ECLI:CZ:US:2010:2.US.2933.10.1
sp. zn. II. ÚS 2933/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti L. B., zastoupeného JUDr. Janou Kümmelovou, advokátkou, se sídlem v Praze, proti rozsudku Krajského soudu v Praze sp. zn. 27 Co 211/2009 ze dne 24. června 2010, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Ing. M. B., vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 11. října 2010 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku. Jím byl k odvolání vedlejšího účastníka řízení (otec stěžovatele) změněn rozsudek Okresního soudu v Nymburce č. j. 0 P 137/2003-1183 ze dne 23. října 2008 tak, že byl s účinností od 1. května 2007 snížen příspěvek, kterým je vedlejší účastník povinen přispívat stěžovateli na výživu (z původní částky 2.500 Kč) na částku 1.200 Kč měsíčně. Tvrdí, že tímto rozhodnutím bylo porušeno jeho základní právo podle čl. 26 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Stěžovatel konkrétně odvolacímu soudu vytýká, že nevzal vůbec v úvahu, že se vedlejší účastník na jeho výživném podílí toliko nepatrnými částkami a veškeré jeho potřeby již řadu let zabezpečuje jeho matka. Dále vytýká, že odvolací soud nesprávně vyhodnotil výpověď M. B. jako nevěrohodnou s poukazem na její nepřátelský postoj k vedlejšímu účastníkovi, aniž by konstatoval obsah její výpovědi s uvedením, v čem je spatřována její animozita. Přitom uvedená svědkyně, která je sousedkou vedlejšího účastníka, má dobrý přehled o jeho podnikatelských aktivitách a vyvrátila jeho tvrzení, že žije z milodarů. Konečně stěžovatel odvolacímu soudu vytýká, že své závěry a provedené dokazování shrnul velmi nepřesně a nikterak nezohlednil specifické rysy skutkových zjištění, která učinil soud prvního stupně. Odůvodnění napadeného rozsudku se mu tak jeví prismatem zásad spravedlivého procesu jako nedostatečné. Napadený rozsudek podle stěžovatele ovlivní jeho právo na svobodnou volbu povolání a přípravu k němu, neboť jej bude jeho situace nutit k tomu, aby po ukončení středoškolského vzdělávání odešel do praktického života, jelikož nebude moci přijmout další podporu od své matky.
3. Z připojené kopie napadeného rozsudku Ústavní soud zjistil, že se vedlejší účastník domáhal snížení výživného, které platí stěžovateli, a to s účinností od 1. dubna 2006 na částku 500 Kč měsíčně. Tento návrh byl soudem prvního stupně zamítnut a vedlejší účastník podal odvolání. Odvolací soud přejal skutková zjištění soudu prvního stupně o tom, že vedlejší účastník je částečně invalidní, má změněnou pracovní schopnost, opakovaně přerušil svoji živnost, je veden úřadem práce jako uchazeč o zaměstnání a do 30. dubna 2007 pobíral dávky sociální péče formou opakovaného peněžního příspěvku. Odvolací soud v rámci odvolacího řízení provedl výslech stěžovatele. Z jeho výpovědi zjistil, že je ve třetím ročníku v učebním oboru kuchař a jaké jsou jeho náklady na výuku, a dále pak jaké jsou jeho zájmy a aktivity. Vyslechl také vedlejšího účastníka. Ten ve své výpovědi rozebral svoji majetkovou a sociální situaci. Vyslechl také svědkyni V. S., která má vedlejšímu účastníkovi pomáhat, a M. B. a provedl listinné důkazy. Odvolací soud shledal, že ke změně poměrů na straně vedlejšího účastníka došlo k 1. květnu 2007. Vzal v úvahu, že kromě přiznaného a prokázaného pobírání příspěvku na bydlení ve výši (aktuálně) 2.262 Kč musí mít s ohledem na vlastní výdaje ze sportovních aktivit a nákladů na bydlení další příjem ve výši zhruba 5.000 Kč. Po zhodnocení i všech ostatních namítaných okolností dospěl k závěru o přiměřené výši příspěvku na výživu stěžovatele ve výši, o níž rozhodl.
4. Ústavní soud ve své ustálené rozhodovací činnosti setrvale zdůrazňuje, že mu jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti zásadně nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci obecných soudů, pokud jejich rozhodnutí, či jim předcházející postup nepředstavují porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. Do kompetence obecných soudů k poskytování ochrany právům přitom spadá i kompetence provádět dokazování a následně provedené důkazy hodnotit. Nesprávná realizace důkazního řízení má tedy za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu postulátů spravedlivého procesu v případech důkazů opomenutých, v případech důkazů získaných a posléze použitých v rozporu s procesními předpisy, a konečně v případech svévolného hodnocení důkazů, provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (srov. IV. ÚS 570/03, N 91/33 SbNU 377). O nic takového se ale v posuzovaném případě evidentně nejedná.
5. Z výše uvedeného shrnutí zřetelně vyplývá, že obecný soud provedl přiměřené dokazování a využil i skutková zjištění soudu prvního stupně, přičemž ne všem tvrzením vedlejšího účastníka uvěřil, a dospěl k závěru, který řádně zdůvodnil. Pokud jde o námitku stran závěru o nevěrohodnosti svědkyně M. Brabencové, jež má podle stěžovatele "jako sousedka jediná dobrý přehled o podnikatelských aktivitách otce", jedná se o polemiku se závěrem soudu, která sama o sobě nemůže být způsobilá posunout věc do ústavněprávní roviny (srov. II. ÚS 294/95, N 63/5 SbNU 481).
6. Dále není zcela zřejmé, co stěžovatel mínil námitkou, že se vedlejší účastník na jeho výživě podílí jen nepatrnými částkami, což neměl vzít odvolací soud v úvahu. Pakliže tím měla být míněna kritika všech rozhodnutí soudu o výši příspěvku, kterým je vedlejší účastník povinen přispívat na jeho výživu, pak Ústavní soud postrádá logický argument, proč by se obecný soud takto pojatou námitkou měl zabývat jinak než řádným odůvodněním výše uvedeného příspěvku, kterou považuje za přiměřenou. Pokud tato námitka sledovala skutečnost, že se otec vzdor soudem přiznané výši podílí na výchově stěžovatele částkou nižší, což soud zaznamenal ve výpovědi otce v údaji o výši dluhu na výživném, pak se jedná spíše o argument pro řízení exekuční a nikoliv nalézací.
7. Konečně pokud je namítáno ohrožení práva na přípravu na budoucí povolání, tak tato námitka jen velice neurčitě (navíc jen hypoteticky) předpokládá další možný vývoj vzdělávání stěžovatele po (patrně časově blízkém) skončení aktuální výuky. Pokud by ke stěžovatelem naznačované situaci došlo, bude mít k dispozici možnost obrátit se na soud a požadovat novou úpravu výživného a bude záležet na soudu, jak tuto novou situaci posoudí. Z uvedeného důvodu je tato námitka předčasná. Konečně, tato námitka pomíjí, že vyživovací povinnost vůči stěžovateli svědčí oběma rodičům, a to nikoliv rovným dílem, nýbrž přiměřeně k jejich možnostem a schopnostem. Pocity stěžovatele mohou tedy jistě hrát roli při uplatňování jeho práv, avšak nikoliv při rozhodování obecných soudů o míře závazků povinných subjektů.
8. Ze všech uvedených důvodů Ústavní soud neshledal, že by došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele, a proto byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako zjevně neopodstatněná, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. listopadu 2010
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu