ECLI:CZ:US:2010:2.US.2644.09.1
sp. zn. II. ÚS 2644/09
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti Masokombinát Příbram, a.s., se sídlem Jinecká 315, Příbram, zastoupeného JUDr. Ladislavem Košťálem, advokátem se sídlem Na Riviéře 123, Zbečno, proti usnesení Okresního soudu v Příbrami ze dne 7. 8. 2009 č. j. 21 Nc 5726/2008-168 a proti příkazu k úhradě nákladů exekuce ze dne 27. 2. 2009 č. j. 112 EX 1151/08-58 ve znění opravného usnesení ze dne 23. 4. 2009 č. j. 112 EX 1151/08-61, takto:
Ústavní stížnost odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí. Domnívá se, že jím byla porušena jeho základní práva zakotvená v v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Soudní exekutor vydal dne 27. 2. 2009 v pořadí již třetí příkaz k úhradě nákladů řízení exekuce (napadený ústavní stížností), kterým stanovil odměnu exekutora ve výši 301.897 Kč, paušální náklady ve výši 4.165,-Kč a náklady oprávněného ve výši 58.607,50 Kč. Při stanovení odměny vycházel soudní exekutor z toho, že jím bylo v souladu s ustanovením §5 odst. 1 vyhl.č. 330/2001 Sb. vymoženo 3.573.880,60 Kč a odměna podle §6 cit. vyhlášky z takto vymožené částky činí 507.390,-Kč. S odkazem na ustanovení §11 odst. 1 písm. a) cit. vyhlášky soudní exekutor stanovil tuto odměnu ve výši 50% tedy částkou 253.695,-Kč.
Okresní soud v Příbrami napadeným usnesením námitky stěžovatele proti příkazu k úhradě nákladů exekuce ohledně nákladů soudního exekutora zamítl a současně tento příkaz změnil v neprospěch stěžovatele tak, že náklady oprávněného určil částkou 116.858,-Kč.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že rozhodným kriteriem pro stanovení výše odměny exekutora je, aby odrážela složitost, odpovědnost a namáhavost exekuční činnosti podle jednotlivých druhů a způsobů výkonu exekuce, a pakliže bude vzhledem ke konkrétním okolnostem, a to jak na straně exekutora, tak na straně povinného zřejmé, že byla malá, ne-li nepatrná, nic nebrání stanovení odměny exekutora pod hranicí padesáti procent. Je na obecných soudech, aby dokázaly závěry uvedeného nálezu Ústavního soudu interpretovat přiléhavě. Rozhodnutí Okresního soudu v Příbrami a příkaz k úhradě nákladů exekuce však zcela abstrahují od toho, že stěžovatel dobrovolně plnil na vymáhanou pohledávku stejně jako na náklady exekuce již v okamžiku, kdy se toliko dozvěděl o nařízení exekuce, aniž by byl obeznámen s kterýmkoli ze způsobů, kterým exekutor hodlal pohledávku vymáhat.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud především zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Úkolem Ústavního soudu není zabývat se případným porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, chráněných občanským soudním řádem, občanským zákoníkem, trestním zákoníkem a dalšími předpisy obecného práva, pokud takové porušení současně neznamená porušení základních práv a svobod. Zásah Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů je tedy zásadně jevem výjimečným a je vázán na splnění výše naznačených podmínek (srov. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 23/93).
Vzhledem k výše uvedenému je třeba považovat rozhodování o nákladech soudního řízení, včetně nákladů řízení exekučního, výhradně za doménu obecných soudů. Jedině ty jsou povolány k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům, garantovaným běžným zákonem. Ústavní soud není oprávněn zkoumat každé jednotlivé rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení, neboť by to odporovalo jeho poslání strážce ústavnosti.
Okresní soud v posuzované věci dospěl k závěru, že stěžovatelem coby povinným uváděný stupeň "dobrovolnosti" realizace plnění z jeho strany je plně "zohledněn" ve snížené výši odměny stanovené exekutorem, tj. tuto odměnu stanovil ve výši 50% ve smyslu §11 odst. 1 písm. a) vyhl. č. 330/2001 Sb. Takto určená výše odměny dle okresního soudu zohledňuje na jedné straně činnost exekutora, který učinil vše pro zajištění majetku povinného k realizaci inkasa pohledávky oprávněného (tento majetek musil zjistit, vydal řadu exekučních příkazů, které doručoval účastníkům i dotčeným orgánům státní správy a třetím osobám, jednal se stěžovatelem a plnění od něj přijal, zúčastnil se písemnou formou i odvolacího řízení, přijaté plnění následně předal stěžovateli a vydané příkazy opětovně zrušil) a na druhé straně i skutečnost, že po zjištění nařízení exekuce a postižení majetku stěžovatel svůj závazek neprodleně uhradil. Okresní soud proto námitky stěžovatele zamítl, neboť způsob určení a výši odměny exekutora považoval za úplné a správné. I kdyby Ústavní soud se stanovením nákladů exekuce nesouhlasil, jeho tradiční zdrženlivost v zásazích do činnosti obecných soudů mu zapovídá, aby závěry okresního soudu, vycházející z podústavního práva, sám přehodnocoval. Ústavní soud by tak mohl učinit pouze tehdy, pokud by rozhodnutí obecného soudu mělo charakter extrémního vybočení, s dopadem do sféry základních práv, což v posuzované věci neshledal.
Ostatně v posuzované věci bylo rozhodnuto v souladu se závěry vyslovenými v nálezu pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl.ÚS 8/06, dle kterého "Za ekvivalent odpovídající vynaloženému úsilí exekutora lze proto považovat odměnu ve sníženém rozsahu, což je v souladu též s principem proporcionality poměřujícím přiměřenost zásahu do majetku povinného za účelem ochrany majetku oprávněného (vymožení jeho pohledávky). Ústavní soud uzavírá, že ústavně konformní úprava odměn exekutora by neměla vycházet z přímé závislosti odměny na výši vymoženého plnění, ale odrážet složitost, odpovědnost a namáhavost exekuční činnosti podle jednotlivých druhů a způsobů výkonu exekuce. Do přijetí takové právní úpravy bude na obecných soudech, aby při rozhodování o odměně exekutora interpretovaly "výši exekutorem vymoženého plnění" v souladu s naznačenými principy." Okresní soud v napadeném rozhodnutí vysvětlil, proč stanovená konkrétní odměna exekutora odráží složitost, odpovědnost a namáhavost exekuční činnosti podle jednotlivých druhů a způsobů výkonu exekuce, což stěžovatel opomíjí. V dané věci bylo rovněž rozhodnuto v souladu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 233/09, jakož i s nálezem sp. zn. II. ÚS 1540/08, který interpretoval nález sp. zn. Pl.ÚS 8/06 tak, že "v tehdy řešeném případě byl Ústavní soud konfrontován se situací, kdy povinný uhradil vymáhané částky dobrovolně, ale až po doručení usnesení o nařízení exekuce na základě výzvy k dobrovolnému splnění, což bylo důvodem pro upuštění od provedení exekuce a což se mělo stát důvodem pro postup podle §11 odst. 1 písm. a) vyhlášky č. 330/2001 Sb., tj. snížení odměny soudního exekutora na 50 %."
Dále stěžovatel vznesl námitku proti výroku o nákladech oprávněného, představovaných náklady právního zastoupení, které byly okresním soudem dle stěžovatele stanoveny nesprávně resp. v rozporu s vyhl.č. 484/2000 Sb. ve znění pozdějších předpisů. Okresní soud opominul, že právní zástupce oprávněného učinil v odvolacím řízení pouze jediný úkon (sepis vyjádření), a podle §18 odst. 1 vyhl. č. 484/2000 Sb. se proto sazba odměny snižuje o 50%.
Ani tuto námitku neshledává Ústavní soud důvodnou. Okresní soud totiž při rozhodování o výši nákladů oprávněného nepostupoval v rozporu s §18 odst. 1 vyhl. č. 484/2000 Sb., neboť zjevně reflektoval obsah spisu, z něhož plyne, že právní zástupce oprávněného se v odvolacím řízení k odvolání povinného vyjádřil třemi podáními doručenými soudu dne 3. 6. 2008, dne 5. 6. 2008 a dne 25. 9. 2008.
Ústavní soud neshledal důvodnou ani námitku stěžovatele, že soud nemůže změnit k jeho námitkám exekuční příkaz v části určující náklady oprávněného v jeho neprospěch bez současně podaných námitek oprávněného. V občanském soudním řízení neplatí zásada obsažená v řízení trestním - zákaz reformatio in peius. V případě podaných námitek je naopak soud o nich rozhodující povinen zkoumat správnost postupu a výpočtu soudního exekutora a zjistí-li pochybení, je namístě napadené usnesení změnit, což okresní soud učinil.
Ze shora uvedených důvodů Ústavní soud neshledal zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. ledna 2010
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu