ECLI:CZ:US:2010:2.US.2629.10.1
sp. zn. II. ÚS 2629/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma v právní věci stěžovatele K. P., zastoupeného JUDr. Vladimírem Dvořáčkem, advokátem se sídlem v Praze, Křižíkova 16, o ústavní stížnosti proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 5. 2010 sp. zn. 10 To 34/2010 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 2. 2010 sp. zn. 63 T 14/2009, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 8. 9. 2010, která splňovala náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal, s odkazem na údajné porušení jeho práva na spravedlivý proces podle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů a odkladu jejich vykonatelnosti do pravomocného rozhodnutí Ústavního soudu o ústavní stížnosti.
Podáním doručeným Ústavnímu soudu dne 13. 10. 2010 stěžovatel dále požádal o přednostní vyřízení věci, zejména se domáhal rozhodnutí o odkladu vykonatelnosti napadených rozhodnutí. Žádost odůvodnil skutečností, že mu byl podle napadených rozhodnutí nařízen nástup do výkonu trestu na den 30. 9. 2010, avšak stěžovatel se v současné době nachází v Psychiatrické léčebně Bohnice, kde byl nedobrovolně hospitalizován poté, co se pokusil o sebevraždu. Z uvedeného důvodu současně podal žádost u Městského soudu v Praze o odklad výkonu trestu odnětí svobody, o kterém doposud nebylo rozhodnuto.
Ústavní soud z ústavní stížnosti a přiložených listin zjistil, že napadeným rozsudkem ze dne 15. 2. 2010 sp. zn. 63 T 14/2009 Městský soud v Praze uznal stěžovatele spolu s dalším obžalovaným Z. P. vinnými trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zákona a trestným činem porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, odst. 3 tr. zákona, spáchaných ve formě spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zákona.
Uvedeným rozsudkem rozhodl soud poté, co předchozí rozhodnutí Městského soud v Praze ze dne 18. 9. 2009 zrušil Vrchní soud v Praze k odvolání obou obžalovaných svým usnesením ze dne 8. 12. 2009 s tím, že soud hodnotil důkazy izolovaně ještě předtím, než dokazování ukončil, což bylo způsobeno vyloučením této věci k samostatnému projednání z původního rozsáhlého společného řízení propojeného účastí zemřelého R. V., a tak spisový materiál ani neobsahoval ty důkazy, o které byly úvahy nalézacího soudu opřeny.
Podle rozsudku Městského soudu v Praze se trestných činů měli obžalovaní dopustit tak, že po předchozí dohodě a v úmyslu získat finanční prostředky pod záminkou směny valut vstoupil do bytu poškozeného R. P. obžalovaný Z. P., který při vstupu úmyslně ponechal otevřené dveře, kterými následně do bytu vběhl kuklou maskovaný a pistolí ozbrojený R. V. a kuklou maskovaný stěžovatel a další nezjištěný muž, kteří v bytě společně údery a kopy napadli poškozeného a poškozenou M. P., srazili je na zem a pouty jim spoutali ruce, přičemž poškozené lepící páskou přelepili ústa, a následně v bytě odcizili finanční hotovost ve výši 60.000,- Kč ke škodě poškozeného a po spáchání činu se o získané finanční prostředky rozdělili. Podle §234 odst. 1 tr. zákona za použití §35 odst. 2 tr. zákona byl stěžovatel napadeným rozsudkem odsouzen za tyto trestné činy a za trestný čin zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 tr. zákona (jímž byl uznán vinným trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 26. 4. 2007 sp. zn. 25 T 43/2007) k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Současně byla oběma obžalovaným uložena podle §228 odst. 1 tr. řádu povinnost uhradit na náhradě škody společně a nerozdílně poškozenému R. P. částku 55.000,- Kč a České pojišťovně a.s. částku 5.000,- Kč. Podle §229 odst. 1 tr. řádu byla poškozená Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti odsuzujícímu rozsudku podal stěžovatel (i druhý obžalovaný) odvolání, o kterém rozhodl Vrchní soud v Praze napadeným usnesením ze dne 11. 5. 2010 sp. zn. 10 To 34/2010 tak, že odvolání obou obžalovaných zamítl.
Dovolání posléze žádný z odsouzených již nepodal, neboť jak uvedl později stěžovatel ve své ústavní stížnosti, důvody jeho námitek se nekryly s dovolacími důvody, které lze podle platného trestního řádu pro podání tohoto mimořádného opravného prostředku použít.
Stěžovatel napadl shora uvedená rozhodnutí obecných soudů projednávanou ústavní stížností, kterou brojil proti nesprávnému hodnocení důkazů, jež v důsledku vedlo k jeho nespravedlivému odsouzení. Poukazoval zejména na základní usvědčující důkaz, jímž byla výpověď zemřelého R. V. učiněná v přípravném řízení, která orgány činné v trestním řízení vedla k zahájení celé řady trestných stíhání, ovšem některá byla pro důkazní nouzi zastavena. Stěžovatel podotkl, že sice akceptuje závěr soudu o tom, že se skutek ke škodě poškozených skutečně stal, nicméně mezi předmětnou výpovědí a výpovědí poškozených existují značné rozpory a nepřesnosti, na které stěžovatel ve své obhajobě upozorňoval. Soudy se podle stěžovatele zcela vyhnuly hodnocení osoby zemřelého V. pro účely posouzení jeho věrohodnosti ve světle všech známých skutečností; šlo zejména o jeho rozsáhlou kriminální kariéru zahrnující i ty nejzávažnější trestné činy, ale také o jeho psychicky narušenou osobnost bez jakýchkoli stálých morálních zásad. Namítl, že neměl možnost být se svědkem konfrontován a také nemohl svého obhájce před výslechem svědka dostatečně instruovat. Z toho pak dovozoval, že za uvedené situace, kdy byla pozice obhajoby velmi ztížena, musela být o to více dodržována zásada presumpce neviny a zásada in dubio pro reo, neboť by osoba označená takovýmto svědkem prakticky neměla jakoukoli šanci prokázat opak. Stěžovatel poukázal dále na jednotlivé důkazy, které nebyly k jeho návrhu provedeny, a projevil nesouhlas s důvody, které vedly soud k jejich jednostrannému zamítnutí.
Po zvážení argumentů obsažených v ústavní stížnosti a posouzením obsahu odůvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je nedůvodná.
Ústavní soud v první řadě konstatuje, a v tomto případě to obzvlášť zdůrazňuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do této rozhodovací činnosti je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena stěžovatelova základní práva a svobody chráněné ústavním pořádkem České republiky.
Jádrem projednávané ústavní stížnosti byl nesouhlas stěžovatele s výsledkem trestního řízení. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti zpochybnil hodnocení důkazů. Zdůraznil, že se soudy některými skutečnostmi nezabývaly, nebo se s nimi nevypořádaly dostatečně. Stěžovatel zopakoval své námitky, týkající se hodnocení důkazů, které uplatnil již v průběhu pravomocně ukončeného trestního řízení v rámci obhajoby, předložil vlastní verzi hodnocení důkazů, a tak jeho tvrzení přednesená v ústavní stížnosti nepřinesla do posuzované věci nic nového, především však zcela postrádala ústavně právní rozměr. Stěžovatel po Ústavním soudu v podstatě požadoval, aby přehodnotil skutková a z nich vyplývající právní zjištění, k nimž obecné soudy ve věci dospěly.
Ústavní soud k tomu považuje za nutné uvést, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Jeho úkolem není skutkově a právně objasňovat věci, jež patří do pravomoci obecných soudů. Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat do úvah, jaké důkazy soud v řízení provede, neboť je to ve věci potřebné, ani přehodnocovat myšlenkové operace obecných soudů ve smyslu přisuzování různé váhy tomu či onomu provedenému důkazu a činit odlišné skutkové závěry. Je nicméně oprávněn posoudit, zda postup obecných soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda nebyly takovým vybočením porušeny stěžovatelovy základní práva a svobody. K porušení těchto práv a následnému zásahu Ústavního soudu by došlo tehdy, pokud by byl zjištěn extrémní nesoulad mezi právními závěry soudů a vykonanými skutkovými zjištěními (srov. III. ÚS 84/94, IV. ÚS 575/2000).
Ústavní soud se primárně zaměřil na posouzení, zda se obecné soudy ústavně konformním způsobem vypořádaly s provedenými důkazy v duchu zásady trestního řízení, vyjádřené v ustanovení §2 odst. 6 trestního řádu. Dle citovaného ustanovení hodnotí orgány činné v trestním řízení důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Zásada volného hodnocení důkazů znamená, že zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti a váhu jednotlivých důkazů. Jejich význam se vyjeví až při konečném zhodnocení důkazního materiálu. Při něm nemůže soud postupovat libovolně. Jeho vnitřní přesvědčení o správnosti určité okolnosti musí být založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Vnitřní přesvědčení tak musí být odůvodněno objektivními skutečnostmi, které soud zjistí, a musí být jejich logickým důsledkem. Nepominutelná je transparentnost rozhodování, tj. důkazní postup popsat a logicky i věcně přesvědčivým způsobem odůvodnit. Zákonodárce vložil uvedený požadavek do soustavy nároků kladených na odůvodnění rozsudku (§125 tr. řádu). Z odůvodnění musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé.
V projednávané věci Ústavní soud nezjistil žádné skutečnosti, jež by nasvědčovaly tomu, že obecné soudy porušily zásadu volného hodnocení důkazů. Nalézací soud provedl důkazy významné pro objasnění skutkového stavu věci. Z odůvodnění jeho rozsudku je zřetelné, že věnoval patřičnou pozornost i otázce hodnocení provedených důkazů. Důkazy vzájemně konfrontoval a vyhodnotil. Popsal podrobně úvahy, jimiž se při jejich hodnocení řídil. K závěrům odvolacího soudu obsaženým v jeho zrušujícím usnesení odstranil vady v důkazním řízení tak, že přečetl svůj rozsudek ze dne 10. 12. 2010 sp. zn. 63 T 16/2009, na jehož základě byli zbývající obžalovaní uznáni vinnými ve smyslu podané obžaloby. Znovu se zabýval obhajobou stěžovatele, jeho doplňující výpovědí a přesvědčivě vyložil, proč ji považoval za vyvrácenou a navrhovaný výslech svědkyně jako nadbytečný. Své úvahy přitom podrobně rozvedl. Odvolací soud již jen potvrdil správnost skutkových zjištění a ztotožnil se s hodnocením důkazů tak, jak je nalézací soud provedl. Ústavní soud za těchto okolností považuje za zbytečné opakovat podrobnou argumentaci obecných soudů. Účelem dokazování v trestním řízení je ve smyslu ustanovení §2 odst. 5 trestního řádu zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, není tedy nutné (a často ani možné) nabytí absolutní jistoty o skutkových okolnostech, jak se domnívá stěžovatel. Jak soud prvého stupně tak odvolací soud se velmi podrobně zabývaly odlišnostmi a rozpory ve výpovědích R. V. a manželů P. Ani Ústavní soud se však nedomnívá, že by takové detaily mohly nějakým zásadním způsobem znevěrohodnit skutkový stav věci tak, jak byl na jejich základě zjištěn. Ačkoli lze pouze odhadovat, jaké důvody R. V. vedly k jeho doznání, o věrohodnosti údajů, které vypověděl, nevznikly v kontextu řady dalších důkazů v řízení pochybnosti.
Ústavní soud proto konstatuje, že postupem obecných soudů nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Právo na spravedlivý proces (dle čl. 36 Listiny) není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným základním právem je zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Za situace, kdy nebyl zjištěn extrémní nesoulad mezi právními závěry soudů a vykonanými skutkovými zjištěními, ani libovůle v rozhodování, je nutno jejich postup považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud postupoval podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Ústavní soud nevyhověl ani návrhu stěžovatele na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí. Předmětný návrh má totiž ve vztahu k ústavní stížnosti akcesorickou povahu a nelze jej od ústavní stížnosti oddělit. Pokud je ústavní stížnost odmítnuta, sdílí takový návrh její osud.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. listopadu 2010
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu