ECLI:CZ:US:2010:2.US.297.08.1
sp. zn. II. ÚS 297/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti C. M., zastoupeného JUDr. Milanem Hulíkem, advokátem se sídlem Praha 1, Bolzanova 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2007 č. j. 8 Tdo 955/2007-106, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 13. 2. 2007 č. j. 4 Tmo 9/2007-77 a rozsudku Okresního soudu v Břeclavi ze dne 14. 11. 2006 č. j. Ml. 22/50-51, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 1. 2. 2008, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Tvrdí, že jimi byla porušena jeho ústavní práva garantovaná čl. 4 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") ve spojení s čl. 90 Ústavy.
Stěžovatel rekapituluje průběh řízení i obsah napadených rozhodnutí a svých opravných prostředků. Domnívá se, že Nejvyšší soud měl v daném případě vyjít ze stanoviska pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 19/93, které je založeno na srovnání hodnotové diskontinuity nového demokratického režimu s kontinuitou starého komunistického režimu. Toto stanovisko se týká institutu promlčení, tedy institutu analogického k účinku uplynutí shora uvedených lhůt. Tak jako je nezbytnou součástí pojmu promlčení trestněprávního stíhání vůle a snaha státu trestné činy stíhat, tak stejně je nutno uvažovat v případě uplynutí lhůty k podání návrhu podle zákona č. 119/1990 Sb. nebo zákona č. 198/1993 Sb. Bylo by totiž formalismem a proti způsobu demokratického zákonodárství, jakož i proti duchu právního státu, aby čin vyžadující si úcty demokratické společnosti jako uznání odporu vůči totalitnímu režimu projevený nedospělým chlapcem, byť šlo o zapálení stohu (když to byl právě jediný nenásilný způsob odporu, který byl možný na vesnici ovládané komunistickým režimem a jeho ideologií), zůstal kriminálním deliktem, byť s upuštěním od trestu.
K ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení. Okresní soud v Břeclavi, Krajský soud v Brně i Nejvyšší soud odkázaly na odůvodnění svých rozhodnutí. Nejvyšší soud pro úplnost zopakoval, že aplikaci zákona č. 198/1993 Sb. bránila okolnost, že stěžovatel nepodal návrh ve smyslu §6 tohoto zákona. Vzhledem k tomu, že účastníci ve svých vyjádřeních nad rámec odůvodnění napadených rozhodnutí ničím novým neargumentovali, bylo by nadbytečné jejich vyjádření posílat stěžovateli k replice.
Z obsahu spisu Okresního soudu v Břeclavi sp. zn. Ml. 22/50, který si Ústavní soud vyžádal, bylo zjištěno následující:
Stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 25. 1. 1951 sp. zn. Ml. 22/1950 uznán vinným trestným činem obecného ohrožení podle §190 odst. 3 písm. a) tr. zák. č. 86/1950 Sb., jehož se podle popsaných skutkových zjištění dopustil tím, že dne 27. 8. 1950 v Tvrdonicích se domluvil s nedospělým J. N., že spolu zapálí stoh slámy patřící JZD v Tvrdonicích, a tento úmysl tak z nenávisti proti JZD kolem 21.00 hod téhož dne uskutečnili, stoh slámy zapálili a způsobili tak JZD v Tvrdonicích škodu v částce 45.000,- Kč. Za to byl stěžovatel coby mladistvý odsouzen podle §190 odst. 3 tr. zák. č. 86/1950 Sb. za použití §60 tr. zák. č. 86/1950 Sb. k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 3 let, přičemž mu do trestu byla započítána vazba.
Proti uvedenému rozsudku podal podle §266 odst. 2 tr. ř. ve prospěch stěžovatele ministr spravedlnosti stížnost pro porušení zákona, a to s odkazem na ustanovení §30 odst. 2 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci (dále jen "zákon č. 119/1990 Sb."), neboť shledal, že nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání tří roků, uložený stěžovateli, byl neúměrně přísný a znamenal nepřiměřenou tvrdost v použití represe tak, jak ji má na mysli ustanovení §1 odst. 1 zák. č. 119/1990 Sb.
Nejvyšší soud - soud pro mládež, rozsudkem ze dne 22. 3. 2006 sp. zn. 8 Tz 28/2006 rozhodl, že výše uvedeným odsuzujícím rozsudkem byl porušen zákon v ustanoveních §24 odst. 1 a §61 odst. 1 tr. zák. č. 86/1950 Sb. v neprospěch stěžovatele, napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu a Okresnímu soudu v Břeclavi přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Okresní soud v Břeclavi - soud pro mládež, poté ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodl, že u stěžovatele se podle §58 písm. a) zákona č. 86/1950 Sb. upouští od potrestání, a to se zřetelem a ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 25. 1. 1951 sp. zn. Ml. 22/50 a rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2006 sp. zn. 8 Tz 28/2006. Rozhodnutí o upuštění od potrestání opřel nejenom o hodnocení osoby stěžovatele, ale i o dobu, která uplynula od spáchání činu a především o změnu politické situace, jež nastala po listopadu 1989.
O odvolání stěžovatele, brojícímu proti výroku o vině původního odsuzujícího rozsudku, rozhodl Krajský soud v Brně - soud pro mládež, druhým napadeným rozhodnutím, jímž podle §256 tr. ř. toto odvolání zamítl.
Stěžovatel podal proti rozhodnutí odvolacího soudu dovolání, v němž v podstatě namítal, že mělo být přihlédnuto k tomu, že byl odsouzen z politických důvodů a soud se neměl spokojit s úpravou původního rozsudku jen v otázce trestu, ale měl vycházet ze zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu (dále jen "zákon č. 198/1993 Sb.).
Nejvyšší soud napadeným usnesením podle §265j tr. ř. dovolání stěžovatele zamítl. Připomněl, že soudy obou stupňů v napadeném řízení rozhodovaly na podkladě závěrů vyslovených v rozsudku Nejvyššího soudu, jímž byl zrušen toliko výrok o trestu původního odsuzujícího rozsudku, přičemž výrok o vině zůstal nedotčen. Nad to potvrdil názor odvolacího soudu, že na skutek stěžovatele, jímž byl uznán vinným, se nevztahuje §2 odst. 1 ani §4 a násl. zákona č. 119/1990 Sb., a vysvětlil, proč v jeho případě nelze aplikovat ani jeho ustanovení §22a odst. 1 písm. a)., popř. ustanovení §3 a §6 zákona č. 198/1993 Sb.
Po zvážení stížnostních námitek i obsahu napadených rozhodnutí a příslušného spisového materiálu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud opakovaně připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky) není součástí soustavy obecných soudů, a není tak oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti v každém případě, kdy dochází k porušení běžné zákonnosti nebo nesprávnosti, které svou podstatou spočívají v rovině jednoduchého práva. Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má nesprávná aplikace jednoduchého práva obecným soudem za následek porušení základních práv a svobod jednotlivce. Jedná se o případy, v nichž Ústavní soud posuzuje, zda obecné soudy v dané věci správně posoudily konkurenci norem jednoduchého práva sledujících určitý ústavně chráněný účel či konkurenci interpretačních alternativ jedné konkrétní normy nebo případy, kdy obecné soudy svévolně aplikují jednoduché právo (srov. např. nález, sp. zn. III. ÚS 321/03).
Z ústavní stížnosti je zjevné, že argumentace stěžovatele již nepřinesla do posuzované věci nic nového. Stěžovatel se prostřednictvím ústavní stížnosti domáhá přezkoumání rozhodnutí obecných soudů, a to tak, jako by Ústavní soud byl dalším stupněm v hierarchii obecných soudů. Argumenty ve stížnosti uvedené přitom opakují námitky, kterými se soudy, a především Nejvyšší soud, zabývaly a s nimiž se v odůvodnění vypořádaly. Na tomto místě Ústavní soud zdůrazňuje, že je to právě Nejvyšší soud, jehož primárním úkolem je sjednocování judikatury v oblasti obecného soudnictví, tj. sjednocování interpretace a aplikace jednoduchého práva. Úkolem Ústavního soudu je "toliko" posuzovat tvrzené porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. V reakci na námitky stěžovatele zvažoval Ústavní soud, zda napadený výklad Nejvyššího soudu není interpretací natolik extrémní, že by vybočovala z postulátů zakotvených v hlavě páté Listiny. Svévolnou interpretaci práva ovšem v projednávaném případě neshledal.
Při posuzování klíčové námitky stěžovatele, že se soudy neměly spokojit se zrušením odsuzujícího rozsudku jen v otázce trestu, ale měly zrušit i jeho výrok o vině, je určující vázanost soudů právním názorem vysloveným Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 22. 3. 2006 sp. zn. 8 Tz 28/2006. Ústavní stížností napadená rozhodnutí totiž vzešla z řízení, jež následovalo po vydání uvedeného rozsudku Nejvyššího soudu, jímž byl z podnětu stížnosti pro porušení zákona, kterou podle §30 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb. podal ministr spravedlnosti ve prospěch stěžovatele, zrušen odsuzující rozsudek pouze ve výroku o trestu a výrok o vině byl ponechán nedotčen. Stěžovatel proto nemůže bez toho, aniž by ve lhůtě a za podmínek stanovených v §72 zákona o Ústavním soudu napadl uvedený rozsudek Nejvyššího soudu, úspěšně namítat, že soudy v dalším řízení nezrušily i výrok o vině v odsuzujícím rozsudku.
Obecné soudy se ovšem nad rámec své přezkumné činnosti zabývaly otázkou, zda v posuzovaném případě bylo možné aplikovat zákon č. 119/1990 Sb., event. zákon č. 198/1993 Sb. i stran nedotčeného výroku o vině trestným činem obecného ohrožení podle §190 odst. 3 písm. a) tr. zák. č. 86/1950 Sb. V tomto směru lze především odkázat na velmi podrobné a ústavně konformní odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo dovolání stěžovatele jako nedůvodné zamítnuto.
Není pochyb o správnosti závěru Nejvyššího soudu, že skutek stěžovatele, právně posouzený jako trestný čin obecného ohrožení podle §190 odst. 3 písm. a) tr. zák. č. 86/1950 Sb., nelze podřadit pod ustanovení §2 odst. 1 zákona č. 119/1990 Sb., neboť nepatří mezi vyjmenovanou kategorii trestných činů, ohledně nichž se pravomocné odsuzující rozsudky zrušují ze zákona. Ze stejného důvodu se na něj nevztahují ani ustanovení o zrušení rozhodnutí v přezkumném řízení dle §4 a násl. zákona č. 119/1990 Sb. Pokud se stěžovatel domáhal zrušení výroku o vině s odkazem na ustanovení §22a odst. 1 písm. a) zákona č. 119/1990 Sb., takový odkaz je v jeho případě nepřípadný. Jak vysvětlil Nejvyšší soud, předpokladem aplikace tohoto ustanovení je souběh trestného činu, na který se vztahuje rehabilitace podle §2 odst. 1 zákona č. 119/1990 Sb., a dalšího trestného činu, který v tomto ustanovení vyjmenován není. Smyslem a obsahem ustanovení §22a odst. 1 písm. a) zákona č. 119/1990 Sb. se zabýval i Ústavní soud, a to v nálezu sp. zn. II. ÚS 243/05, v němž poukázal na to, že při aplikaci uvedeného ustanovení je třeba vždy zvažovat s ohledem na specifické okolnosti případu z hlediska charakteru vztahu posuzovaných skutků, zda činy neuvedené v §2 odst. 1 zákona č. 119/1990 Sb., ve spojení s činy, na které se rehabilitace vztahuje, též souvisely s odporem a s činností proti komunistického režimu. V případě stěžovatele však nešlo o souběh takových skutků, neboť byl uznán vinným výlučně jedním trestným činem, na který se rehabilitace nevztahuje. Aplikace ustanovení §22a odst. 1 písm. a) zákona č. 119/1990 Sb. proto nepřichází v úvahu. Z uvedeného je zřejmé, že jedinou možností, jak v případě stěžovatele použít zákon č. 119/1990 Sb., byla právě aplikace ustanovení §30 odst. 2 tohoto zákona, o niž se opírala stížnost pro porušení zákona.
Nejvyšší soud se dostatečným způsobem zabýval i námitkou stěžovatele vztahující se k použití zákona č. 198/1993 Sb., avšak jeho aplikaci bránilo v prvé řadě zjištění, že příslušný návrh stěžovatel nepodal včas. I v tomto směru Ústavní soud odkazuje na ústavně konformní odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu, v němž je proveden podrobný výklad příslušných ustanovení i s poukazem na aktuální judikaturu Ústavního soudu. Pokud stěžovatel, vědom si tohoto svého pochybení, uvádí, že lpění na zachování lhůty k podání návrhu by bylo formalismem a proti demokratickému zákonodárství i principům právního státu, Ústavní soud odkazuje na svoje rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 606/99 (viz Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 14, č. 37, str. 343), zabývajícím se podmínkami přijetí návrhu na zahájení přezkumného řízení dle §6 zákona č. 198/1993 Sb. a přiměřeným použitím §4 a násl. zákona č. 119/1990 Sb., v němž Ústavní soud odůvodnil, proč je nutno návrh dle §6 zákona č. 198/1993 Sb. podat ve lhůtě stanovené podle §6 odst. 1 zákona č. 119/1990 Sb. Ústavností §6 odst. 1 zákona č. 119/1990 Sb. a v něm upravené lhůty k podání návrhu na přezkumné řízení se Ústavní soud zabýval ve svém nálezu sp. zn. Pl. ÚS 46/2000 (obdobně i v usnesení IV. ÚS 190/03), v němž mj. uvedl, že není jeho úkolem reparovat následky, které nastaly tím, že stěžovatel neuplatnil své právo ve stanovené lhůtě, neboť tato lhůta sama o sobě nemůže být protiústavní. Ústavní soud musí znovu zopakovat, že zrušení (nerespektování) zákonem upravených lhůt by porušilo zásady právního státu, neboť by významně zasáhlo do principu právních jistot, který je jednou ze základních náležitostí současných demokratických právních systémů.
Ústavní soud nemá důvod zpochybňovat smysl zákona č. 198/1993 Sb., který má mimo jiné umožnit rehabilitaci osobám za trestné činy, na které se nevztahuje rehabilitace podle zákona č. 119/1990 Sb. S ohledem na to, co uvedl v předchozím odstavci, však musí zdůraznit, že uvedený zákon váže možnost rehabilitace na splnění zákonných podmínek (viz jeho ustanovení §6), které však v projednávané věci dodrženy nebyly.
Za dané situace nelze mít za to, že by napadenými rozhodnutími bylo porušeno stěžovatelovo právo na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. října 2010
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu