ECLI:CZ:US:2010:2.US.2668.10.1
sp. zn. II. ÚS 2668/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatelky M. T., zastoupené JUDr. Petrem Čichovským, advokátem, se sídlem Družstevní 411, 257 41 Týnec nad Sázavou, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. července 2010 č. j. 22 Cdo 108/2009-313, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 17. června 2008, č. j. 22 Co 163/2008-265, a rozsudku Okresního soudu v Benešově ze dne 29. listopadu 2007, č. j. 10 C 18/2005-215, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se ústavní stížnosti domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo zasaženo do práv zakotvených v čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), konkrétně práva vlastnit majetek a práva na ochranu vlastnictví a práva na stejný zákonný obsah vlastnického práva.
V řízení před obecnými soudy byl stěžovatelkou veden spor o vydržení vlastnického práva k části pozemku parc. č. 1587/30 v katastrálním území Živohošť, vlastnicky zapsaném v katastru nemovitostí pro žalovaného A. H. (dále jen "žalovaný"). Rozsudkem Okresního soudu v Benešově ze dne 29. listopadu 2007, č. j. 10 C 18/2005-215, byla žaloba zamítnuta s odůvodněním, že stěžovatelka neprokázala dobrou víru. Soud prvého stupně vyšel z ustálené judikatury soudů a z doktrinálního názoru, že k vydržení vlastnického práva nestačí subjektivní dobrá víra držitele věci, že je jejím vlastníkem, ale musí být doložena objektivními skutkovými zjištěními soudu. Zde soud prvního stupně po zhodnocení provedených důkazů dovodil, že na straně stěžovatelky dobrá víra chybí. Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 17. června 2008, č. j. 22 Co 163/2008-265, byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen v upraveném znění výroku, a to tak, že byla upřesněna specifikace části pozemku, které se spor týkal. Jinak odvolací soud odkázal na úplné a správné hodnocení provedené soudem prvního stupně.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 14. července 2010, č. j. 22 Cdo 108/2009-313, odmítl. Dovolání bylo přípustné pouze za podmínek stanovených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), tedy jen pro řešení právních otázek. Dovolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam, neboť vychází ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení, jejichž správností se dovolací soud nemohl zabývat, a je v souladu s hmotným právem i stávající judikaturou Nejvyššího soudu. Nad tento rámec pak dovolací soud uvedl, že i v případě přípustného dovolání se zaobírá správností právního posouzení jen v případě, že by bylo zjevně nepřiměřené zjištěným skutkovým okolnostem případu, což se v daném případě nestalo.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že ji směřuje proti rozhodnutí dovolacího soudu. Uvedla, že její dovolání nemělo být odmítnuto s odůvodněním, že neřeší otázku zásadního právního významu. V dovolání namítala, že soud prvního stupně i odvolací soud nesprávně posoudily zjištěné skutečnosti po právní stránce. Tím podle jejího názoru byla nastolena otázka zásadního právního významu, neboť situaci, která by se shodovala se skutkovými zjištěními učiněnými v této věci (tedy že to byli právní předchůdci žalovaného, kteří oplocením vymezili hranici oddělující spornou část pozemku, přičemž žalovaný pozdější rekonstrukcí oplocení tento stav potvrdil) Nejvyšší soud ještě neřešil. Dále stěžovatelka v ústavní stížnosti zopakovala svoji argumentaci uplatněnou před nalézacím soudem a odvolacím soudem. Zejména zdůraznila, že v jejím případě a v případě jejích právních předchůdců šlo o "vyšší míru dobré víry", neboť hranice oplocením vymezili sami sousední vlastníci pozemku. Podle stěžovatelky rozhodnutími obecných soudů došlo k zásahu do jejího základního práva zakotveného v čl. 11 odst. 1 Listiny, neboť jí odňala vlastnické právo ke sporné části pozemku. Na základě toho navrhla všechna shora uvedená rozhodnutí zrušit.
Ústavní soud předesílá, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v §43 odst. 2 písm. a) návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ve spisu obecného soudu. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, a v tomto případě to musí obzvlášť zdůraznit, že není součástí obecné soudní soustavy, a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka se dovolávala ochrany svých ústavně zaručených základních práv, přezkoumal Ústavní soud v tomto směru napadená rozhodnutí, a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.
Ústavní soud zásadně nepřezkoumává vlastní obsah rozhodnutí Nejvyššího soudu, kterým konstatuje přípustnost či nepřípustnost dovolání, tedy zda se ve věci jednalo o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Uvedené uvážení dovolacího soudu zahrnuje v sobě především posouzení toho, byla-li takováto otázka dovolatelem (vůbec) formulována a v případě, že se tak stalo, má-li vskutku dle mínění Nejvyššího soudu (nikoliv dovolatele) zásadní právní význam. Ingerence Ústavního soudu do těchto úvah se vymyká z pravomoci Ústavního soudu, jenž by jako orgán ochrany ústavnosti mohl (a musil) napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu zrušit jedině v situaci, kdyby ústavní stížností napadené rozhodnutí vykazovalo rysy protiústavnosti (např. pro jeho svévolnost, pro nedostatek jeho odůvodnění či z jiných ústavní úrovně dosahujících vad vytýčených konsolidovanou a všeobecně dostupnou judikaturou Ústavního soudu; srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 40/93, usnesení ve věcech sp. zn. III. ÚS 116/94, IV. ÚS 573/01, III. ÚS 280/03, I. ÚS 319/03, II. ÚS 644/04, III. ÚS 86/06, III. ÚS 466/06).
Pouhý nesouhlas stěžovatelky s právními názory obecných soudů porušení základních práv garantovaných ústavním pořádkem založit nemůže. Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší soud v daném případě bez příznaků svévole, jasně a srozumitelně, byť stručně, odůvodnil, proč je třeba dovolání stěžovatele odmítnout pro nepřípustnost. Proti tomuto rozhodnutí nemá Ústavní soud žádné výhrady. Stěžovatelkou nastolené námitky, které přebrala i pro řízení o ústavní stížnosti, neměly potřebný přesah pro dovolací soud a nemají jej ani pro Ústavní soud.
Z hlediska obsahu ústavní stížnosti stěžovatelka napadá rozhodnutí dovolacího soudu, avšak v petitu se domáhá i zrušení rozsudků odvolacího soudu a soudu prvého stupně. Byl-li podle ustanovení §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Protože ke stížnosti nebyly přiloženy kopie rozhodnutí těchto soudů, vyžádal si Ústavní soud spis Okresního soudu v Benešově sp. zn. 10 C 18/2005. Postup soudů posoudil z hledisek shora naznačených a nezjistil žádné porušení základních práv stěžovatelky. Soudy beze zbytku dodržely pravidla řádného procesu, vypořádaly se se všemi navrženými důkazy a svá rozhodnutí řádně a podrobně odůvodnily. Ústavní soud proto konstatuje, že právo stěžovatelky na spravedlivý proces bylo zachováno.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatelky, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. listopadu 2010
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu