ECLI:CZ:US:2010:2.US.3130.10.1
sp. zn. II. ÚS 3130/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma, soudce Stanislava Balíka a soudce zpravodaje Pavla Rychetského v řízení o ústavní stížnosti J. N., zastoupeného JUDr. Květuší Blaškovičovou, advokátkou se sídlem v Plzni, Pod Vinicemi 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. srpna 2010 č. j. 30 Cdo 479/2010-54, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 2. září 2009 č. j. 12 Co 384/2009-37 a proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 22. dubna 2009 sp. zn. 23 C 202/2008 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 3. listopadu 2010, se stěžovatel domáhal zrušení napadených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jeho základního práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluvy").
Z ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že napadeným rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 22. dubna 2009 byla zamítnuta žaloba stěžovatele proti České republice - Ministerstvu zdravotnictví o zaplacení částky 1 000 000 Kč jako nemajetkové újmy. Stěžovatel odůvodňoval svoji žalobu tím, že mu dne 11. listopadu 2005 bylo zasláno sdělení Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky, územního pracoviště Plzeň-město, ve kterém byl informován o nedoplatku na pojistném na veřejném zdravotním pojištění ke dni 30. září 2005 ve výši 10 610 Kč. Uvedené sdělení bylo podle jeho názoru protizákonné, neboť on sám neměl v době jeho doručení žádný nedoplatek vůči zdravotní pojišťovně, což bylo posléze uznáno i z její strany. V důsledku uvedeného sdělení mu měla být způsobena škoda ve formě nemajetkové újmy v podobě těžkého emocionálního strádání, protože byl vystaven psychickému tlaku ze strachu ze života v bezpráví, zločinné společnosti a možné nezákonné exekuce.
Žalovaná vznesla v řízení před nalézacím soudem námitku promlčení. Stěžovatel totiž již 5. listopadu 2007 uplatnil u Ministerstva zdravotnictví návrh na mimosoudní odškodnění, přičemž předmětnou žalobu podal až dne 14. října 2008, tedy zjevně po uplynutí promlčecí doby 6 měsíců. Podle nalézacího soudu tak bylo nepochybné, že nárok na náhradu nemajetkové újmy podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnostech (notářský řád), byl promlčen. Z tohoto důvodu byla žaloba stěžovatele zamítnuta.
Krajský soud v Plzni napadeným rozsudkem ze dne 2. září 2009 rozsudek nalézacího soudu potvrdil. Nejvyšší soud napadeným usnesením ze dne 18. srpna 2010 odmítl dovolání stěžovatele jako nepřípustné. Ve svém odůvodnění uvedl, že ve věci stěžovatele přicházela v úvahu přípustnost dovolání jen podle §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu. Dovolatel však v posuzované věci nepředložil žádnou otázku, kterou by bylo možné považovat za zásadně právně významnou.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti tvrdí porušení svého základního práva na nestranný soud podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny a na spravedlivé řízení podle čl. 6 Úmluvy v důsledku napadených rozhodnutí obecných soudů. Poukazuje na nesprávnost sdělení ze dne 11. listopadu 2005, jakož i na skutečnost, že řízení o povinnosti stěžovatele zaplatit údajný nedoplatek vůči zdravotní pojišťovně bylo zastaveno. Uvedené sdělení proto stěžovatel považuje za nezákonné rozhodnutí ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., ve znění zákona č. 160/2006 Sb. Dále zdůrazňuje, že jeho žaloba byla podána též pro porušení čl. 10 odst. 2 Listiny. Nejvyšší soud napadeným usnesením porušil čl. 36 odst. 2 Listiny, neboť z pravomoci soudů nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod. Z uvedených důvodů navrhl zrušit všechna napadená rozhodnutí a přikázat věc k novému projednání soudu prvního stupně.
II.
Ústavní soud posoudil napadená rozhodnutí z hlediska námitek stěžovatele a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ve své ustálené judikatuře Ústavní soud zdůrazňuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není součástí soustavy obecných soudů a ani jim není instančně nadřazen. K přezkumu aplikace podústavního práva je tedy povolán pouze tehdy, jestliže současně shledá porušení základního práva nebo svobody (srov. např. nález ze dne 25. ledna 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94, N 5/3 SbNU 17).
Stěžovatel sice tvrdí porušení svého základního práva zaručeného čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny a čl. 6 Úmluvy, ve své argumentaci se však omezuje pouze na shrnutí důvodů, pro které považoval za nezákonné sdělení ze dne 11. listopadu 2005. Ústavní soud v této souvislosti uvádí, že ve své judikatuře specifikoval obsah základního práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i omezení, jež z tohoto práva vyplývají pro postup a rozhodování obecných soudů. Pouhý nesouhlas stěžovatele se závěry obecných soudů však porušení tohoto práva nezakládá a nemůže být ani dostatečným důvodem pro vyhovění ústavní stížnosti (srov. např. usnesení ze dne 5. srpna 2002 sp. zn. IV. ÚS 732/2000, U 24/27 SbNU 293).
Za jedinou specifikaci tvrzeného porušení v argumentaci stěžovatele lze považovat poukaz na dikci čl. 36 odst. 2 Listiny směřující vůči usnesení Nejvyššího soudu, jenž Ústavní soud chápe jako námitku, že se uvedený soud věcně nezabýval jeho dovoláním. Tuto námitku však důvodnou shledat nelze. V dané věci mohlo být dovolání stěžovatele přípustné pouze podle §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, tedy pokud by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Nejvyšší soud ale existenci otázky zásadního právního významu neshledal, přičemž tento svůj závěr v napadeném usnesení dostatečným způsobem odůvodnil.
Z těchto důvodů nemohl Ústavní soud přisvědčit tvrzenému porušení základních práv a svobod stěžovatele a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, odmítl jeho ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. listopadu 2010
Jiří Nykodým
předseda senátu