ECLI:CZ:US:2010:2.US.2336.10.1
sp. zn. II. ÚS 2336/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma v právní věci stěžovatele P. V. S., státního příslušníka Vietnamské socialistické republiky, zastoupeného Mgr. Radimem Strnadem, advokátem se sídlem v Brně, Příkop 8, o ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 31. 5. 2010 č. j. 36 Ca 38/2009-32, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která splňovala i další náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to pro údajné porušení jeho ústavně zaručených základních práv zakotvených v článcích 1, 11 odst. 1 a 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
V odůvodnění své ústavní stížnosti stěžovatel předně namítal, že obecný soud bezdůvodně ve stejném složení rozhodl rozdílně, když mu oproti jiným účastníkům ve skutkově shodných případech nepřiznal náhradu nákladů řízení. Poukazoval na to, že skupina celkem 53 osob podala k Inspektorátu cizinecké policie Brno žádost o povolení k dlouhodobému pobytu za účelem studia a následně se žalobou domáhala ochrany proti nečinnosti policejního orgánu. Po vydání rozhodnutí žalovaným správním orgánem vzali všichni účastnici svoji žalobu zpět a žádali z důvodu zvláštního zřetele přiznání náhrady nákladů řízení. Krajský soud v Brně nejprve v 26 případech řízení zastavil a účastníkům přiznal náhradu nákladů řízení, a později ve 13 případech řízení zastavil a náhradu nákladů řízení nepřiznal, jak je tomu i v případě stěžovatele. Takový postup soudu označil stěžovatel za nezákonný i s ohledem na to, že součástí spisu bylo usnesení (č. l. 18), kterým bylo vyhověno jeho návrhu na zaplacení nákladů řízení, tedy odlišně od napadeného rozhodnutí. Tím byla podle stěžovatele zpochybněna nezávislost soudu. Stěžovatel rovněž vyjádřil nesouhlas se samotnými důvody, pro které mu náhrada nákladů řízení nebyla přiznána, a současně namítal, že v tomto ohledu není napadené rozhodnutí dostatečně odůvodněno, když se soud opomněl vypořádat se všemi námitkami stěžovatele.
V doplnění ústavní stížnosti ze dne 16. 9. 2010 pak stěžovatel dále namítl, že ve světle blíže citované judikatury Ústavního soudu byl obecný soud povinen vytvořit mu prostor pro vyjádření k eventuálnímu užití moderačního práva, což neučinil. Popřel tak princip právní jistoty a předvídatelnosti soudního rozhodování.
Z odůvodnění napadeného rozhodnutí se sestává, že dne 17. 7. 2009 byla Zastupitelskému úřadu České republiky v Hanoji doručena žádost stěžovatele o povolení k dlouhodobému pobytu na území České republiky. Protože o věci stěžovatele nebylo v zákonem stanovené lhůtě (60 dnů) rozhodnuto, obrátil se dne 23. 9. 2009 na nadřízený orgán - Ředitelství služby cizinecké policie, které však neučinilo žádné opatření ani nevydalo žádné usnesení. Proto stěžovatel podal dne 15. 11. 2009 žalobu, kterou se u Krajského soudu v Brně domáhal ochrany proti nečinnosti správního orgánu. Dříve než bylo ve věci samé rozhodnuto, vzal stěžovatel žalobu podáním ze dne 18. 2. 2010 zpět s tím, že rozhodnutím žalované ze dne 13. 1. 2010 byla jeho žádost o povolení dlouhodobého pobytu za účelem studia zamítnuta. Následně Krajský soud v Brně vydal usnesení, které je napadeno ústavní stížností, kterým řízení zastavil a současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a stěžovateli bude vrácen soudní poplatek za podání žaloby.
Ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do této rozhodovací činnosti je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena stěžovatelova základní práva a svobody chráněné ústavním pořádkem České republiky.
Ústavní soud dále uvádí, že není zásadně povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého práva", přičemž tak může činit pouze tehdy, shledá-li současně i porušení některých ústavních kautel. Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má nesprávná aplikace jednoduchého práva obecným soudem za následek porušení základních práv a svobod jednotlivce. Jedná se o případy, v nichž Ústavní soud posuzuje, zda obecné soudy v dané věci správně posoudily konkurenci norem jednoduchého práva sledujících určitý ústavně chráněný účel či konkurenci interpretačních alternativ jedné konkrétní normy nebo případy, kdy obecné soudy svévolně aplikují jednoduché právo (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 321/03).
Ústavní soud se v minulosti jednoznačně vyjádřil k tomu, že Listina poskytuje soudní ochranu pouze tomu právu, které právní řád garantuje (sp. zn. Pl. ÚS 36/93, sp. zn. IV. ÚS 85/04). Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně vyslovil, že subjektivní ústavně zaručené právo cizinců na pobyt na území ČR neexistuje, neboť je věcí suverénního státu, za jakých (nediskriminujících) podmínek připustí pobyt cizinců na svém území (sp. zn. IV. ÚS 85/04, sp. zn. III. ÚS 99/04, sp. zn. III. ÚS 219/04, III. ÚS 260/04). Na udělení víza či povolení k dlouhodobému pobytu není dle výslovného znění zákona právní nárok (ust. §51 odst. 2 zákona o pobytu cizinců). Žádné z práv zakotvených v Listině nezakládá nárok cizinců na pobyt na území České republiky. Takové právo je dáno pouze občanům České republiky (po vstupu České republiky do Evropské unie též unijním občanům), a to článkem 14 odst. 4 Listiny, zatímco odst. 2 téhož článku, který se vztahuje na ostatní cizince, zakládá pouze jejich právo svobodně území České republiky opustit (sp. zn. Pl. ÚS 10/2008).
Z napadeného rozhodnutí obecného soudu je zřejmé, že se obecný soud námitkami stěžovatele zabýval, přičemž ve svém rozhodnutí řádně a dostatečným způsobem odůvodnil, proč námitky stěžovatele neshledal důvodnými. Přisvědčil závěru stojícímu na stanovisku, dle něhož stěžovatel nemůže uspět se svou žalobou na nečinnost správního orgánu, neboť jeho žádost byla dne 3. 9. 2009 postoupena žalované policii, která do podání žaloby dne 15. 11. 2009 nebyla nečinná. Stěžovatel do žádosti uvedl jako svoji adresu pro doručování pouze sídlo svého zmocněného zástupce v České republice a přitom se zdržoval ve Vietnamu. Do dne podání žaloby se nepodařilo uskutečnit úkon směřující ke zjištění skutečného stavu věci, ať již pohovorem, výslechem či vyjádřením, neboť stěžovatel, resp. jeho zástupce, nebyl schopen výzvám vyhovět pro svoji nepřítomnost v Hanoji a stěžovatel se opakovaně k výslechu odmítal bez zástupce dostavit. Odpovědnost za stav řízení nelze přičítat správnímu orgánu, ale stěžovateli, proto nelze přisvědčit tvrzení, že správní orgán byl nečinný, neboť prováděl úkony nezbytné pro vydání rozhodnutí. Stěžovatel přitom měl možnost reagovat na tyto skutečnosti, které vedly obecný soud k využití moderačního práva, neboť mu bylo dáno k replice vyjádření žalované, jež uvedené skutečnosti akcentovaly. Stěžovatel této skutečnosti využil ve své replice, v níž teprve uplatnil i dále rozebranou námitku.
Námitky stěžovatele ohledně nesprávného postupu obecného soudu, který o věci stěžovatele rozhodoval dvakrát, jsou nedůvodné. Obecný soud přesvědčivě vyložil, že pokud byl vyhotoven koncept usnesení (č. l. 18), který nebyl projednán a přijat příslušným soudním senátem, nelze tuto listinu považovat za účinnou. K tomu, aby usnesení bylo účinné, je třeba rozhodnutí senátu zaznamenané v protokole o hlasování, jinak nemá náležitosti stanovené zákonem.
Obecný soud se tedy věcí zabýval v souladu se svou ústavně vymezenou pravomocí a samotným nepřiznáním práva na náhradu nákladů řízení právo na spravedlivý proces stěžovateli upřeno nebylo. Do závěrů těchto soudů nepřísluší Ústavnímu soudu zasahovat, neboť Ústavní soud neshledal v jejich argumentaci žádný protiústavní exces ani, že by v činnosti jednajících orgánů došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
Ústavní soud tak nedospěl k závěru, že by byl stěžovatel jakkoli dotčen na svých ústavně zaručených právech. Nezbylo mu proto, než ústavní stížnost dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. listopadu 2010
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu