ECLI:CZ:US:2010:2.US.24.10.1
sp. zn. II. ÚS 24/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Jiřího Nykodýma a Stanislava Balíka ve věci ústavní stížnosti JUDr. E. S. a B. L., oba zastoupeni Mgr. Františkem Kelem, advokátem se sídlem Kovářská 126, Kroměříž, proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě č. j. 25 C 361/2008-155 ze dne 20. 10. 2008 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 57 Co 217/2009-229 ze dne 1. 10. 2009, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), brojili stěžovatelé proti v záhlaví označeným rozhodnutím obecných soudů, tvrdíce, že jimi bylo porušeno jejich ústavně zaručené právo, vyplývající z čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z připojeného spisového materiálu se podává, že rozsudkem Okresního soudu v Ostravě č. j. 25 C 361/2008-155 ze dne 20. 10. 2008 byla zamítnuta žaloba stěžovatelů o určení, že jsou podílovými spoluvlastníky nemovitostí, a to domu č. p. 943 a pozemku parc. č. 589 - stavební plocha o výměře 479 m2, vše zapsáno na listu vlastnictví č. 1910 v katastrálním území Moravská Ostrava, obec Ostrava, v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Moravskoslezský kraj, Katastrální pracoviště Ostrava (výrok I.), dále byla zamítnuta žaloba, aby Ing. J. S., tj. žalobce, byl zavázán vyklidit předmětné nemovitosti (výrok II.), a stěžovatelům byla uložena povinnost zaplatit žalobci náklady řízení ve výši 33.796,- Kč.
Shora vymezené nároky stěžovatelé uplatnili jako vzájemný návrh v řízení vedeném u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 36 C 264/93, v němž se žalobce (v řízení před Ústavním soudem dále jen "vedlejší účastník") a před ním jeho právní předchůdkyně domáhali po stěžovatelích jako žalovaných zaplacení náhrady škody a vydání bezdůvodného obohacení vzniklých v souvislosti s užíváním předmětných nemovitostí. Okresní soud v Ostravě vyčlenil toto řízení o návrhu stěžovatelů k samostatnému řízení a rozhodl, jak shora uvedeno. Nedůvodnost žalob stěžovatelů založil především na existenci pravomocného rozhodnutí Okresního soudu v Ostravě č. j. 36 C 144/93-63 ze dne 19. 12. 1996, potvrzeného rozsudkem Krajského soudu v Ostravě č. j. 8 Co 619/97-127 ze dne 8. 1. 1998, kterým bylo i přes nesouhlas odpůrců - stěžovatelů určeno, že PhMr. V. S., právní předchůdkyně vedlejšího účastníka, je vlastnicí sporných nemovitostí, neboť darovací smlouva, kterou na přelomu 50. a 60. let došlo k převodu nemovitostí z V. S. na stát, byla uzavřena v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek, a proto byla soudy shledána za absolutně neplatnou od samého počátku. Nalézací soud poukázal na skutečnost, že citovaná rozhodnutí jsou pro účastníky řízení, jakož i pro státní orgány závazná dle ustanovení §159a odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"), a nelze již znovu přezkoumávat otázku vlastnictví předmětných nemovitostí mezi účastníky před datem 18. 2. 1998, kdy tato rozhodnutí nabyla právní moci.
K odvolání stěžovatelů Krajský soud v Ostravě rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil rozsudkem č. j. 57 Co 217/2009-229 ze dne 1. 10. 2009.
V předloženém návrhu stěžovatelé se závěry vyjádřenými v napadených rozhodnutích obecných soudů nesouhlasí a zpochybňují naplnění podmínek dle ustanovení §159a odst. 4 občanského soudního řádu. Argumentační podstata ústavní stížnosti spočívá v tvrzení, že vlivem sjednocení judikatury v otázce restitucí a vlivem neexistence řádného ukončení restitučního řízení ze strany PhMr. V. S. a jejích dědiců zanikla závaznost rozhodnutí vydaných v řízení vedeném u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 36 C 144/93, případně že tato rozhodnutí založila jen tzv. holé vlastnické právo PhMr. V. S. a jejího právního nástupce, které se mohlo změnit v plné vlastnické právo pouze na základě vydání nemovitosti podle zákona č. 87/1991 Sb. o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů. Zastavení řízení o restitučním nároku (paralelně probíhajícího s řízením ve věci sp. zn. 36 C 144/93) pro zpětvzetí návrhu představuje právní skutečnost, s níž je třeba spojovat definitivní zánik vlastnického práva paní S., resp. jejího právního nástupce. Stěžovatelé ve shodě s obsahem předchozích návrhů i odvolání proto setrvávají na svém stanovisku, že to oni jsou vlastníky sporných nemovitostí na základě kupní smlouvy ze dne 18. 12. 1990 uzavřené se Státním podnikem bytového hospodářství v Ostravě 1. K tomuto závěru by nutně dle jejich přesvědčení dospěly i obecné soudy, pokud by respektovaly zásadu ústavně konformního výkladu zákonů a aplikovaly by na vzájemné majetkové vztahy účastníků řízení restituční předpisy. Obecné soudy tak neučinily a v důsledku toho dospěly k rozhodnutím, která jsou v rozporu s ústavně garantovaným právem stěžovatelů na majetek, jeho pokojné užívání, a která vedla k nezákonnému zbavení vlastnických práv stěžovatelů. Vedlejší účastník měl pak na jejich úkor získat práva jdoucí nad rámec zákonem upravené nápravy křivd způsobených komunistickým režimem. Stěžovatelé poukázali na judikaturu Ústavního soudu i Evropského soudu pro lidská práva, podle níž se musí k nápravě křivd přistupovat obezřetně, pouze na podkladě restitučních předpisů a tento postup nesmí vést ke vzniku nových nepřiměřených křivd. Jedná se podle stěžovatelů o "interpretační východisko základního lidského práva na majetek a jeho pokojné užívání", garantované Listinou a Úmluvou, které mělo být aplikováno i v projednávaném případě.
Pokud jde o tzv. směnnou smlouvu, na jejímž základě se vedlejší účastník údajně stal vlastníkem nemovitostí, označili ji stěžovatelé za neplatnou, neboť V. S. nemohla převést na jiného více práv než sama měla. Jejím uzavřením smluvní strany navíc obcházely restituční předpisy i občanskoprávní úpravu dědění.
V doplnění ústavní stížnosti ze dne 15. 2. 2010 stěžovatelé dále prohloubili svou argumentaci stran nezákonného postupu vedlejšího účastníka a jeho právní předchůdkyně, kteří podle jejich názoru zcela vědomě obešli restituční předpisy ve snaze protiprávně získat do svého vlastnictví předmětný majetek. Toto jednání stěžovatelé kvalifikují jako jednání proti dobrým mravům, které nemůže požívat právní ochrany, stejně jako se na jmenované osoby nevztahuje ani ústavněprávní ochrana dobré víry, neboť nejsou a nebyly vlastníky ani držiteli dotčených nemovitosti v dobré víře. Právo na ochranu nabytých vlastnických práv naopak svědčí stěžovatelům, neboť nemovitosti podle svého vyjádření v dobré víře zakoupili, pečovali o ně a jsou v dobré víře svého vlastnického práva k nim dosud.
Ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud považuje za vhodné připomenout, že mu jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti nepřísluší posuzovat stanoviska a výklady obecných soudů ke konkrétním zákonným ustanovením, ani jejich právní úvahy, názory a závěry, pokud nejde o otázky základních práv a svobod. Ústavní soud se stejně tak nezabývá ani eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejným zákonodárstvím, pokud takové porušení současně nepředstavuje porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem či mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy České republiky. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti, což v daném případě znamená především ověřit, zda obecné soudy postupovaly ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod.
V mezích takto limitovaného přezkumu Ústavní soud posoudil napadená rozhodnutí, přičemž vytýkané, do ústavní roviny zasahující, pochybení obecných soudů neshledal. Jak vyplývá z odůvodnění napadených rozhodnutí, v rámci právního posouzení věci obecné soudy v souladu s názorem Nejvyššího soudu, vyjádřeném v jeho rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 3179/2007, nejprve dovodily, že se v konkrétním případě nejedná o překážku věci rozsouzené (§159a odst. 5 občanského soudního řádu), pro kterou by bylo nutno řízení zastavit, neboť i při totožnosti účastníků a skutkového děje ve vztahu k věci sp. zn. 36 C 144/93 je odlišný předmět řízení, tj. v každém z obou řízení je požadováno určení, že vlastníkem předmětných nemovitostí je odlišný subjekt. Současně však obecné soudy shodně uvedly, že jsou vázáni výrokem předcházejícího rozhodnutí ve smyslu §159a odst. 4 občanského soudního řádu, které jim znemožňuje znovu přezkoumávat otázku vlastnictví k sporným nemovitostem mezi účastníky řízení, a to navzdory právní argumentaci stěžovatelů, vycházející z vývoje judikatury k restituční problematice.
Ústavní soud konstatuje, že popsaný postup obecných soudů nevybočuje z rámce daného jim příslušnými procesními předpisy. Obecné soudy aplikovaly běžné právo ústavně konformním způsobem, nedopustily se svévolného jednání, které by mohlo způsobit porušení základního práva stěžovatelů na spravedlivý proces a vlastnit majetek a mezi skutkovým stavem a z něho vyvozenými právními závěry není dán ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Svůj názor obecné soudy také přesvědčivě, jasně a logicky odůvodnily. Napadená rozhodnutí jsou tedy z hlediska ústavnosti plně přijatelná.
V souvislosti s poukazem stěžovatelů na stanovisko Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05, jenž bylo vydáno až po skončení soudního řízení ve věci sp. zn. 36 C 144/93, a v jeho světle na vadnost (nezávaznost) původních, již pravomocných rozhodnutí, je třeba připomenout existenci jednoho ze základních principů právního státu, a to principu právní jistoty. Ten se projevuje mj. v zásadě nezměnitelnosti pravomocných rozhodnutí jakožto jedné ze stránek tzv. materiální plné moci. Uvedená zásada samozřejmě není, resp. nemůže být absolutní, což je dáno povahou věci, anebo je tomu tak z důvodu veřejného zájmu. Příslušné výjimky z uvedeného pravidla pak může stanovit pouze zákon. Za základní dvě skupiny případů, kdy lze změnit pravomocné rozhodnutí, je třeba považovat mimořádné opravné prostředky a dále nový návrh na zahájení řízení v případech, že dojde ke změně poměrů. Ovšem s tím, že došlo ke změně judikatury (ať již Ústavního soudu, nebo soudů obecných), resp. že vzhledem k této skutečnosti vyšla najevo nesprávnost předchozích rozhodnutí, zákon žádné následky, jež by vedly k možnosti věc znovu projednat, nespojuje. Stěžovatelé se tedy mýlí, dovozují-li, že právní názor, vyslovený v judikatuře Ústavního soudu, může vést k revizi pravomocných rozhodnutí obecných soudů vydaných v jiných skutkově shodných kauzách, případně k zániku jejich závaznosti.
Ústavní soud si je vědom toho, že existuje bezpočet věcí rozhodnutých, pokud jde o právní posouzení věci, odchylně od toho, jak sám později judikoval, nemůže nicméně povolit ignorování těchto rozhodnutí, jak ve své podstatě navrhovali stěžovatelé v ústavní stížnosti. Takový postup by nevedl k nastolení právní jistoty a naplnění legitimního očekávání jednotlivců v důvěryhodnost aktů veřejné moci, ale naopak k jejich úplnému popření.
Irelevantní a spekulativní je v tomto ohledu argumentace stěžovatelů založená na údajně nezákonném postupu vedlejšího účastníka, případně jeho právní předchůdkyně, a jejich vědomém obcházení restitučních předpisů. V konkrétní věci nelze odhlédnout od okolností, za nichž byla otázka vlastnictví k daným nemovitostem řešena v předchozím řízení, kdy neexistovala zcela jednotná judikatura obecných soudů i soudu Ústavního stran vlastnických žalob k věcem přešlým na stát v tzv. rozhodném období. Uplatnění vlastnických práv podle obecných předpisů nebylo v rozporu s dobovou judikaturou, byť Ústavní soud tuto možnost později vyloučil.
Vyplývá-li z ústavní stížnosti stěžovatelů, že měli již tehdy výhrady k postupu zvolenému PhMr. V. S., pak je měli v duchu zásady vigilantibus iura vznést v řízení vedeném před Okresním soudem v Ostravě pod sp. zn. 36 C 144/93 a dosáhnout tak "správného posouzení" svého nároku. Je především věcí účastníků řízení, aby byli dostatečně bdělí při ochraně svých ústavně zaručených práv a dostatečně (i pro ně efektivně) a včas tvrdili a prokazovali relevantní skutečnosti. Jestliže tak neučinili, nemohou již následně pravomocná rozhodnutí obecných soudů zpochybnit.
V návaznosti na výše řečené Ústavnímu soudu nezbylo než předmětný návrh dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítnout pro zjevnou neopodstatněnost.
Nad rámec odůvodnění Ústavní soud upozorňuje stěžovatele na současné znění ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, ve znění po jeho novele provedené zákonem č. 83/2004 Sb., účinným ke dni 1. 4. 2004, které zcela jasně vymezuje vztah ústavní stížnosti a mimořádných opravných prostředků, jež upravují jednotlivé procesní předpisy (zejména dovolání podaného podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu). V ústavní stížnosti obsažené tvrzení stěžovatelů, že "řešení této otázky není v současném českém legislativním prostředí jednoduché", tak postrádá oporu.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. listopadu 2010
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu