě ze dne 27. 6. 2007 sp. zn. 8 C 199/2006, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 3. 12. 2007 sp. zn. 35 Co 902/2007 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010 sp. zn. 22 Cdo 2065/2008, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, splňující i další formální náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jejích základních práv garantovaných v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a v čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Rozsudkem Okresního soudu v České Lípě ze dne 27. 6. 2007 sp. zn. 8 C 199/2006, ve spojení s potvrzujícím rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 3. 12. 2007 sp. zn. 35 Co 902/2007 byla zamítnuta žaloba stěžovatelky, kterou se domáhala vůči žalované (obec Kravaře) vydání sochy sv. Jana Nepomuckého. Dovolání stěžovatelky bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010 sp. zn. 22 Cdo 2065/2008 podle ust. §243b odst. 5 věty první a ust. §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítnuto. V podrobnostech odkazuje Ústavní soud na odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí, jejichž obsah je účastníkům řízení znám.
Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti především namítá, že obecné soudy překročily limity posuzování dobré víry stěžovatelky, která dle vlastního přesvědčení řádně nabyla vlastnické právo k předmětné soše, případně byla její oprávněnou držitelkou a jako takové jí soudy měly poskytnut ochranu jejích práv. Obecné soudy však dospěly k odlišnému stanovisku. Skutečnost, že socha nebyla v nabývacích titulech a ve znaleckém posudku výslovně uvedena, nedokazuje dle stěžovatelky neoprávněnost její držby, když předmětný znalecký posudek se týká jen věcí nemovitých (pozn. obecné soudy učinily závěr, že předmětná socha je věcí movitou) a privatizační projekt a smlouvy o koupi státního podniku Egerman - Exbor (právní předchůdce stěžovatelky), na jehož území se socha nalézala, výslovně nezahrnovaly všechny movité věci, k jejichž přechodu došlo na základě ústní dohody s úředníky ministerstva. O dobré víře stěžovatelky svědčí dle jejího tvrzení i skutečnost, že se o předmětnou sochu řádně starala a po jejím odebrání činila právní kroky k jejímu navrácení. Stěžovatelka dále obecně namítla, že soudy se řádně nevypořádaly se všemi jejími námitkami a jejich rozhodnutí jsou tak nepřezkoumatelná, a že před předložením věci Nejvyššímu soudu jí byla odvolacím soudem vrácena část důkazů, se kterými se tak dovolací soud nemohl seznámit a řádně napadená rozhodnutí přezkoumat.
Poté, co Ústavní soud posoudil argumenty stěžovatelky obsažené v ústavní stížnosti a konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva, neboť jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu jako obecné soudy v odvolacím, případně dovolacím řízení a aby věc posuzoval z hledisek běžné zákonnosti. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů veřejné moci porušena stěžovatelova základní práva či svobody chráněné ústavním pořádkem České republiky, protože základní práva a svobody vymezují nejen rámec normativního obsahu aplikovaných právních norem, nýbrž také rámec jejich ústavně konformní interpretace a aplikace.
Stěžovatelkou předložené námitky jsou v podstatě opakováním námitek uplatněných v řízení před obecnými soudy a pohybují se v rovině jednoduchého práva; nadto stěžovatelka řadu svých argumentů staví na dezinterpretaci napadených rozhodnutí. Tímto však stěžovatelka staví Ústavní soud právě do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu nepřísluší. Navíc po důkladném seznámení se s napadenými rozhodnutími Ústavní soud konstatuje, že jak krajský, tak zejména okresní soud se s námitkami stěžovatelky řádně vypořádaly, při rozhodování přihlédly ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, věc po právní stránce hodnotily a právní normy aplikovaly s ohledem na ústavní principy obsažené v Listině, přičemž svá rozhodnutí podrobně odůvodnily, a to zejména ve vztahu k vlastnictví předmětné sochy Městem Nový Bor a jeho převodu na obec Kravaře a k otázce oprávněnosti držby stěžovatelky a její dobré víry. Ústavní soud proto neměl důvod se těmito námitkami jakkoli dále zabývat, natož k nim cokoli dodávat. Stejně tak nepřípadnou shledal Ústavní soud polemiku stěžovatelky se závěry Nejvyššího soudu obsaženými v napadeném usnesení, kterým bylo odmítnuto její dovolání, neboť i Nejvyšší soud se řádně vypořádal se všemi námitkami stěžovatelky, které předestřela ve svém dovolání, a zdůvodnil, proč tyto námitky z hlediska přípustnosti dovolání neshledal právně významnými. Okolnost, že obecné soudy nepřisvědčily námitkám stěžovatelky a případná, stěžovatelkou obecně uváděná, dílčí procesní pochybení [nešvarem řady ústavních stížností je prosté konstatování porušení práva na spravedlivý proces (typicky nepřezkoumatelnost napadených rozhodnutí), a to bez jakékoliv relevantní ústavněprávní argumentace a odůvodnění, jako jisté "obligatorní náležitosti ústavní stížnosti"), viz např. usnesení sp. zn. II. ÚS 1310/10 ze dne 12. 5. 2010] stejně jako skutečnost, že se stěžovatelka dosud neztotožňuje se závěry obecných soudů, nemohou samy o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti a v žádném případě je nelze považovat za porušení jejích základních práv (obdobně viz usnesení sp. zn. I. ÚS 358/10 ze dne 2. 3. 2010).
Ústavní stížnost je procesní prostředek, jehož účelem je jen ochrana základních práv (čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy a §82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu), a protože Ústavní soud porušení základních práv stěžovatelky neshledal, bylo třeba podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. srpna 2010
Jiří Nykodým
předseda senátu