ECLI:CZ:US:2010:2.US.2620.09.1
sp. zn. II. ÚS 2620/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké, soudce Jiřího Nykodýma a soudce zpravodaje Pavla Rychetského o ústavní stížnosti D. B., zastoupeného JUDr. Janem Pavlokem, Ph.D., advokátem advokátní kanceláře se sídlem Praha 1, Na Příkopě 391/7, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 7. 2009 č. j. 5 Cmo 72/2009-398 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 9. 10. 2009, se stěžovatel domáhal zrušení shora označeného rozsudku Vrchního soudu v Praze, jímž tento soud potvrdil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. 12. 2008 č. j. 55 Cm 31/2008-220. V rámci odůvodnění stížnosti stěžovatel uvedl, že vzhledem k tomu, že rozsudek soudu prvého stupně spočívá na stejných skutkových i právních základech jako touto stížností napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze, bude, v souladu se zásadou ekonomie řízení, stěžovatel požadovat i zrušení rozsudku soudu prvého stupně.
Z odůvodnění rozsudku vrchního soudu vyplývá, že městský soud zamítl stěžovatelovu žalobu proti rozhodčímu nálezu Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky v Praze ze dne 11. 1. 2008 sp. zn. Rsp 864/07, kterým bylo rozhodnuto, že je stěžovatel povinen vydat žalovanému v rozhodčím řízení akcie emitenta Vítkovice Holding, a. s., blíže specifikované v rozsudku vrchního soudu, proti vrácení kupní ceny těchto akcií 72 900 000 Kč s příslušenstvím a zaplatit žalovanému v rozhodčím řízení částku 11 000 000 Kč s příslušenstvím z důvodu smluvní pokuty. Podle rozsudku vrchního soudu rozhodčí soud zastavil řízení ohledně eventuálního nároku na nahrazení projevu vůle stěžovatele, kterým by ten navrhl žalovanému v rozhodčím řízení uzavření smlouvy o převodu stejných akcií. Dále byl rozhodčím nálezem zamítnut vzájemný návrh, kterým stěžovatel uplatnil proti žalovanému v rozhodčím řízení právo na zaplacení 2 452 000 000 Kč a 2 043 000 000 s příslušenstvím. Konečně byla rozhodčím nálezem přiznána žalovanému v rozhodčím řízení náhrada nákladů řízení v částce 1 000 000 Kč a to ve vztahu k původní žalobě. Bylo rozhodnuto, že náklady ve výši 500 000 Kč si nese žalovaný v rozhodčím řízení ze svého. V souvislosti se vzájemným návrhem byla žalovanému v rozhodčím řízení přiznána náhrada nákladů ve výši 24 651 742,50 Kč s tím, že své náklady si stěžovatel nese ze svého.
Stěžovatel uvádí, že rozhodčí řízení neproběhlo v souladu se zásadou právního státu, se zásadou práva na spravedlivý proces a se zásadou nedotknutelnosti vlastnictví. Stěžovatel vytýká napadenému rozsudku vrchního soudu, jakož i předcházejícímu řízení, nejen porušení norem jednoduchého práva, ale i porušení výše uvedených právních principů a lidských práv a základních svobod. Tím podle jeho názoru jeho případ obsahuje ústavněprávní dimenzi.
Pokud jde o začátek sporu, tj. o rozhodčí řízení, namítá stěžovatel, že rozhodčí nález byl vydán ve věci, o níž nelze uzavřít platnou rozhodčí smlouvu a rovněž se podle něj ve věci účastnil rozhodce, který nebyl podle rozhodčí smlouvy povolán k rozhodování, resp. neměl způsobilost být rozhodcem. Dále stěžovatel tvrdí, že mu nebyla poskytnuta možnost věc před rozhodci projednat. Konečně stěžovatel namítal, že rozhodčí nález jej odsoudil k plnění nedovolenému.
Na závěr stížnosti pak "z důvodu opatrnosti" stěžovatel navrhuje, aby pro neústavnost byl zrušen i zákon č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů.
V doplnění ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 12. 10. 2009, důvody uvedené v původní ústavní stížnosti stěžovatel opakuje.
II.
Ústavní soud poukazuje na svou konstantní judikaturu, ve které se zdůrazňuje, že úkolem Ústavního soudu je pouze ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Z obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že vlastní podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas s právním hodnocením jeho žalobních námitek, uplatněných v řízení před obecnými soudy, k němuž tyto soudy ve svých rozhodnutích dospěly.
Ústavní soud zásadně není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a může tak činit pouze tehdy, jestliže současně shledá porušení některých ústavních záruk. S ohledem na výše uvedené obecné principy Ústavní soud konstatuje, že rozdílný názor na interpretaci jednoduchého práva nemůže sám o sobě způsobit porušení práva na soudní ochranu a spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny, či jiného ústavně zaručeného práva [nález sp. zn. III. ÚS 31/97 ze dne 29. 5. 1997 (N 66/8 SbNU 149)]. K porušení některého z ústavně zaručených práv může dojít jen v těch případech, kdy výklad zákona je v extrémním rozporu s požadavky ústavnosti v důsledku svévolného postupu orgánu veřejné moci. Ten by spočíval např. v nerespektování kogentní normy či v přepjatém formalismu při výkladu a aplikaci právní normy [nález sp. zn. III. ÚS 224/98 ze dne 8. 7. 1999 (N 98/15 SbNU 17)].
O takový případ ovšem v projednávané věci nejde. Ústavní soud po prostudování odůvodnění napadeného rozsudku vrchního soudu porušení základních práv, uvedených v ústavní stížnosti, neshledal.
Proto mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu].
Z §74 zákona o Ústavním soudu vyplývá, že návrh na zrušení zákona i jiného právního předpisu má akcesorickou povahu, protože jej lze podat pouze spolu s ústavní stížností proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, vydaného na základě aplikace napadeného právního předpisu či jeho části. Z toho důvodu, je-li ústavní stížnost sama zjevně neopodstatněná či je-li odmítána z jiného důvodu, je zjevně neopodstatněný i zmíněný akcesorický návrh a nelze jej projednat. Proto se Ústavní soud návrhem stěžovatele na zrušení zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů nezabýval a odmítl jej podle §43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 5. ledna 2010
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu