ECLI:CZ:US:2010:2.US.2602.10.1
sp. zn. II. ÚS 2602/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti stěžovatele M. K., zastoupeného Mgr. Barborou Psotovou, advokátkou se sídlem Na Perštýně 1, Praha 1, proti usnesení státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Ostravě, pobočka v Olomouci, sp. zn. 2 KZV 49/2008 ze dne 8. 3. 2010 a usnesení státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství sp. zn. 1 NZT 106/2008 ze dne 2. 6. 2010, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 6. 9. 2010, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí "nejméně v rozsahu stěžovatele se dotýkajícím" s odůvodněním, že jimi bylo zasaženo do jeho základních práv podle čl. 1, čl. 2 odst. 2, čl. 3 odst. 3, čl. 10 odst. 1 a 2, čl. 26 odst. 3 a čl. 40 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Z přiloženého spisového materiálu se podává, že usnesením státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Ostravě, pobočka v Olomouci, sp. zn. 2 KZV 49/2008 ze dne 8. 3. 2010, bylo zastaveno trestní stíhání stěžovatele (a dalších 29 osob) vedené pro podezření ze spáchání trestného činu vydírání podle §235 odst. 1, odst. 2, písm. b), písm. d) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákon"), kterého se měl dopustit při výkonu své práce - řešení neoprávněných odběrů elektřiny. K zastavení trestního stíhání došlo dle §172 odst. 1 písm. c) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), tedy proto, že nebylo prokázáno, že skutek, který se stal a je trestným činem, spáchal obviněný. Stěžovatel si proti tomuto rozhodnutí podal stížnost (stejně jako ostatní obvinění), jež byla usnesením státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství sp. zn. 1 NZT 106/2008 ze dne 2. 6. 2010 zamítnuta pro nedůvodnost.
V ústavní stížnosti stěžovatel vyslovil přesvědčení, že v posuzované věci nebyly splněny zákonné podmínky pro zahájení trestního stíhání dotčených osob. Orgány činné v trestním řízení zcela ignorovaly právní úpravu neoprávněných odběrů elektřiny, výsledky dohledové činnosti odborných státních institucí a další obdobné skutečnosti. Samotné usnesení o zahájení trestního stíhání bylo neurčité, nepřehledné, obsahující řadu nepravdivých, zkreslených či chybně interpretovaných tvrzení. Nesrovnalosti ve vymezení jednotlivých dílčích skutků, údajně spáchaných obviněnými, panovaly pak podle názoru stěžovatele i v navazujících rozhodnutích.
Ve vztahu k napadeným rozhodnutím stěžovatel uvedl, že jimi deklarovaný důvod zastavení trestního stíhání dle §172 odst. 1 písm. c) trestního řádu je pro něho méně příznivý a nepředstavuje pro něj dostatečnou občanskou satisfakci, naopak na stěžovateli zanechal trvalý "cejch" zločince "mafiánského typu", což umocnila ještě více široká medializace celého případu. Jakkoliv jde o formálně plnohodnotné zastavení stíhání, je dle stěžovatele společensky chápáno, že obviněnému se povedlo vyhnout spravedlnosti. Domnívá se proto, že trestní stíhání mělo být zastaveno dle příznivějšího ustanovení §172 odst. 1 písm. a) nebo b) trestního řádu, a to s ohledem na zásadu in dubio pro reo, která by se měla v podobném případě uplatnit jako interpretační pravidlo. Jen tímto postupem lze totiž doložit skutečnost, že byl od samého počátku stíhán nedůvodně.
Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda návrh splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jeho projednání, stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ústavní soud předesílá, že se již zabýval celou řadou obsahově identických ústavních stížností týkajících se jednotlivých spoluobviněných, v jejichž případě bylo trestní stíhání rovněž zastaveno "z méně příznivého zákonného důvodu". Závěry učiněné v příslušných rozhodnutích (např. sp. zn. III. ÚS 2539/10, I. ÚS 2544/10, IV. ÚS 2548/10, III. ÚS 2554/10, II. ÚS 2558/10, II. ÚS 2597/10, všechny dostupné na http://www.usoud.cz) lze plně aplikovat i na projednávanou věc. Ústavní soud nemá důvod se od nich odchylovat.
Shodně jako v rozhodnutí sp. zn. II. ÚS 2558/10, vydaném ve věci stížnosti spoluobviněného stěžovatele, Ústavní soud připomíná, že ústavní stížnost je subsidiární prostředkem k ochraně vlastních základních práv, který je možno zásadně využít až po vyčerpání všech právních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně toho kterého práva poskytuje. Přímo v ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je vyjádřen formální obsah principu subsidiarity jako jednoho z atributů ústavní stížnosti, tedy že ústavní stížnost je nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, a §72 odst. 3 tohoto zákona dále stanoví, že krom vyčerpání procesních prostředků v jednom typu řízení se procesními prostředky rozumí i prostředky, s jejichž uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Na druhé straně lze z principu subsidiarity vyvodit i jeho materiální obsah, který spočívá v samotné působnosti Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), který poskytuje ochranu základním právům a svobodám jednotlivce teprve tehdy, pokud tato práva a svobody nebyly respektovány ostatními orgány veřejné moci. V subsidiaritě ústavní stížnosti se tak fakticky projevuje i ústavní princip dělby moci mezi jednotlivými orgány veřejné moci.
Pomine-li se nepřípadná polemika stěžovatele s údajně nepřiléhavou interpretací trestního řádu (aplikace jednotlivých důvodů pro zastavení trestního stíhání není věcí interpretace zákona, nýbrž jeho přiléhavé aplikace na řádně zjištěný skutkový stav, jemuž odpovídá volba aplikovaného ustanovení, a proto čl. 2 odst. 2 Listiny porušen být nemohl), je z ústavní stížnosti zřejmé, že stěžovatel se cítí být dotčen na svých osobnostních právech již samotným trestním stíháním, které vyústilo v napadená rozhodnutí, resp. medializací trestního stíhání. Tato práva jsou v ústavněprávní rovině garantována čl. 10 odst. 1 Listiny. K jejich ochraně však stěžovateli právní řád poskytuje procesní prostředky, jež dosud zjevně nevyčerpal. Pokud jde o tvrzené porušení dalších základních práv, stěžovatel neuvádí, v čem konkrétně spatřuje jejich porušení, a proto se jeho tvrzením Ústavní soud dále nezabýval.
V návaznosti na výše uvedené pak Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout jako návrh nepřípustný [§43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. října 2010
Stanislav Balík
soudce zpravodaj