ECLI:CZ:US:2010:2.US.2944.09.1
sp. zn. II. ÚS 2944/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 19. ledna 2010 v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Jiřího Nykodýma a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Bc. L. R., zastoupeného Mgr. Karlem Borkovcem, advokátem se sídlem Gorkého 11, Brno, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 8. 2009 č. j. 30 Cdo 3642/2008-138, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. 1. 2008 č. j. 1 Co 131/2007-88, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 3. 2007 č. j. 23 C 48/2006-62, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Elektronickým podáním ze dne 14. 11. 2009 se stěžovatel domáhal "nového přehodnocení závěrů obecných soudů s vrácením celého případu k novému projednání". Zároveň žádal o prodloužení lhůty k podání ústavní stížnosti do doby určení jeho právního zástupce. Vzhledem k okolnosti, že toto podání vykazovalo formální i obsahové vady, Ústavní soud vyzval stěžovatele dne 23. 11. 2009 k podání bezvadné ústavní stížnosti, a to ve lhůtě 5 dnů ode dne doručení výzvy. Na tuto výzvu stěžovatel reagoval podáním ze dne 24. 11. 2009, v němž opětovně žádal o prodloužení lhůty k podání ústavní stížnosti z důvodu špatného zdravotního stavu. Následně bylo dne 27. 11. 2009 Ústavnímu soudu doručeno podání Mgr. K. Borkovce, jakožto advokáta určeného stěžovateli rozhodnutím předsedy ČAK (rozhodnutí ze dne 25. 11. 2009 č. j. 2690/09), v němž žádal Ústavní soud o prodloužení lhůty za účelem podání bezvadné ústavní stížnosti za stěžovatele, jehož zastupuje. Této žádosti Ústavní soud dne 1. 12. 2009 vyhověl a prodloužil lhůtu k podání bezvadné ústavní stížnosti o 20 dnů ode dne doručení této výzvy.
Dne 15. 12. 2009 byla Ústavnímu soudu doručena faxem ústavní stížnost, doplněná doručením jejího originálu ze dne 17. 12. 2009, v němž stěžovatel, zastoupený Mgr. K. Borkovcem, brojí proti v záhlaví citovaným rozhodnutím obecných soudů, neboť má za to, že jimi porušily jeho základní právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a rovněž základní právo garantované čl. 13 Úmluvy.
Stěžovatel se žalobou na ochranu osobnosti domáhal na žalovaných 1) obchodní společnosti Autoset Centrum s. r. o. a 2) R. M. zaplacení částky 500 000 Kč z titulu náhrady nemajetkové újmy v penězích podle §13 odst. 2 obč. zák., neboť v prostorách firmy první žalované byly na adresu stěžovatele vzneseny výroky ohledně jeho insolventnosti, neochoty zaplatit škodu způsobenou při dopravní nehodě, kterou měl dle tvrzení druhé žalované zavinit, čímž bylo neoprávněně zasaženo do jeho osobnostních práv. Krajský soud v Ostravě tuto žalobu v záhlaví citovaným rozsudkem zamítl, neboť nebyly prokázány neoprávněné zásahy žalovaných do osobnostních práv stěžovatele.
K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Olomouci napadený rozsudek krajského soudu v záhlaví citovaným rozsudkem potvrdil jako věcně správný, když konstatoval, že existence stěžovatelem tvrzených výroků nebyla prokázána a i v případě, že by prokázána byla, "nejednalo by se o výroky difamující, neboť by byly pravdivé, protože (stěžovatel) první žalované za opravu automobilu skutečně nezaplatil, i když mu pojišťovnou bylo v souvislosti s nehodou vyplaceno plnění přesahující částku 100 000 Kč, přičemž pro vymožení úhrady za opravu byla proti (stěžovateli) nařízena exekuce. Ani nepřizváním (stěžovatele) k prohlídce vozidla nedošlo k žádnému zásahu do osobnostní složky stěžovatele." V řízení tak nebyla dovozena odpovědnost žalovaných podle ust. §13 obč. zák.
Stěžovatel proti rozsudku vrchního soudu podal dovolání, když dovolací důvod spatřoval v naplnění předpokladů ust. §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., neboť se domníval, že dovolací soud může dospět k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé zásadní právní význam. Zejména poukázal na to, že odvolací soud se dostatečně nezabýval jím navrženými důkazy a rovněž došlo k pochybení ze strany Policie ČR při vyšetřování zmíněné dopravní nehody. Nejvyšší soud jej v záhlaví citovaným usnesením odmítl jako nepřípustné, protože dovolání v této věci není dle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. přípustné, přičemž nebylo shledáno přípustným ani podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť rozhodnutí ve věci samé nemá po právní stránce zásadní právní význam ve smyslu ust. §237 odst. 3 o. s. ř.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítané porušení svého práva na spravedlivý proces podpořil obdobnou argumentací, jakou použil již v průběhu odvolacího i dovolacího řízení, tj. polemiku jak s postupem obecných soudů v rámci dokazování, tak i se závěry, které na základě takto nedostatečného dokazování učinily, jež stěžovatel považuje za nepřesvědčivé a nepřezkoumatelné. Nadto stěžovatel nesouhlasil se způsobem, jakým Nejvyšší soud posoudil přípustnost jeho dovolání, neboť jej považuje za čistě formální, aniž by blíže zkoumal konkrétní dovolací důvody. Proto navrhl, aby Ústavní soud v záhlaví citovaná rozhodnutí svým nálezem zrušil.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody (§82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů v tom rozsahu, jak jej již před ním učinily obecné soudy v jednotlivých instancích, a z hledisek běžné zákonnosti, resp. z hlediska zákonné interpretace a aplikace podústavního práva.
Stěžovatel sice v ústavní stížnosti formálně namítal porušení svých procesních základních práv, avšak obsahově v ústavní stížnosti předestřel svou polemiku jednak s právními závěry krajského i vrchního soudu při posouzení důvodnosti jím podané žaloby na ochranu osobnosti, jednak se způsobem posouzení přípustnosti jím podaného dovolání ze strany Nejvyššího soudu, a to v rovině podústavního práva. Tímto tak staví Ústavní soud právě do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu však nepřísluší.
Ústavní soud konstatuje, že krajský i vrchní soud, jejichž rozhodnutí byla napadena, při rozhodování o stěžovatelem podané žalobě na ochranu osobnosti přihlédly ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, věc po právní stránce hodnotily a právní normy aplikovaly s ohledem na ústavní principy obsažené v Listině. Své závěry o nedůvodnosti podané žaloby podrobně odůvodnily (viz výše), přičemž se dostatečně vypořádaly s námitkami stěžovatele. Samu okolnost, že těmto námitkám vrchní soud nepřisvědčil, neboť se ztotožnil se závěry krajského soudu, nelze v žádném případě považovat za porušení práva na spravedlivý proces. Ústavní soud proto neměl důvod se těmito námitkami jakkoli dále zabývat, natož k nim cokoli dodávat. Stejně tak nepřípadnou shledal Ústavní soud polemiku stěžovatele se způsobem, jakým Nejvyšší soud posoudil přípustnost jím podaného dovolání, neboť svůj závěr o absenci zásadního právního významu ve věci samé dostatečně zdůvodnil, a to i s odkazem na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu k ust. §11 a násl. obč. zák. (viz str. 2 usnesení).
Postup obecných soudů tak nelze označit za svévolný a napadená rozhodnutí proto neporušila základní práva stěžovatele, jak tvrdil v ústavní stížnosti. Proto Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Za této situace Ústavní soud již nepřikročil k dalšímu (v pořadí třetímu) faktickému prodlužování lhůty k doplnění ústavní stížnosti, jak navrhoval právní zástupce stěžovatele, neboť již samotná šedesátidenní lhůta je plně dostačující pro podání kompletní a bezvadné ústavní stížnosti, přičemž k jejímu faktickému prodlužování stanovováním dalších lhůt k doplňování či odstraňování vad ústavní stížnosti by mělo docházet spíše výjimečně a rozhodně ne opakovaně, neboť v takovém případě by stěžovatel byl zvýhodňován oproti ostatním stěžovatelům, kteří této zákonné povinnosti podat bezvadnou ústavní stížnost v zákonem stanovené lhůtě dostáli.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. ledna 2010
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu