ECLI:CZ:US:2010:2.US.2494.09.1
sp. zn. II. ÚS 2494/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatele INDES INVEST s. r. o., se sídlem Svobody 80, 379 01 Třeboň, zastoupeného JUDr. Petrem Poledníkem, advokátem, se sídlem Příkop 4, 602 00 Brno, směřující proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. září 2009, č. j. 1 VSPH 512/2009-B-29, a proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. srpna 2009, č. j. KSCB 28 INS 1945/2009-B-18, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.
2. Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 11. srpna 2009, č. j. KSCB 28 INS 1945/2009-B-18, přiznal v insolvenční věci dlužníka HOTELY NOVÝ SVĚT, a. s., (dále jen "dlužník") věřiteli č. P5 (BLACKSTRAIT LIMITED; dále jen "věřitel č. P5") hlasovací právo v případě hlasování schůze věřitelů o návrhu na odvolání insolvenčního správce z funkce. Krajský soud vyšel z právní úpravy odvolání soudem ustanoveného insolvenčního správce z funkce a ustanovení správce nového [§29 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., insolvenčního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "insolvenční zákon")], a z úpravy hlasovacího práva na schůzi věřitelů (§49 odst. 1 a §51 odst. 1 insolvenčního zákona). Zdůraznil, že v případě, kdy schůze věřitelů vydá usnesení, že věřitelé, jejichž pohledávky byly popřeny, mohou v rozsahu popření hlasovat, soud již o hlasovacím právu nerozhoduje (vychází z toho, že podle usnesení schůze tito věřitelé hlasovací právo mají). Jestliže však schůze věřitelů takové usnesení nevydá (usnesení není přijato nebo je dokonce přijato usnesení opačné), je na místě postup dle §51 odst. 1 věty druhé insolvenčního zákona. Krajský soud konkrétně uvedl, že na schůzi věřitelů konané dne 11. srpna 2009 hlasující zjištění věřitelé nedisponují ani výší jednoho procenta přihlášených věřitelů (počítáno podle výše jejich pohledávek), ale věřitel č. P5 (jeho pohledávka) představuje 81,77 % všech přihlášených pohledávek věřitelů. Vykonatelná pohledávka věřitele č. P5 byla však popřena (usnesením schůze věřitelů konané dne 11. srpna 2009) pouze z důvodu, že vůči této pohledávce dlužník započetl své pohledávky, které však prozatím v insolvenčním řízení nebyly nijak blíže prokázány. Krajský soud uvedl, že mají-li být v insolvenčním řízení chráněny zájmy věřitelů, a to především s ohledem na výši jejich pohledávek, nelze než věřiteli č. P5 hlasovací právo v případě hlasování o případném odvolání insolvenčního správce z funkce přiznat, a to i s vědomím tohoto věřitele o důsledcích vyplývajících z §178 a násl. insolvenčního zákona v případě, že přihlášená pohledávka nebude zjištěna jako oprávněná v předpokládaném budoucím incidenčním řízení. Krajský soud současně v poučení uvedl, že proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
3. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 11. září 2009, č. j. 1 VSPH 512/2009-B-29, odvolání (věřitelů J. H., Novius, s. r. o., a INDES INVEST, s. r. o.) odmítl. Poukázal na to, že odvolání není přípustné, neboť rozhodnutí soudu o hlasovacím právu věřitele podle §51 insolvenčního zákona je tím rozhodnutím, ohledně něhož zákon v §52 odst. 2 stanoví, že proti rozhodnutí insolvenčního soudu o hlasovacím právu věřitelů není přípustný opravný prostředek. Soud prvního stupně proto věřitele správně poučil, že proti jeho rozhodnutí není odvolání přípustné.
II.
4. Stěžovatel v podrobně sepsané ústavní stížnosti namítá porušení ústavně zaručených základních práv zakotvených v čl. 2 odst. 1, 2 a odst. 3 a čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatel má zato, že Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl, aniž by měl pro své rozhodnutí zákonný podklad, když rozhodl v rozporu s §51 odst. 1 insolvenčního zákona a proti vůli věřitelů. Insolvenční zákon podle názoru stěžovatele vylučuje, aby insolvenční soud změnil svým usnesením rozhodnutí schůze věřitelů, či aby takovéto rozhodnutí svým vlastním usnesením nahradil. Tímto postupem porušil insolvenční soud zásadu zakotvenou v čl. 2 odst. 2 Listiny, která stanovuje, že státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem. Ze znění §51 odst. 1 insolvenčního zákona, jakož i z právní praxe vyplývá, že o tom, zda popření věřitelé mohou hlasovat, rozhodují pouze ostatní zjištění věřitelé na své schůzi. Z §54 odst. 1 insolvenčního zákona dále vyplývá, že insolvenční soud nemůže zrušit usnesení schůze věřitelů v případě uvedeném v §51 odst. 1 insolvenčního zákona. Vychází se z toho, že rokování o podstatných otázkách je svěřeno v prvé řadě insolvenčním věřitelům. Pokud Krajský soud v Českých Budějovicích v podstatě zrušil rozhodnutí schůze věřitelů, resp. jej nahradil svým vlastním, překročil své pravomoci a jeho rozhodnutí je tedy nicotné. V této souvislosti poukázal stěžovatel na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2517/07. Stěžovatel dále uvedl, že z chování věřitele č. P5 i v průběhu dalších insolvenčních řízení lze dovodit, že jedinou jeho snahou je odvolat insolvenčního správce, jelikož ten popřel věřitelovu přihlášenou pohledávku co do pravosti. Důvodem odvolání insolvenčního správce však není a nemůže být skutečnost, že ten popře nějakému věřiteli pohledávku přihlášenou do insolvenčního řízení. Stěžovatel současně poukázal na to, že odvoláním napadené usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích bylo, pokud jde o poučení o opravných prostředcích, vyhlášeno jinak a písemné vyhotovení napadeného usnesení je v naprostém rozporu s jeho vyhlášeným zněním; tomu svědčí i to, že bylo vyhlášeno další usnesení "s tím, že konání schůze věřitelů se přerušuje do doby zaujetí stanoviska odvolacím soudem k předmětnému usnesení". Odvolací soud však podaná odvolání s odkazem na §52 odst. 2 insolvenčního zákona odmítl. Stěžovatelka v této souvislosti odkázala na rozhodovací praxi Ústavního soudu (např. sp. zn. I. ÚS 89/02), podle níž pokud soud "účastníky řízení v napadeném rozsudku chybně poučil o možnosti podat opravný prostředek a jestliže tak stěžovatelka v takové lhůtě učinila, nelze jí přičítat k tíži, že jej podala v souladu s chybným poučením". Stěžovatel se proto domnívá, že pokud byli účastníci insolvenčního řízení insolvenčním soudem poučeni o možnosti podat odvolání proti usnesení, jímž bylo věřiteli č. P5 přiznáno hlasovací právo v případě hlasování schůze věřitelů o návrhu na odvolání insolvenčního správce z funkce, byli též oprávnění toto odvolání podat a taktéž jim vzniklo právo na meritorní projednání těchto odvolání Vrchním soudem v Praze. Má za to, že napadené usnesení insolvenčního soudu není rozhodnutím dle §52 odst. 2 insolvenčního zákona, ale je rozhodnutím nicotným. Takovéto rozhodnutí, které je vlastně paaktem, musí být vždy zrušitelné cestou podaného odvolání. Odvolací soud je povinen k podaným odvoláním takové rozhodnutí přezkoumat, následně je zrušit a napravit tak zásadní pochybení soudu prvního stupně, který rozhodl mimo rozsah zákonem mu svěřených pravomocí. Stěžovatel současně navrhl, aby Ústavní soud ve smyslu §79 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") rozhodl o odložení vykonatelnosti.
III.
5. Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy, a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem. Vzhledem k tomu, že stěžovatel se dovolával ochrany svých základních práv obsažených zejména v Listině, přezkoumal Ústavní soud v tomto směru napadené rozhodnutí i řízení mu předcházející a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.
6. Ústavní soud předesílá, že v podstatě totožnou věcí [ústavní stížnost jiného věřitele (NOVIUS, s. r. o.), týkající se ovšem téhož insolvenčního řízení a směřující proti stejným rozhodnutím], se zabýval ve věci sp. zn. I. ÚS 2514/09. Ani ve stávající věci nemá důvod se od závěrů obsažených v citovaném usnesení odchylovat a v podrobnostech na ně odkazuje.
7. Pokud jde konkrétně o napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, neshledal Ústavní soud, že by vykazovalo prvky svévole. Nezjistil porušení práv stěžovatele ani v rovině práva podústavního, nalézající odraz v relevantním zásahu do jeho ústavních práv. Vrchní soud v Praze v odůvodnění svého rozhodnutí zřetelně (s odkazem na příslušná ustanovení insolvenčního zákona) vyslovil závěr o nepřípustnosti odvolání proti rozhodnutí Krajského osudu v Českých Budějovicích a tedy důvod odmítnutí odvolání podle §218 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Vrchní soud v Praze se tedy věcí samou nezabýval a vzhledem k výše uvedeným důvodům se jí zabývat ani nemohl.
8. Pokud jde o napadené rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích, nemůže Ústavní soud přisvědčit domněnce stěžovatele, že §51 odst. 1 větu druhou insolvenčního zákona lze aplikovat pouze na případy, kdy schůze věřitelů nebude schopna zaujmout k hlasovacím právům konkrétního věřitele stanovisko žádné. Jak lze dovodit z citovaného rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích, ze samotného obsahu §51 odst. 1 věty první insolvenčního zákona totiž plyne, že věřitelé, jejichž pohledávka byla popřena, mohou v rozsahu popření hlasovat, usnese-li se na tom schůze věřitelů, tj. předpokládá (pozitivní) rozhodnutí schůze věřitelů. Pokud však takové (pozitivní) rozhodnutí přijato není, a to již nezávisle na tom, zda usnesení nebylo vydáno vůbec nebo bylo rozhodnuto negativně, rozhodne o hlasovacím právu (tj. přizná jej nebo jej nepřizná) insolvenční soud, a to v (takovém) rozsahu, který odpovídá posouzení postavení věřitelů, jejichž pohledávka byla popřena (Poznámka: v postavení věřitelů, jejichž pohledávka byla popřena, může být koneckonců více subjektů a rozhodnutí insolvenčního soudu se může týkat jen jednoho nebo některých z nich, jestliže o hlasovacím právu jiného nebo jiných z nich rozhodla schůze věřitelů pozitivně). Insolvenční soud tedy (aniž by usnesení schůze věřitelů rušil) rozhoduje o hlasovacím právu věřitelů, jejichž pohledávka byla popřena a (pozitivní) rozhodnutí schůzí věřitelů přijato nebylo (a to již nezávisle na tom, zda usnesení nebylo vydáno vůbec nebo bylo rozhodnuto negativně), tak, že jim hlasovací právo přizná nebo nepřizná. Stejný názor je obsažen i v důvodové zprávě k §51 insolvenčního zákona.
9. Ústavní soud konečně k námitce nedostatku pravomoci soudu ke zrušení usnesení schůze věřitelů uvádí, že insolvenční soud takové usnesení neruší, neboť je rušit ani nemusí a o hlasovacím právu věřitele sám rozhodne tak, že je přizná nebo nepřizná. Takovou pravomoc insolvenční soud s ohledem na §51 odst. 1 věty druhé insolvenčního zákona nepochybně má a její využití porušení základního práva podle čl. 2 odst. 2 Listiny nezakládá. Postup Krajského soudu v Českých Budějovicích tak neeliminuje klíčové postavení věřitelů v insolvenčním řízení, ale naopak přispívá k zajištění jejich zájmu; příslušné rozhodnutí podle §51 odst. 1 věty druhé insolvenčního zákona z pravomoci insolvenčního soudu vyloučeno není a být ani nemůže.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. března 2010
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu