ECLI:CZ:US:2010:2.US.2958.10.1
sp. zn. II. ÚS 2958/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. R., zastoupeného JUDr. Ivanou Santariusovou, advokátkou se sídlem Nádražní 21/1294 Ostrava-Moravská Ostrava, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 7. 2010 č. j. 3 To 440/2010-1368 a usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 5. 5. 2010 č. j. 3 T 130/2005-1360, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení shora citovaných rozhodnutí obecných soudů. Tvrdí, že těmito pravomocnými usneseními byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva zakotvená v článcích 36 odst. 1 a 40 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 25. 8. 2006 sp. zn. 3 T 130/2005 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 3. 2007 sp. zn. 3 To 95/2007 byl stěžovatel odsouzen pro trestné činy úvěrového podvodu dle §250b odst. 1 trestního zákona, podvodu dle §250 odst. 1, 2 trestního zákona, podvodu dle §250 odst. 1, 3 písm. b) trestního zákona, jehož se dopustil jako zvlášť nebezpečný recidivista dle §41 odst. 1 trestního zákona, a poškozování cizích práv dle §209 odst. 1 písm. a) trestního zákona, jednak ke společnému úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 21 měsíců, jednak k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 9 let a 6 měsíců. Dne 10. 2. 2010 stěžovatel podal návrh na povolení obnovy řízení, který byl napadeným rozhodnutím zamítnut. O stížnosti stěžovatele proti usnesení soudu prvního stupně rozhodl odvolací soud tak, že ji dle ustanovení §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu shora označeným usnesením zamítl.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že soud prvního stupně, aniž by vzal v potaz existenci nového důkazu vztahujícího se ke skutku uvedenému pod bodem 25) výroku odsuzujícího rozsudku a vyslechl v rámci řízení o povolení obnovy řízení J. K., jeho návrh zamítl s tím, že skutek byl spáchán stejným modem operandi a s poukazem, že se u něj při domovní prohlídce našly originální faktury poškozené firmy. Dle názoru stěžovatele je takovýto závěr bez provedení výslechu nutno považovat za předčasný a porušující jeho právo na řádnou obhajobu. Je přesvědčen, že oba soudy rozhodovaly neobjektivně a zaujatě a konstruují zjištění, která odporují již provedeným důkazům i nově zjištěné skutečnosti, a jeho obhajoba nebyla hodnověrně vyvrácena. Domnívá se, že soudy svévolně aplikovaly trestní zákoník i trestní řád a jejich závěry jsou v extrémním nesouladu s objektivními skutkovými i právními zjištěními. Stěžovatel rovněž argumentuje zásadou, která vůči obecným soudům klade požadavek předvídatelnosti aplikace práva a právní jistoty, vyplývající z judikatury Ústavního soudu, konkrétní nálezy však neuvádí.
Po zvážení argumentů obsažených v ústavní stížnosti a posouzením obsahu odůvodnění napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti setrvale zdůrazňuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti a nikoliv "běžné" zákonnosti, a není tedy povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva. Do ústavně vymezené pravomoci obecných soudů je oprávněn zasahovat jen tehdy, představuje-li jejich rozhodnutí či jemu předcházející postup porušení základních práv a svobod (sp. zn. I. ÚS 68/93, N 17/1 SbNU). Svévole při aplikaci (např. nerespektováním kogentní normy) anebo interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý právní formalismus), pak znamenají porušení základního práva či svobody (např. sp. zn. I. ÚS 558/01).
Podle ustálené rozhodovací činnosti obecných soudů se v řízení o obnově posuzuje výlučně otázka, zda nové skutečnosti či důkazy dříve neznámé ve spojení s důkazy již provedenými mohou odůvodnit jiné rozhodnutí o vině a trestu. Z toho rovněž vyplývá, že nikoli každá nová skutečnost či navrhovaný důkaz jsou způsobilé přivodit důsledky předvídané v ustanovení §278 trestního řádu. Pokud obecné soudy v souladu s §134 odst. 2 trestního řádu odpovídajícím způsobem zdůvodní, proč nemohly stěžovatelem předkládané důkazy vést k povolení obnovy řízení, resp. proč předložené důkazy nepředstavovaly nové skutečnosti a důkazy ve smyslu §278 odst. 1 trestního řádu, Ústavnímu soudu nepřísluší nahrazovat závěry obecných soudů závěry svými a "přehodnocovat" hodnocení důkazů, k němuž dospěly obecné soudy (srov. sp. zn. III. ÚS 62/04, sp. zn. IV. ÚS 178/03).
Pokud jde o hodnocení tvrzených skutečností a navržených důkazů pro potřeby rozhodnutí o tom, zda povolit obnovu řízení, Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 30. 07. 2009 ve věci vedené pod sp. zn. II. ÚS 2445/08 uvedl, že "toto hodnocení ale nesmí přesahovat rámec zjištění, zda je pravděpodobné, že tvrzená skutečnost či nový důkaz sám, anebo ve spojení s již provedeným dokazováním, by mohl přivodit změnu rozhodnutí. Výsledkem hodnocení nemůže a nesmí být nové, změněné skutkové zjištění. Prostřednictvím uvedeného hodnocení je třeba dosáhnout určitého stupně pravděpodobnosti či důvodný předpoklad pro očekávání, že změna rozhodnutí je možná. Jedná se o posouzení otázky, zda nové skutečnosti nebo důkazy jsou způsobilé, samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými soudu či jiným orgánům činným v trestním řízení již dříve, odůvodnit jiné, tj. pro stěžovatele příznivější rozhodnutí. Posuzování spočívá v porovnání důkazů dosud provedených a dosavadních skutkových zjištění s důkazním významem nových skutečností, resp. nových důkazů (rozh. č. 40/1956 Sb. rozh. tr.). Pokud by bylo možno dospět k vysokému stupni pravděpodobnosti, resp. plně odůvodněnému předpokladu (není tedy nutná absolutní jistota v tomto směru) o tom, že by na základě nových skutečností a důkazů mohlo dojít ke změně původního rozhodnutí, je na místě rozhodnout o povolení obnovy řízení (rozh. č. 43/1960 Sb. rozh. tr.)."
V projednávané věci soud prvního stupně, po v souladu s citovanou judikaturou provedeném zhodnocení stěžovatelem uváděných i známých skutečností a důkazů, návrh na povolení obnovy řízení dle ustanovení §283 písm. d) trestního řádu zamítl. Z odůvodnění jeho usnesení je patrno, že se se stěžovatelovými námitkami řádně vypořádal, přičemž podrobně vyložil, proč navrhovaný důkaz neprovedl. Stížnostní soud dospěl ke shodným závěrům, že důkazy ve věci provedené bez důvodných pochybností stěžovatele usvědčují ze spáchání útoku pod bodem 25) výroku odsuzujícího rozsudku a ani svědecká výpověď J. K. závěry o stěžovatelově vině nemůže změnit. Je třeba připomenout, že zásadu spravedlivého procesu je v tomto ohledu třeba vykládat tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také - pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Z toho pak plyne, že obecný soud není povinen provést všechny důkazy, které účastník navrhl (např. sp. zn. III. ÚS 150/93).
Ústavní soud má za to, že soudy obou stupňů se skutečnostmi podmiňujícími povolení obnovy řízení náležitě zabývaly a v souladu s ustanovením §134 odst. 2 trestního řádu svá rozhodnutí odpovídajícím způsobem zdůvodnily. Ústavní soud neshledal v jejich postupu libovůli či opomenutí některého argumentu a důkazního návrhu.
Závěrem proto Ústavní soud konstatuje, že v projednávané věci neshledal existenci jakéhokoliv pochybení obecných soudů, které by mohlo dosahovat ústavněprávní roviny. Právo na spravedlivý proces (dle čl. 36 Listiny), jehož se stěžovatel především dovolává, není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným základním právem je zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Za situace, kdy nebyl zjištěn extrémní nesoulad mezi právními závěry soudů a vykonanými skutkovými zjištěními, ani libovůle v rozhodování, je nutno jejich postup považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat.
Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, napadeným rozhodnutím nebyla porušena ústavně zaručená základní práva stěžovatele, byl návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnut, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. listopadu 2010
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu