ECLI:CZ:US:2010:2.US.2942.09.1
sp. zn. II. ÚS 2942/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti Bc. M. U., zastoupené Mgr. Tomášem Černým, advokátem, se sídlem v Praze, proti usnesení státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze č. j. KTZ 1187/2008-191 ze dne 11. září 2009, spojené s návrhem na zrušení ustanovení §172 odst. 1 písm. b) trestního řádu, za účasti Městského státního zastupitelství v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh se odmítají.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podanou elektronicky a k poštovní přepravě dne 13. listopadu 2009 a na výzvu Ústavního soudu doplněnou podáním z 1. února 2010 se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, jímž byla jako nedůvodná zamítnuta její stížnost proti usnesení státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 sp. zn. 1 ZT 191/2008 ze dne 17. srpna 2008. Tímto usnesením bylo zastaveno trestní stíhání vedené proti stěžovatelce pro podezření ze spáchání trestného činu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle §175 odst. 2 písm. a) trestního zákona, neboť vytýkaný skutek nebyl shledán trestným činem. Stěžovatelka tvrdí, že toto usnesení představuje vážný zásah do jejích základních práv podle čl. 10 odst. 1 a 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a čl. 6 a čl. 13 Úmluvy o ochraně základních práv a svobod (dále jen "Úmluva").
2. Stěžovatelka v ústavní stížnosti nejprve rozvádí námitky, jež uplatnila proti usnesení o zahájení trestního stíhání ve své věci, a kritizuje, jak se s nimi vypořádala dozorující státní zástupkyně. Namítá, že v průběhu řízení byly bez vyrozumění jejího obhájce provedeny čtyři výslechy svědků jako neodkladné úkony, ačkoliv k tomu nebyl důvod. Kritizuje, že nebyly provedeny důkazy, jež navrhovala, a některé významné související spisy byly připojeny s velkým časovým odstupem. Stěžovatelka dále rekapituluje námitky, které uplatnila ve stížnosti proti usnesení o zastavení trestního stíhání s tím, aby dosáhla zastavení svého trestního stíhání podle §172 odst. 1 písm. a) trestního řádu. Stěžovatelka má zato, že celé trestní stíhání bylo vedeno zájmem úzké avšak vlivné skupiny osob a bylo účelově směřováno k vyvrácení anebo alespoň znevěrohodnění její svědecké výpovědi ve věci obviněných J. Č. a Ing. P. H. Tyto věci jsou předmětem zájmu široké veřejnosti a tak se stalo, že je stěžovatelka vystavena zdrcujícímu negativnímu hodnocení prakticky celé společnosti, neboť je vnímána jako viník nespravedlivého nařčení a následných nesnází někdejšího čelného představitele státu. V této souvislosti je nadměrně a proti své vůli vyhledávána zástupci médií, ve svém osobním životě se stává terčem nevybíravých útoků, ba dokonce i výhrůžek. Reálným důsledkem je skutečnost, že je stěžovatelka dlouhodobě nezaměstnaná, protože potenciální zaměstnavatelé se jejímu přijetí pod různými záminkami brání. Takto je výrazně zasaženo do stěžovatelčiny osobnostní sféry, přičemž napadeným rozhodnutím jí byl odepřen přístup k nezávislému soudu, který by mohl předchozí vady řízení napravit a zabránit tak výše uvedenému zásahu do jejích základních práv. Právo obviněného trvat na dalším projednání věci však na její případ nepamatuje.
3. Souběžně stěžovatelka podala návrh na zrušení aplikovaného ustanovení §172 odst. 1 písm. b) trestního řádu s tvrzením, že je v rozporu s ústavním pořádkem. Rozhodnutí státního zástupce podle uvedeného ustanovení v praxi znamená potenciálně vážný zásah do osobního života obviněného a prejudikuje skutkový stav, což může být proti někdejšímu obviněnému použito např. v souvisejících civilních sporech. Zákon přitom neumožňuje přezkum takového rozhodnutí soudem ani pokračování v řízení na návrh obviněného, jako je tomu podle §172 odst. 4 trestního řádu. Apelace k nadřízenému státnímu zástupci nemůže představovat dostatečný prostředek ochrany práv s ohledem na absenci jeho nezávislosti. Není možné ani alternativní, ústavně konformní výklad, protože uvedeným zákonným ustanovením je stanovena bezpodmínečná povinnost a není možné zohlednit ani např. situaci, kdy je pokračování v trestním stíhání v zájmu obviněného. A contrario je pak tedy nepokračování trestního stíhání v rozporu se základním právem na přezkum nezávislým soudem. Uvedené zákonné ustanovení nezohledňuje některé fenomény současnosti, jako např. širokou medializaci trestních případů s nepříznivými dopady na život obviněného. S ohledem na svůj případ považuje mylnou latentně zakotvenou zásadu, že zájem obviněného na pokračování v trestním stíhání je vždy automaticky převážen prospěchem daným zastavením trestního stíhání.
4. Ústavní soud si vyžádal spis Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1, sp. zn. 1 ZT 191/2008. Z něj zjistil, že proti stěžovatelce bylo usnesením policejního orgánu č. j. ORI-4043-28/TČ-2008-79-1 ze dne 10. června zahájeno trestní stíhání pro trestný čin křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle §175 odst. 2 písm. a) trestního zákona, kterých se měla dopustit tím, že po řádném poučení jako svědkyně třikrát vypovídala nepravdivě především o tom, že tehdejší starosta města Vsetína, J. Č., po předchozí dohodě s Ing. P. H. převzal od jeho manželky obálku se štosem bankovek a poté stěžovatelce sdělil, že se jedná o jeho odměnu za prodej podílu ve Vsetínských bytech, a v důsledku toho bylo proti J. Č. vedeno trestní stíhání a pro mediální zájem o toto trestní stíhání přestal J. Č. vykonávat funkci místopředsedy vlády. Toto trestní stíhání stěžovatelky bylo usnesením státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 sp. zn. 1 ZT 191/2008 ze dne 17. srpna 2008 (ve znění opravného usnesení ze dne 17. září 2009) zastaveno s tím, že skutek není trestným činem a není důvod k postoupení věci. Proti tomuto usnesení podala stěžovatelka jednak sama, jednak prostřednictvím svého obhájce (dne 26. srpna 2009) stížnost, kterou doplnila (sama podáním ze dne 9. září 2009), a jež byla jako nedůvodná zamítnuta rozhodnutím napadeným ústavní stížností.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Ústavní soud ve své dosavadní rozhodovací praxi (srov. II. ÚS 361/96, U 5/7 SbNU 343, sp. zn. I. ÚS 84/99, U 29/14 SbNU 291, aj.) vyložil, že z čl. 39 a čl. 40 odst. 1 Listiny lze dovodit charakteristický znak právního státu, podle něhož vymezení trestného činu, stíhání pachatele a jeho potrestání je věcí vztahu mezi státem a pachatelem trestného činu. Pouze stát svými orgány rozhoduje podle pravidel trestního řízení o tom, zda byl trestný čin spáchán, kdo jej spáchal, jaký trest, popř. jaké jiné újmy na právech nebo majetku pachatele lze za jeho spáchání uložit. Subjektivní právo fyzické nebo právnické osoby na to, aby byl někdo trestně stíhán, respektive aby určité jednání bylo kvalifikováno jako konkrétní trestný čin, zákonná pravidla nestanoví, natož aby takový požadavek byl chráněn na ústavní úrovni. Při vědomí pozitivních povinností na poli ochrany základních práv a svobod zaujal obdobný závěr i Evropský soud pro lidská práva při výkladu čl. 6 odst. 1 Úmluvy (rozsudek Perez proti Francii č. 47287/99 z 12. února 2004).
6. Výše uvedený závěr lze rozvést jednak v tom směru, že v souladu s ústavním pořádkem nikdo nedisponuje oprávněním, aby byl sám trestně stíhán, což ostatně odpovídá v širším smyslu i zásadě nemo tenetur se ipsum accusare. Stěžovatelkou v této souvislosti zmiňovaná možnost rehabilitace podle §172 odst. 4 trestního řádu je tak spíše výjimkou, jež navíc oproti nyní posuzovanému případu míří proti závěru státního zástupce, že se obviněný dopustil trestného činu. Pokud však státní zástupce nedospěl k závěru, že se obviněný dopustil trestného činu, dostal by se do poněkud schizofrenní situace, pokud by byl nucen k podání obžaloby, jež takový závěr předpokládá.
7. Dále lze výše uvedený závěr rozvést v tom směru, že státní zástupce je orgánem státu, který jediný je aktivně legitimován k zahájení trestního řízení před soudem. S ohledem na tuto kompetenci je to tedy státní zástupce, kdo je povinen (předběžně, resp. v režimu čl. 36 odst. 1 in fine Listiny) rozhodnout o tom, zda byl trestný čin spáchán a kdo jej spáchal. Jinak si nelze vykládat kompetenci státního zástupce k podání obžaloby podle §176 odst. 1 trestního řádu, ...jestliže výsledky vyšetřování dostatečně odůvodňují postavení obviněného před soud... Lze tedy uzavřít, že státnímu zástupci je svěřena kompetence, aby efektivně a legitimně v průběhu přípravného řízení či na jeho konci posoudil, zda se obviněný dopustil trestného činu, či nikoliv.
8. Ve vztahu k vlastní ústavní stížnosti je třeba i na základě výše uvedeného obecně vyjít z toho, že Ústavnímu soudu jakožto orgánu ochrany ústavnosti nepřísluší posuzovat, zda určitým jednáním byla naplněna skutková podstata trestného činu. Případný nesouhlas s autoritativním rozhodnutím orgánů o tom rozhodují v souladu s právními předpisy, resp. ústavními kompetencemi je (sám o sobě) zcela nerozhodný a nemůže bez dalšího založit opodstatněnost ústavní stížnosti.
9. Rozhodnutí o zastavení trestního stíhání, na jehož důvodnosti se shodly státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 a Městského státního zastupitelství v Praze, spočívá stručně řečeno na závěru, že stěžovatelka byla do pozice klíčové svědkyně v trestní věci J. Č. a Ing. P. H. vmanipulována, přičemž vydávání domněnek (vnuknutých jí třeba i jinými subjekty) za fakta způsobil komplex vnitřních i vnějších okolností, které byly u ní způsobilé zkreslit sdělené. Z toho byla vyvozena absence úmyslu stěžovatelky spáchat trestný čin. Tyto závěry jsou podrobně a přesvědčivě vyloženy s odkazem na získané důkazy, přičemž se státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze vypořádala i s námitkami nedostatečné míry důkazů potřebných pro rozhodnutí o věci. Státní zástupkyně obou stupňů tedy evidentně dostály svým povinnostem kladeným na ně právním řádem obecně a ústavním pořádkem zvláště. Ústavní soud proto není oprávněn do jejich rozhodnutí zasáhnout, jak bylo vyloženo shora, a to i kdyby snad měl na hodnocení relevantních skutečností jiný názor.
10. Pokud se však stěžovatelka domnívá, že v důsledku výkladu výše uvedených závěrů dochází z něčí strany k porušování jejích práv podle čl. 10 odst. 1 a 2 Listiny, má k dispozici jiné efektivní procesní prostředky. To platí především ohledně námitky zásahů neoprávněných osob do postupů orgánů činných v trestním řízení, ale i ohledně námitky nechtěného mediálního zájmu. Jestliže má totiž stěžovatelka za to, že je v souvislosti s posuzovanou věcí zasahováno médii (či kýmkoliv jiným) do jejích práv, má k dispozici efektivní prostředky k ochraně svých práv v oblasti občanskoprávní, přičemž civilní soudy podle §135 odst. 1 o. s. ř. a contrario rozhodně nemohou být vázány pouhým skutkovým závěrem orgánu činného v trestním řízení. S ohledem na to, že stěžovatelka ani netvrdí, že by využila jakýkoliv jiný prostředek nápravy kromě stížnosti proti rozhodnutí o zastavení trestního stíhání, tak evidentně v rozporu se zásadou subsidiarity řízení o ústavní stížnosti ve vztahu k této námitce nevyčerpala všechny procesní prostředky. Nelze tedy v žádném případě shledat porušení čl. 13 Úmluvy, nad nímž lze ale tak jako tak uvažovat až po rozhodnutí Ústavního soudu.
11. V souladu se zásadou ultra petitum partium iudex condemnare non potest se Ústavní soud nemohl zabývat námitkami směřujícími proti zahájení trestního stíhání stěžovatelky, neboť ostatně ve vztahu k němu se stěžovatelka ničeho nedomáhá.
12. Ze shora uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona.
13. Vzhledem k odmítnutí ústavní stížnosti odmítl Ústavní soud dle §43 odst. 2 písm. b) zákona i návrh stěžovatelky na zrušení ustanovení §172 odst. 1 písm. b) trestního řádu, neboť tento akcesorický návrh sleduje osud ústavní stížnosti.
14. Pouze nad rámec Ústavní soud uvádí, že napadené ustanovení §172 odst. 1 písm. b) trestního řádu evidentně sleduje ochranu před bezdůvodným a nelegitimním stíháním a je jím tedy řešena ochrana základního práva podle čl. 8 odst. 2 Listiny neboť omezuje možnost trestního stíhání, resp. dalšího trvání trestního stíhání. Stěžovatelka zřejmě považuje za protiústavní nikoliv samotnou kompetenci státního zástupce zastavit trestní stíhání, protože vytýkaný skutek není trestným činem, ale absenci možnosti soudního přezkumu postupu dle ust. §172 odst. 1 písm. b) trestního řádu. Ústavní soud však není oprávněn zaplnit stěžovatelkou tvrzenou mezeru v zákoně tak, aby po zastavení trestního stíhání státním zástupcem bylo umožněno dosáhnout soudního rozhodnutí k posouzení důvodů (zahájení) zastavení trestního stíhání.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. dubna 2010
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu