ECLI:CZ:US:2010:2.US.2591.09.1
sp. zn. II. ÚS 2591/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti M. K., zastoupené JUDr. Lubošem Chalupou, advokátem se sídlem v Praze, proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 62 Co 361/2009-781, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 č. j. 15 Nc 72/2005-739, za účasti 1) Městského soudu v Praze a 2) Obvodního soudu pro Prahu 6, jako účastníků řízení, a 1) M. D., a 2) Ing. M. D., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 2. října 2009 se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, z nichž usnesením soudu prvního stupně bylo na návrh vedlejšího účastníka řízení 2) (dále jen "otec") vydáno předběžné opatření, podle kterého byl vedlejší účastník řízení 1) (dále jen "nezletilý") odevzdán do péče otce každý sudý týden v roce, a dále v průběhu letních prázdnin 2009 od 1. do 31. srpna. Usnesením odvolacího soudu bylo k odvolání stěžovatelky usnesení soudu prvního stupně potvrzeno. Stěžovatelka tvrdí, že usnesením soudu druhého stupně byla porušena její základní práva podle čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Stěžovatelka usnesení o nařízení předběžného opatření především vytýká, že nebylo odůvodněno, a to s odkazem na stanovisko Občanskoprávního a Obchodního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 19/2006 ze dne 13. června 2007, a že žádné odůvodnění neobsahuje ani rozhodnutí odvolacího soudu. Nutnost alespoň stručně odůvodnit meritum předběžného opatření však vyplývá z nálezů sp. zn. IV. ÚS 1554/08 (ze dne 15. ledna 2009) a sp. zn. III. ÚS 346/09 (ze dne 3. září 2009), což platí i po novelizaci občanského soudního řádu, provedené zákonem č. 7/2009 Sb. Zdůrazňuje přitom, že nebyly splněny ani zákonné podmínky pro neodůvodnění předběžného opatření podle §169 odst. 2 občanského soudního řádu, protože jeho meritu svým procesním stanoviskem v průběhu celého řízení odporovala.
3. Dále stěžovatelka namítá, že předběžné opatření bylo vydáno při existenci předchozího předběžného opatření. Rekapituluje, že nálezem sp. zn. II. ÚS 2029/08 (ze dne 28. května 2009) bylo s účinky ex tunc zrušeno původní meritorní rozhodnutí odvolacího soudu a v důsledku toho nadále platí původní usnesení soudu prvního stupně č. j. 15 Nc 72/2005-449 ze dne 7. září 2007. Tímto usnesením bylo vydáno na návrh otce předběžné opatření, podle nějž je oprávněn se s nezletilým stýkat každý sudý týden v roce od čtvrtka do pondělí. Závěr odvolacího soudu o uplynutí patnáctidenní lhůty od právní moci již zrušeného rozsudku odvolacího soudu považuje za extrémně rozporné s podústavním právem, protože v důsledku jeho zrušení s účinky ex tunc nemohla nastat jeho právní moc a vykonatelnost. V této souvislosti poukazuje na právní závěry obsažené v rozsudku Nevyššího soudu ČSR sp. zn. 1 Cz 53/85 ze dne 28. března 1986 a v usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 2269/2008 s tím, že soud je vázán předběžným opatřením, jež vydal v tomtéž řízení mezi týmiž účastníky a v téže věci, dokud není zrušeno podle §170 odst. 2 občanského soudního řádu.
4. Konečně stěžovatelka obecným soudům vytýká, že jí nedoručily návrh na vydání předmětného předběžného opatření, což je v rozporu s právním názorem obsaženým v nálezu sp. zn. I. ÚS 988/08 (ze dne 5. srpna 2009). Neměla tedy možnost se jakkoliv vyjádřit k návrhu otce. Vidí v tom nerovnost účastníků řízení, zejména při argumentaci odvolacího soudu, že v řízení před soudem prvního stupně není doručení možné pro krátkost lhůty pro rozhodnutí a soudu druhého stupně zákon doručení návrhu neukládá. Její odvolání totiž bylo otci doručeno. Z ustanovení §79 odst. 3 občanského soudního řádu přitom vyvozuje, že i návrh na vydání předběžného opatření je třeba bezodkladně doručit ostatním účastníkům řízení. Zásah do práva na soudní ochranu přitom spatřuje v kombinaci neodůvodnění soudních rozhodnutí spolu s nedoručením návrhu na vydání předběžného opatření.
5. Ústavní soud ve své ustálené rozhodovací činnosti setrvale zdůrazňuje, že není jeho úkolem činit nápravu případného porušení podústavních předpisů či provádět přezkum rozhodnutí obecných soudů jako jakýsi další stupeň jejich soustavy. Ústavní soud je povolán k ochraně ústavnosti, a proto jeho role může být aktivována pouze tam, kde došlo k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním pořádkem.
6. Ústavní soud nehodlá nic měnit na své ustálené rozhodovací činnosti (na níž poukazuje stěžovatelka), podle níž je pro naplnění postulátů spravedlivého procesu nezbytné usnesení o nařízení předběžného opatření přiměřeně odůvodnit (tedy zejména, co navrhovatel tvrdil a proč má soud tato tvrzení za osvědčená). V tomto ohledu bylo překonáno stanovisko Občanskoprávního a Obchodního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 19/2006 ze dne 13. června 2007, které tak lze aplikovat jen na případ, že byli všichni účastníci slyšeni a nevyslovili před rozhodnutím soudu s navrženým předběžným opatřením nesouhlas, pokud taková situace vůbec může v praxi nastat. Ústavní soud přitom nesdílí názor, že by principy spravedlivého procesu mohly být překonány novelizací podústavního práva. Nicméně Ústavní soud ve věcech péče o nezletilé poukazuje na nutnost použití takové interpretace účelu předběžného opatření v souladu s čl. 32 odst. 4 Listiny a čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, jejímž výsledkem rozhodně nemůže být minimální míra ochrany základních práv jako určitého standardu. Jinými slovy, předběžné opatření upravující styk rodičů s dětmi musí být použito s ohledem na charakter a význam jím chráněného zájmu, kterým je umožnit i rodiči, který s dítětem trvale nežije, pravidelný a co nejširší kontakt, protože je to právě množství času, ve kterém je možno realizovat i neverbální výchovné působení rodiče, tzv. výchovu přítomností či příkladem, která je, jak je obecně známo, tou nejúčinnější výchovnou metodou. Je nutno mít na zřeteli, že jakákoliv deformace vztahu rodič - dítě je v důsledku odcizení v pozdější době jen těžko napravitelná (sp. zn. I. ÚS 618/05, N 204/43 SbNU 279).
7. K tomu je třeba připomenout princip subsidiarity ústavní stížnosti, kdy ochrana základních práv a svobod je pod ochranou soudní moci jako celku (čl. 4 Ústavy České republiky), a proto k nápravě případných porušení základní práv a svobod může a primárně má docházet v řízení o opravných prostředích před obecnými soudy vyšších stupňů, je-li to materiálně možné. To v případě řešeném Ústavním soudem pod sp. zn. III. ÚS 346/09, jehož se stěžovatelka dovolává, evidentně možné nebylo, už jen s ohledem na ranou procesní fázi v němž bylo toto předběžné opatření vydáno, a s tím související omezenější povědomost stran a soudů o všech relevantních skutečnostech a souvislostech ve smyslu principu audiatur et altera pars. Je ale ošidné vycházet bez dalšího jen ze závěrů Ústavního soudu v případě odlišné právní a skutkové situace.
8. V posuzovaném případě hrály roli pozitivní povinnosti státu plynoucí z čl. 32 odst. 4 Listiny, z nichž vyplývá mimo jiné přednost zájmů dítěte i před zájmy rodičů, a který má v procesní rovině vyjádření v principu oficiality, jež ovládá i řízení o návrhu na vydání předběžného opatření ve věci péče o nezletilé. K tomu bylo předběžné opatření vydáno po vydání meritorních rozhodnutí v řízení, které trvalo několik let a bylo v něm provedeno i díky procesní aktivitě stran, množství důkazů. Ustálené postoje stran byly obecným soudům dostatečně známy, jak ostatně tvrdí i sama stěžovatelka, a ani v tomto řízení se postoj stěžovatelky evidentně nijak nezměnil. Konečně byl rozsudkem soudu prvního stupně ve spojení s později zrušeným rozsudkem odvolacího soudu vytvořen určitý výchovný režim nezletilého, který fungoval po nikoliv zanedbatelnou dobu. Za tohoto stavu by bylo projevem extrémního formalismu a rezignace na výše uvedené pozitivní povinnosti státu, kdyby odvolací soud pro absenci řádného odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně (o čemž nemá Ústavní soud pochybnosti) toto rozhodnutí zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení a rozhodnutí, jak požadovala a stále požaduje stěžovatelka. Bylo naopak ústavně souladné, že odvolací soud meritorně přezkoumal usnesení soudu o nařízení předběžného opatření a v odůvodnění svého rozhodnutí srozumitelně a přesvědčivě vyložil, proč je vydání předběžného opatření důvodné. Dlužno dodat, že proti závěrům odvolacího soudu v tomto ohledu stěžovatelka nijak nebrojí.
9. Pokud jde o námitku překážky res iudicata s ohledem na existenci dřívějšího předběžného opatření, vydaného usnesením soudu prvního stupně č. j. 15 Nc 72/2005-449 ze dne 7. září 2007, vypořádal se s ní odvolací soud poukazem na to, že toto usnesení zaniklo v souladu s §77 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu a dále, že předmětem tohoto předběžného opatření byla úprava styku, zatímco nyní bylo rozhodováno o střídavé výchově. Ústavní soud v této souvislosti zdůrazňuje, že výklad podústavního práva je primárně věcí obecných soudů. Na tuto otázku rozhodovací činnost obecných soudů neodpovídá, a to ani v rozhodnutích, kterých se dovolává stěžovatelka. Z ústavněprávního pohledu je opětovně nutné vyjít z pozitivních povinností státu plynoucích z čl. 32 odst. 4 Listiny, jež byly zmíněny výše. Lze se přihlásit k tomu, že předběžná opatření mají sloužit k dočasnému zajištění poměrů, jako prostředek rychlé reakce státní moci na situace, jež si žádají okamžité řešení prostřednictvím poskytnutí soudní ochrany a adekvátní instrument v případě nutnosti bezodkladného zohlednění vážné změny poměrů (srov. Křiváčková, J., Bartoníčková, K.: Problematické aspekty využití institutu předběžných opatření ve věcech péče o nezletilé při změně poměrů. in Právní rozhledy 2009, 3: 102 a násl.). V případě nutnosti bezodkladného zohlednění vážné změny poměrů proto nemůže být návrh na vydání takového předběžného opatření odmítnut s odkazem na dříve vydané předběžné opatření, pokud navíc upravuje něco jiného (srov. sp. zn. I. ÚS 618/05, §20).
10. Jak bylo uvedeno výše, důvod k zatímní úpravě byl oběma obecnými soudy shledán a v odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu přesvědčivě vyložen. S ohledem na to, že dříve vydané rozhodnutí se týkalo úpravy styku otce s nezletilým a nynější předběžné opatření v podstatě prozatímně fixuje v mezidobí vytvořený režim výchovy nezletilého, bylo by toto předběžné opatření ústavněprávně opodstatněné, i kdyby snad úvahy odvolacího soudu stran zániku předchozího předběžného opatření nebyly správné.
11. Konečně ani námitka nedoručení návrhu na vydání předběžného opatření nedosahuje v posuzovaném případě ústavněprávní relevance. Ústavní soud sdílí názor stěžovatelky, že jí měl být návrh otce na vydání předběžného opatření doručen, a to již soudem prvního stupně. Nelze však souhlasit se stěžovatelkou v tom, že k doručení mělo dojít bezodkladně po jeho podání (tj. ještě před vydáním předběžného opatření), a to nejen z důvodů uvedených v tomto ohledu odvolacím soudem, ale i s ohledem na povahu daného řízení (srov. §75c odst. 3 občanského soudního řádu). Nicméně s ohledem na to, že řízení o návrhu na předběžné opatření bylo v daném případě ovládáno principem oficiality a stěžovatelka měla z předchozího řízení dostatek informací o podkladech rozhodnutí soudu, jak bylo uvedeno výše, nedošlo materiálně k narušení jejích práv v řízení. Z rozhodnutí odvolacího soudu je patrné, že stěžovatelka odvolání proti předběžnému opatření učinila patřičně kvalifikovaně, a že se jím odvolací soud důsledně zabýval. Proto požadavku rovnosti stran, stejně jako postulátům spravedlivého procesu bylo v daném případě učiněno zadost.
12. Ze všech shora uvedených důvodů Ústavní soud neshledal, že by došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatelky, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. ledna 2010
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu