ECLI:CZ:US:2010:2.US.2834.09.1
sp. zn. II. ÚS 2834/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti Ing. J. Č., proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2009 č. j. 30 Cdo 1895/2009-173, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 4. 11. 2009, se stěžovatel domáhal zrušení usnesení uvedeného v záhlaví, jímž Nejvyšší soud zastavil dovolací řízení ve věci dovolání stěžovatele proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 11. 2003 č. j. 1 Co 154/2003-74. Současně stěžovatel žádal o zrušení povinného zastoupení advokátem ve věcech občanského soudního řádu a správního řádu v případě, že žalobcem je subjekt dle čl. 2 Ústavy.
Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost nesplňovala náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), Ústavní soud stěžovatele přípisem ze dne 26. 11. 2009 vyzval k odstranění jejích vad (upozornil jej zejména na nutnost být v řízení před Ústavním soudem zastoupen advokátem; připomněl i další náležitosti návrhu ve smyslu ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu). K tomu mu určil lhůtu 15 dnů, běžící od doručení výzvy. Současně jej poučil o následcích spojených s nesplněním výzvy. Výzva Ústavního soudu byla stěžovateli doručena dne 8. 12. 2009. Ve stanovené lhůtě však stěžovatel vady podání neodstranil. Ústavnímu soudu byl prostřednictvím Vrchního soudu v Praze pouze doručen přípis, v němž stěžovatel posílá na vědomí kopii dopisu doručeného České advokátní komoře a záznam z jednání s advokátem JUDr. J. T.
Již v řízení, vedeném u Ústavního soudu pod sp. zn. II. ÚS 1434/09, jehož předmětem byla také nekvalifikovaně podaná ústavní stížnost stěžovatele, bylo stěžovateli vysvětleno, že nutnost právního zastoupení advokátem v řízení před Ústavním soudem má svůj zákonný podklad (viz kogentní ustanovení §30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) a je stanovena bez možnosti výjimek. Vztahuje se dokonce i na osoby práva znalé, včetně advokátů. Tato povinnost plně odpovídá povaze, jakou řízení vedená před Ústavním soudem mají. K otázce povinného zastoupení, jeho účelu a smyslu se vyjádřil Ústavní soud ve stanovisku Pl. ÚS-st. 1/96 (viz Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 9, str. 471), na jehož závěry Ústavní soud plně odkazuje a nemíní se od nich ani v nyní projednávané věci odklánět. Povinnost, plynoucí státu z ústavně zaručeného práva na právní pomoc je dostatečně zabezpečena zákonem stanoveným způsobem (viz zák.č. 85/1996 Sb., o advokacii), byť tento způsob může přinášet žadateli o právní pomoc jisté potíže. Je totiž věcí státu, a nikoli subjektivních představ žadatele o právní pomoc, za jakých podmínek a jakým způsobem je - i nemajetným žadatelům - poskytnutí právní pomoci zabezpečeno (viz III. ÚS 296/97, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 10, usnesení č. 20).
Protože i v nyní posuzované věci se stěžovateli dostalo náležitého poučení i potřebného prostoru k tomu, aby si zastoupení advokátem zajistil a Ústavnímu soudu doložil, a stěžovatel tak ve stanovené lhůtě neučinil, Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle §43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout, neboť nebyly odstraněny její vady ve lhůtě k tomu určené. Tím odpadá i základní podmínka projednání návrhu na zrušení těch ustanovení občanského soudního řádu a správního řádu, které upravují povinné zastoupení účastníků řízení advokátem.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. ledna 2010
Stanislav Balík
soudce zpravodaj