ECLI:CZ:US:2010:2.US.2363.10.1
sp. zn. II. ÚS 2363/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Jiřího Nykodýma a Stanislava Balíka ve věci ústavní stížnosti Mgr. L. B., zastoupeného JUDr. Milanem Bedrošem, advokátem se sídlem Pekárenská 12, Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, č. j. 61 T 20/2008-2090 ze dne 20. 4. 2009, usnesení Vrchního soudu v Olomouci č. j. 5 To 44/2009-2192 ze dne 4. 11. 2009 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 5 Tdo 195/2010-2252 ze dne 19. 5. 2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s odůvodněním, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva, vyplývající z čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 2 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 8 odst. 2, čl. 11 odst. 1, čl. 31, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a též čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Stěžovatel současně požádal Ústavní soud, aby rozhodl o odkladu výkonu napadených rozhodnutí dle §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, a aby projednal věc mimo pořadí dle §39 zákona o Ústavním soudu.
Z připojeného spisového materiálu se podává, že stěžovatel byl rozsudkem Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně (dále jen "krajský soud"), č. j. 61 T 20/2008-2090 ze dne 20. 4. 2009 shledán vinným trestným činem padělání a pozměňování peněz podle §140 odst. 2 alinea 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákon"), za použití §143 trestního zákona, a trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) trestního zákona. Stěžovatel se vytýkaného jednání, zkráceně řečeno, dopustil tak, že jako předseda představenstva obchodní společnosti Zlín Max, a. s, IČ: 25533126, se sídlem Zlín, v roce 2001 za účelem získání finančních prostředků dojednal se společností TOMA, a. s., IČ: 18152813, se sídlem Otrokovice, uzavření tří smluv o zpětném leasingu na soubor obuvnických strojů, k jejichž zajištění vystavil celkem 10 vlastních směnek, na kterých vedle svých vlastnoručních podpisů jako předsedy představenstva výstavce Zlín Max, a. s., a jako avala č. 1, sám napodobil nebo nechal jinou osobu napodobit podpis Ing. M. C. jako avala č. 2. Poté, co společnost Zlín Max, a. s., přestala být v roce 2003 schopna platit leasingové splátky, vědom si možnosti uplatnění zajišťovacích směnek u soudu, kontaktoval Ing. M. C. s tím, aby na zásilku ze soudu související se společností Zlín Max, a. s., jež mu bude v brzké době doručena, nijak nereagoval, neboť se jedná o záležitost, kterou vyřeší sám, což Ing. C. nakonec udělal a svou nečinností se tak připravil o možnost účinně se bránit ve směnečném řízení a v rámci následné exekuce vyplatil společnosti TOMA, a. s., částku v celkové výši 600.000,- Kč. Za popsanou trestnou činnost a za sbíhající trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 3 písm. c) trestního zákona, jímž byl stěžovatel uznán vinným rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně č. j. 3 T 53/2005-645 ze dne 4. 6. 2008, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, č. j. 6 To 485/2008-681 ze dne 16. 10. 2008 (výroky o trestu citovaných rozhodnutí, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud pozbyla podkladu, krajský soud současně zrušil), byl stěžovatel odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem. Podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 trestního zákona byl stěžovateli uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu výkonu statutárního orgánu a členství ve statutárních orgánech obchodních společností a družstvech na dobu pěti let. Podle §228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), byl stěžovatel rovněž zavázán povinností zaplatit na náhradě škody poškozenému Ing. M. C. částku 600.000,- Kč.
Odvolání stěžovatele i státního zástupce do rozhodnutí nalézacího soudu Vrchní soud v Olomouci unesením č. j. 5 To 44/2009-2192 ze dne 4. 11. 2009 podle §256 trestního řádu zamítl jako nedůvodná.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, opíraje jej o dovolací důvody dle ustanovení §265b odst. 1 písm. g), l) trestního řádu. Nejvyšší soud rozhodl usnesením č. j. 5 Tdo 195/2010-2252 ze dne 19. 5. 2010, ve kterém dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Stěžovatel se v dalším obrátil na Ústavní soud. V projednávané ústavní stížnosti žádal o přezkum řízení proběhlého před soudem prvního i druhého stupně, jež bylo údajně zatíženo právními a procesními vadami dosahujícími ústavně právní roviny. Obecné soudy dle stěžovatele nepostupovaly v souladu se zásadou in dubio pro reo, ve věci nebyl opatřen žádný přímý důkaz o jeho vině ani žádný ucelený řetězec důkazů nepřímých. Obecné soudy se nevypořádaly se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí, zejména nedostatečně objasnily, kdo, kdy a za jakých podmínek napodobil podpis Ing. C. na směnkách jako směnečného ručitele, stejně tak nebyl prokázán telefonický rozhovor stěžovatele s poškozeným C. týkající se zásilky od soudu, soudy učiněná skutková zjištění jsou tudíž neúplná. Stěžovatel rovněž napadl způsob hodnocení svědeckých výpovědí. Jmenovitě rozhodnutí soudu prvního stupně pak označil za nepřezkoumatelné, když nedostálo požadavkům kladeným na něj ustanovením §125 trestního řádu.
Porušení svých základních práv stěžovatel spatřoval také v postupu Nejvyššího soudu, který nepodřadil skutkové námitky pod dovolací důvod obsažený v §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, a to ani v intencích judikatury Ústavního soudu.
V rámci poslední skupiny námitek stěžovatel poukázal na účel trestu vymezený v ustanovení §23 trestního zákona a okolnosti své trestní věci, které jsou podle jeho názoru připodobitelné těm, jež Ústavní soud řešil v nálezu sp. zn. II. ÚS 855/08, přičemž apeloval na Ústavní soud, aby i v tomto případě "hledal vztah přiměřené a spravedlivé rovnováhy mezi omezením jeho základních práv (práva na osobní svobodu a práva na ochranu zdraví) a veřejným zájmem na naplnění účelu trestu". Obecné soudy podle názoru stěžovatele nerespektovaly při ukládání trestu zásadu proporcionality, uložený nepodmíněný trest představuje toliko čirou represi. Za daných okolností, zejména s přihlédnutím k délce trestního řízení, k jeho věku, onemocnění a dosavadnímu bezúhonnému životu, se jevilo podle stěžovatele vhodnější uložit mu podmíněný trest odnětí svobody.
Návrh na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí stěžovatel odůvodnil odkazem na svůj zdravotní stav - trpí rakovinou prostaty, který se vlivem psychických problému ve stresujícím prostředí věznice a nedostatečnou léčbou údajně zhoršuje.
Na svůj neutěšený zdravotní stav stěžovatel opakovaně poukazoval i v navazujících podáních ze dne 8. 9. 2010 a 30. 9. 2010, v nichž požádal Ústavní soud, aby "uložil státním orgánům nepokračovat v zásahu do ústavně chráněných práv stěžovatele na ochranu zdraví, zaručených čl. 31 Listiny", a aby rozhodl o návrhu na přerušení výkonu trestu a odkladu vykonatelnosti, který byl podán s ústavní stížností. Stěžovatel vyjádřil přesvědčení, že nečinností lékařských složek vězeňské služby a postupem lékařské komise vězeňské služby, která nevyhověla jeho návrhu o přerušení výkonu trestu odnětí svobody, mu bylo znemožněno léčit se na civilním odborném onkologickém pracovišti a bylo tím tak zasaženo nejen do shora uvedeného práva na ochranu zdraví, ale též do práva dle čl. 38 odst. 2 Listiny, zaručující vyřízení věci bez zbytečných průtahů.
Ústavní stížnost není opodstatněná.
Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti setrvale zdůrazňuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti a nikoliv "běžné" zákonnosti. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost, pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
V mezích takto limitovaného přezkumu Ústavní soud posoudil napadená rozhodnutí, ovšem vytýkané porušení stěžovatelových ústavně zaručených základních práv a svobod neshledal. Stěžovatel v ústavní stížnosti předkládá postupně tři skupiny námitek. První se dotýká skutkových zjištění obecných soudů, přičemž se jedná o totožné námitky, které již stěžovatel v různé míře uplatnil v obhajobě i v obou předchozích opravných prostředcích a jimiž se obecné soudy zabývaly. Jejich jádro tvoří především nesouhlasná polemika s hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy a s jejich skutkovými zjištěními. Stěžovatel je přesvědčen o věcné nesprávnosti vydaných rozhodnutí a stížnostní argumentací se snaží zvrátit rozhodnutí ve svůj prospěch. Tímto však staví Ústavní soud do role třetí soudní instance, která mu, jak již výše naznačil, nepřísluší. Ústavní soud není zásadně oprávněn přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů o vině stěžovatele či přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy. Pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny a v takovém případě je Ústavní soud již povinen zakročit. V posuzované věci však důvod pro svůj zásah neshledal.
Jak bylo z přiloženého trestního spisu ověřeno, obecné soudy zjistily všechny relevantní okolnosti, které na konkrétní trestný čin měly vliv, a na základě důkazních prostředků v řízení provedených dospěly k jednoznačnému závěru, že v daném případě se stěžovatel dopustil trestných činů kladených mu obžalobou za vinu. Aplikace pravidla in dubio pro reo nebyla na místě, neboť obhajoba stěžovatele byla obecnými soudy bez jakýchkoli pochybností vyvrácena. Jelikož Ústavní soud shledává odůvodnění rozhodnutí soudu prvního i druhého stupně v tomto směru za věcně vyčerpávající a plně vystihující projednávanou věc, nepovažuje proto za nutné se k jednotlivým skutkovým námitkám stěžovatele znovu duplicitně vyjadřovat a odkazuje dále na napadená rozhodnutí.
Ve spojitosti s tím neobstojí tvrzení stěžovatele o nepřezkoumatelnosti rozhodnutí nalézacího soudu. Jeho odůvodnění, jakož i odůvodnění zbylých napadených rozhodnutí jsou naopak v souladu s příslušnými ustanoveními trestního řádu (§125 odst. 1, §134 odst. 2) a argumentace v nich uvedená je logická, přesvědčivá a vnitřně konzistentní, takže je zřejmé, že nejde o rozhodnutí svévolná či extrémně vybočující z ustálené rozhodovací praxe. Obecné soudy řádně rozhodly i o všech důkazních návrzích, včetně těch, které neprovedly (viz strana 15 a 16 rozsudku krajského soudu, strana 8 usnesení odvolacího soudu). Ústavní soud tedy nemá nic, co by jim z ústavně právního hlediska mohl vytknout.
Pochybení ústavního rozměru nebylo zjištěno ani v postupu Nejvyššího soudu, který se v rámci uplatněného dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu odmítl podrobněji zabývat námitkami skutkového charakteru. Nejvyšší soud, který označil obecnými soudy přijaté závěry za logické, odůvodnění jejich rozhodnutí za náležité, navazující na provedené dokazování a zabývající se všemi podstatnými otázkami z hlediska uplatněné obhajoby stěžovatele, jinými slovy neshledal extrémní nesoulad právních závěrů s učiněnými skutkovými zjištěními, což by jedině dle judikatury Ústavního soudu mohlo věc posunout k věcnému přezkumu dovolacích námitek, nebyl povinen dovolání v této části řešit věcně podle kriterií stanovených v §265i odst. 3 trestního řádu.
Námitky stěžovatele směřující do výroku o trestu shledává Ústavní soud v dané fázi řízení nepřípustné, neboť z přiloženého spisového materiálu nevyplývá, že by je stěžovatel uplatnil v průběhu předchozího řízení, zejména v odvolacím řízení. Nad rámec výše uvedeného Ústavní soud podotýká, že se jedná o námitky nedůvodné. Z odůvodnění napadených rozhodnutí soudu prvního i druhého stupně je patrné, že soudy se při rozhodování o uloženém trestu odnětí svobody a jeho výměře podrobně zabývaly všemi skutečnostmi pro toto rozhodování podstatnými, zejména vzaly v úvahu stupeň nebezpečnosti spáchaných trestných činů pro společnost, okolnosti jejich spáchání, možnost nápravy a poměry pachatele, tak i ostatní hlediska, jež jim stanovují zákonná ustanovení, včetně stěžovatelem avizovaných okolností svědčících v jeho prospěch. Nalézací soud zohlednil časový odstup od vytýkaného jednání do rozhodnutí soudu prvního stupně a samotnou dobu trestního řízení. Bylo-li však trestní stíhání stěžovatele zahájeno počátkem února 2008 a rozhodnutí prvostupňového soudu ve věci vydáno v dubnu 2009, nelze označit toto trestní řízení jako nepřiměřeně časově dlouhé, v tomto bodě se Ústavní soud ztotožňuje s názorem krajského soudu. Pokud stěžovatel v ústavní stížnosti poukázal na argumentaci Ústavního soudu obsaženou v nálezu sp. zn. II. ÚS 855/08, pak tato na projednávaný případ nedopadá, neboť nález byl přijat za zcela odlišných skutkových okolností, v předmětné věci od spáchání trestné činnosti uplynula doba 13 let a trestní řízení probíhalo celých 9 let.
S ohledem na věk a zdravotní stav stěžovatele (dle soudům předložených lékařských zpráv rakovinou v době rozhodování o výši trestu netrpěl) soudy rovněž zkoumaly, zda jsou dány podmínky pro aplikaci ustanovení §40 odst. 1 trestního zákona, ale vzhledem k postoji stěžovatele k vytýkanému jednání, vyznačující mu se "totální absencí sebereflexe, kajícnosti a poučení z předmětného jednání", dospěly k negativnímu závěru. Za těchto okolností nalézací soud uložil stěžovateli trest na samé dolní hranici zákonné trestní sazby §140 odst. 2 trestního zákona, pro jehož výkon ho mimořádně zařadil do mírnějšího typu věznice. Takto stanovený trest dostál požadavkům ústavnosti.
V návaznosti na shora uvedené Ústavnímu soudu pak nezbylo, než postupovat podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost stěžovatele odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Připojenému návrhu podle §39 téhož zákona Ústavní soud vyhověl fakticky tím, že ústavní stížnost projednal přednostně.
Ve věci návrhu na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí (§79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu) Ústavní soud konstatuje, že užití tohoto institutu přichází v úvahu za situace, lze-li očekávat delší čas do vydání konečného rozhodnutí. V souzeném případě taková situace nenastala a návrh na odklad vykonatelnosti akcesoricky sdílí osud ústavní stížnosti.
Obsahem doplňujících podání stěžovatel dále učinil návrh, aby bylo státním orgánům uloženo nepokračovat v zásazích do jeho ústavně zaručeného práva na ochranu zdraví. Protiústavnost zásahu do svých základních práv spatřoval stěžovatel ve skutečnosti, že je nadále ve výkonu trestu odnětí svobody, přestože se domnívá, že jeho zdravotní stav vyžaduje speciální léčení v civilním zdravotnickém zařízení. Efektivním prostředkem proti tomuto zásahu ovšem může být pouze žádost o přerušení výkonu trestu dle §325 trestního řádu, případně žádost o upuštění od výkonu trestu dle §327 trestního řádu a řízení s podáním těchto návrhů související a uplatnění všech procesních prostředků v rámci daných řízení, v jejich průběhu může stěžovatel přednést veškeré námitky proti tvrzenému protizákonnému postupu zdravotnického zařízení vězeňské služby. Je na jiných orgánech veřejné moci než na Ústavním soudu, aby se touto otázkou zabývaly. I zde platí subsidiarita ústavněprávního přezkumu.
Domáhá-li se stěžovatel prostřednictvím ne zcela zřetelně formulovaného petitu, aby Ústavní soud vyslovil výrok o přerušení výkonu uloženého trestu, nemůže mu být vyhověno. Při výkonu svých kompetencí musí i Ústavní soud respektovat jeden ze základních principů právního státu zakotvený v čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny, podle něhož státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který stanoví zákon. Pravomoc a působnost Ústavního soudu, které nemůže překročit, jsou přesně vymezeny v zákoně o Ústavním soudu. Oprávnění rozhodovat o návrhu na přerušení výkonu trestu ze zdravotních důvodů z uvedeného zákona nelze dovodit, Ústavní soud tudíž není k takovému rozhodnutí příslušný, proto stěžovatelův návrh podle ustanovení §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. listopadu 2010
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu