ECLI:CZ:US:2010:2.US.2587.10.1
sp. zn. II. ÚS 2587/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma v právní věci stěžovatele R. J., zastoupeného Mgr. Petrem Vlachem, advokátem se sídlem v Plzni, náměstí Republiky 2, o ústavní stížnosti proti usnesení státního zástupce Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 7. 7. 2010 sp. zn. 1 KZV 81/2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která splňovala i další náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to pro údajné porušení jeho ústavně zaručených základních práv zakotvených v článku 8 odst. 2 a článku 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Jak Ústavní soud zjistil, napadeným usnesením zamítl státní zástupce Městského státního zastupitelství v Praze jako nedůvodnou stížnost stěžovatele proti usnesení Policie ČR KŘPhmP SKPV OHK ze dne 27. 5. 2010 sp. zn. ČTS:PSP-258/TČ-2008-91, kterým bylo zahájeno proti stěžovateli trestní stíhání a bylo mu sděleno obvinění pro trestný čin úvěrového podvodu dle §211 odst. 1, 6 písm. a) tr. zákoníku, v souvislosti s vylákáním revolvingového úvěru ve výši 30.000.000,- Kč a kontokorentního úvěru ve výši 9.000.000,- Kč na poškozené České spořitelně, a. s., po předložení zejména fiktivních smluv společnosti Aquasio, spol. s r. o., uzavřených s klienty z komunální sféry týkajících se dodávek čističek odpadních vod.
V odůvodnění projednávané ústavní stížnosti stěžovatel vyjádřil přesvědčení, že byl zkrácen na svých ústavně zaručených právech, pokud státní zástupce svým rozhodnutím nezrušil usnesení policejního orgánu o zahájení jeho trestního stíhání, přestože podle tvrzení stěžovatele trpí zásadními vadami. Namítal zejména, že nemá specifickou vlastnost subjektu trestného činu úvěrového podvodu, neboť nebyl účastníkem závazkového vztahu z úvěrové smlouvy, a takovým účastníkem nebyla ani právnická osoba, jejímž jménem byl stěžovatel oprávněn jednat. Konstrukce o nepřímém pachatelství na trestném činu se stěžovateli jeví jako účelová snaha o umělé vytvoření podmínek, které by umožnily vést proti stěžovateli trestní stíhání. Jako nespravedlivý vnímá i stav, kdy nebylo státním zástupcem zakročeno ani za situace, kdy skutková tvrzení policejního orgánu jsou podle jeho názoru v rozporu s obsahem listin, jež se nacházejí v policejním spisu. Stěžovatel z obsáhle popsaných okolností v ústavní stížnosti dovozoval, že v jeho věci došlo ke kriminalizaci jednání, které je základním principem obchodních závazkových vztahů, když podle něj nemůže být kriminalizován proces sjednávání smlouvy jen proto, že se následně taková smlouva jeví kupujícímu nevýhodnou. Stěžovatel pro úplnost podotkl, že uváděná pochybení policejního orgánu nenapravil k jeho podnětu ani státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze v rámci výkonu dohledu.
Ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že při svém rozhodování vychází ze zásady subsidiarity řízení o ústavní stížnosti, jež je třeba vnímat jako řízení mimořádné. Ústavní soud uplatňuje zásadu zdrženlivosti a minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci především tam, kde dosud nebylo meritorně rozhodnuto. Usnesení, kterým se podle ustanovení §160 odst. 1 trestního řádu rozhoduje o zahájení trestního stíhání, je úkonem se závažnými důsledky pro osobu obviněného a k jeho vydání smí dojít jedině v zákonných mezích (čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky, čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). Toto rozhodnutí má však ve své podstatě toliko předběžný charakter a jeho smyslem ve vztahu k obviněnému je oznámení, že je stíhán pro určitý skutek, což je podmínkou dalších procesních úkonů v trestním řízení. Důvodnost a zákonnost trestního stíhání bude příslušnými orgány z úřední povinnosti zkoumána po celou dobu řízení, proto napadeným rozhodnutím (a jemu předcházejícím usnesením policejního orgánu) není předjímán výsledek řízení ve věci samé.
V nálezu ve věci sp. zn. III. ÚS 511/02 (Sbírka nálezů a usnesení, svazek 30, nález 105, str. 471) Ústavní soud připustil přezkum usnesení státního zástupce, týkající se stížnosti obviněného proti usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání a výjimku ze zásady subsidiarity (a tedy nepřípustnosti ústavní stížnosti), kterou lze uplatnit pouze tehdy, pokud usnesení státního zástupce je založeno na naprosto (prima facie) nedostatečném odůvodnění. Takový postup by totiž svědčil o denegationis iustitiae a o libovůli v rozhodování a z toho plynoucím porušení práva na soudní a jinou ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny). O takový případ se však v projednávané věci nejedná.
Na napadeném usnesení státního zástupce Městského státního zastupitelství v Praze Ústavní soud neshledává deficity ústavněprávní relevance. Z odůvodnění rozhodnutí vyplývá, že se státní zástupce jak zákonností, tak důvodností usnesení o zahájení trestního stíhání zabýval s tím, že nejprve definoval podmínky zákonnosti a důvodnosti a následně shledal jejich naplnění. Skutečnost, že státní zástupce vyslovil názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, přitom sama o sobě nezakládá důvod k ústavní stížnosti (též nález Ústavního soudu ze dne 9. 7. 1996, sp. zn. II. ÚS 294/95, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 5, nález č. 63). Ústavní soud akceptuje i názor stížnostního orgánu, že k závěru o spáchání trestného činu určitou osobou postačí v této úvodní fázi trestního řízení vyšší stupeň pravděpodobnosti nasvědčující tomu, že stěžovatel spáchal skutek způsobem popsaným ve skutkové větě usnesení. Z tohoto vymezení lze též vyvodit požadovanou úroveň obsahové preciznosti jednotlivých náležitostí rozhodnutí. Ústavní soud připomíná, že trestné jednání nemusí a ani nemůže být v tomto stádiu prokázáno a ve skutkové větě popsáno v takové míře, jak je tomu např. u obžaloby. V postupu stížnostního orgánu tak Ústavní soud neshledal pochybení ústavního rozměru.
Ústavní soud se nezabýval námitkami stěžovatele, jež zpochybňují samu trestně právní kvalifikaci skutku a provedené dokazování. K posouzení toho, zda předmětný skutek naplňuje znaky trestného činu, jsou oprávněny orgány činné v trestním řízení, které v daném ohledu stále provádějí dokazování. Námitky stěžovatele budou předmětem hodnocení v probíhajícím trestním řízení, v jehož rámci bude moci stěžovatel uplatňovat všechna svoje procesní práva. Ústavní soud nemůže výsledky řízení předjímat (srov. např. I. ÚS 645/99, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 18, č. 94). Jak vyplývá z úvodních obecnějších poznámek, nepřísluší mu v tomto směru postup příslušných orgánů přezkoumávat.
Ústavní soud tak nedospěl k závěru, že by byl stěžovatel jakkoli dotčen na svých ústavně zaručených právech. Nezbylo mu proto, než ústavní stížnost dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. listopadu 2010
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu