ECLI:CZ:US:2010:2.US.3137.09.1
sp. zn. II. ÚS 3137/09
Nález
Nález Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Jiřího Nykodýma a Stanislava Balíka - ze dne 7. dubna 2010 sp. zn. II. ÚS 3137/09 ve věci ústavní stížnosti MUDr. B. M. proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2009 č. j. 22 Cdo 2819/2008-770, jímž bylo částečně zamítnuto a částečně odmítnuto stěžovatelčino dovolání, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 6. 2. 2008 sp. zn. 61 Co 19/2008 a 61 Co 20/2008, jímž byla zcela zamítnuta stěžovatelčina žaloba, a proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 29. 10. 2007 č. j. 28 C 343/2000-639 ve spojení s opravným usnesením ze dne 27. 11. 2007 č. j. 28 C 343/2000-656, kterým bylo částečně vyhověno a částečně byla zamítnuta stěžovatelčina žaloba, kterou se stěžovatelka jako menšinová spoluvlastnice domu domáhala předložení příjmových a výdajových dokladů účetnictví tohoto domu a nájemních smluv a listin, na jejichž podkladě bylo realizováno finanční hospodaření v letech 1997 až 2000, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu Plzeň-město jako účastníků řízení a L. K. jako vedlejší účastnice řízení.
I. Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 6. 2. 2008 č. j. 61 Co 19/2008, 61 Co 20/2008-697 se ve výroku III o náhradě nákladů ruší.
II. Návrh na zrušení rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 9. 2009 č. j. 22 Cdo 2819/2008-770, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 6. 2. 2008 č. j. 61 Co 19/2008, 61 Co 20/2008-697 ve výroku pod bodem I a II a rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 29. 10. 2007 č. j. 28 C 343/2000-639 ve spojení s opravným usnesením ze dne 29. 11. 2007 č. j. 28 C 343/2000-656 se zamítá.
Odůvodnění:
I.
1. Včas podanou ústavní stížností stěžovatelka brojí proti v záhlaví označeným rozhodnutím obecných soudů s tím, že jejich postupem bylo porušeno její ústavně garantované právo na spravedlivý proces, zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále též jen "Listina").
2. Stěžovatelka se v řízení před obecnými soudy domáhala jako spoluvlastnice menšinového spoluvlastnického podílu na domě předložení příjmových a výdajových dokladů účetnictví předmětného domu, včetně nájemních smluv a listin, na jejichž podkladě bylo realizováno finanční hospodaření v letech 1997 až 2000. V žalobě svůj požadavek zdůvodnila podezřením, že dochází k machinacím ohledně příjmů z nájmů, a žalovaná - v tomto řízení vedlejší účastnice - jí tyto podklady přes ústní a písemné výzvy odmítala předložit, aby se s nimi mohla seznámit. V ústavní stížnosti pak stěžovatelka popsala průběh řízení před obecnými soudy.
3. Již na počátku řízení okresní soud vznesl výtku stran formulace žalobního petitu; podle jeho názoru byl nejasný, nesrozumitelný, neurčitý a nevykonatelný. Proto stěžovatelku vyzval k jeho úpravě, konkrétně aby přesně specifikovala, jaké listiny žádá po vedlejší účastnici předložit. Takto upravené žalobě částečně vyhověl. Odvolací soud ale prvý meritorní rozsudek zrušil a vrátil věc zpět do prvé instance. Okresní soud tedy znovu rozhodl, ovšem ani druhý rozsudek v odvolacím řízení neobstál a byl krajským soudem zrušen. Okresní soud tak rozhodoval znovu a i napotřetí (nyní napadeným rozsudkem ze dne 29. 10. 2007) žalobě částečně vyhověl a zčásti ji zamítl. Řízení vyústilo v nyní přezkoumávané rozhodnutí Krajského soudu v Plzni, který rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zcela zamítl. Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení tak, že žádný z účastníků nemá nárok na jejich náhradu, a pokud jde o náhradu nákladů státu za vypracování znaleckého posudku, uložil je zaplatit stěžovatelce. Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka dovolání, které bylo - též rozsudkem nyní přezkoumávaným - zčásti zamítnuto a zčásti odmítnuto.
4. Stěžovatelka se výsledkem sporu a postupem soudů, který vyhlášení napadených rozhodnutí předcházel, cítí dotčena na svých základních právech. V odůvodnění napadených rozhodnutí se jí sice přiznává právo na soudní ochranu proti postupu vedlejší účastnice a soudy shledaly podání žaloby oprávněným, ale nakonec ji zamítly, a dokonce ještě stěžovatelce uložily povinnost uhradit náklady řízení vzniklé státu. Soudy tak zcela pominuly skutečnost, že na počátku řízení od ní bylo vyžadováno nesplnitelné, tedy aby přesně specifikovala listiny, o jejichž předložení vedlejší účastnici žádá, ačkoliv bylo zřejmé, že nemá-li k těmto listinám přístup, nemůže je ani specifikovat. Poukázala na to, že řízení se v důsledku postoje vedlejší účastnice protáhlo na dobu 9 let a že teprve v rozhodnutí odvolacího soudu ze 17. 5. 2006 bylo reagováno na judikaturu Nejvyššího soudu, konkrétně na závěry rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 492/2005; Nevyšší soud zde dovodil, že panuje-li mezi podílovými spoluvlastníky neshoda o povinnosti seznámit se s obsahem listin a záznamů, které jsou vedeny ohledně společné věci, přísluší každému ze spoluvlastníků právo do těchto listin nahlédnout, a vyjádřil se i k otázce vynutitelnosti tohoto práva. Teprve pak došlo k obratu v řešení stěžovatelčina sporu. Za nepřijatelné proto považuje, že žalobě přes konstatování jejího práva na soudní ochranu nebylo vyhověno s odůvodněním, že vedlejší účastnici o předložení dokladů řádně nepožádala, a dále že jí bylo uloženo zaplatit náklady za vypracování znaleckého posudku, ačkoliv to byla vedlejší účastnice, která nebyla schopna předložit souhrn požadovaných dokladů, a tak byl soud nucen nařídit provedení znaleckého posudku. Stěžovatelka proto navrhuje označená rozhodnutí zrušit.
II.
5. Ústavní soud si vyžádal spis Okresního soudu Plzeň-město sp. zn. 28 C 343/2000, ze kterého vyplynuly následující skutečnosti relevantní pro rozhodnutí.
6. Dne 29. 12. 2000 podala stěžovatelka žalobu, kterou se domáhala proti vedlejší účastnici a S. H. vydání příjmových a výdajových dokladů účetnictví domu č. 8 v Plzni, včetně nájemních smluv a listin, na základě nichž bylo realizováno finanční hospodaření v letech 1997-1999 (postupně příslušné období rozšiřovala o další roky až do roku 2005). Následně ji při jednání konaném dne 7. 6. 2001 soud podle §5 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") poučil, že žalobní petit je nejasný, nesrozumitelný, neurčitý a nevykonatelný. Podáním ze dne 22. 6. 2001, dále ještě upřesněným dalším podáním ze dne 19. 2. 2002, proto žalobní petit upravila a nadále se proti žalovaným domáhala vyslovení povinnosti předložit k nahlédnutí a kontrole doklady týkající se hospodaření domu číslo 8 v P. ulici v Plzni s tím, že část listin přímo konkretizovala. Jen proti vedlejší účastnici se domáhala uložení povinnosti každý rok k 30. lednu na dobu 14 dnů předložit k nahlédnutí listiny, které byly v návrhu konkretizovány.
7. Takto upravené žalobě po provedeném dokazování soud prvního stupně zčásti vyhověl, a to v té části, kde byly listiny přesně specifikovány. Ve zbytku byla žaloba zamítnuta. Odvolací soud, aniž nařídil ústní jednání, rozsudek soudu prvního stupně k odvolání vedlejší účastnice zrušil. Jako důvod označil nesprávně formulovaný petit žaloby a následně i výrok rozsudku, když podle jeho názoru jediným možným způsobem výkonu rozhodnutí by vzhledem k formulaci jeho výroku bylo odebrání listin. Takový výkon ovšem přichází do úvahy jen v případě jejich trvalého odnětí. Jde-li ale o nahlédnutí na časově omezenou dobu, je možné vést výkon rozhodnutí jen ukládáním pokut; tomu je třeba přizpůsobit znění žalobního petitu.
8. Na základě výzev soudu prvního stupně proto stěžovatelka v dalším řízení svůj návrh opakovaně upravovala a podle podání ze dne 26. 8. 2003 soud prvního stupně změnu původního žalobního žádání připustil. Nově se stěžovatelka na vedlejší účastnici domáhala, aby jí byla uložena povinnost vydat ke kontrole listiny s originály nájemních smluv na bytové a nebytové prostory v předmětném domě, specifikované označením nájemců a datem jejich přijetí, a dále dokumenty týkající se správy domu v petitu konkretizované, a to tak, že budou vydány v originále zmocněnému zástupci stěžovatelky na dobu dvou dnů. Následně ovšem soud prvního stupně vyzval stěžovatelku k dalšímu upřesnění petitu žaloby s tím, že v listinách ve výzvě uvedených chybí náležitá specifikace. Stěžovatelka na to reagovala podáním ze dne 6. 12. 2004, kterým jednak požádala o prodloužení lhůty k upřesnění specifikace požadovaných listin, a jednak vzala ohledně části listin žalobu zpět. Soud prvního stupně pak při jednání konaném dne 31. 3. 2005 se souhlasem vedlejší účastnice ve smyslu tohoto návrhu řízení zčásti zastavil. Zároveň konstatoval, že žalobkyně (stěžovatelka) dosud neupřesnila žalobní petit ve smyslu předchozí výzvy, zamítl návrh na prodloužení lhůty k doplnění žaloby a stěžovatelce uložil, aby odstranila ve lhůtě 15 dnů vady svého podání ze dne 26. 8. 2003. Proti tomuto usnesení, a sice do výroku, kterým nebyla prodloužena lhůta pro doplnění žaloby, a do výroku, kterým byl zamítnut návrh na doplnění dokazování, podala stěžovatelka odvolání. Odvolací soud je odmítl jako nepřípustné, neboť se jednalo o rozhodnutí, kterým se řešila úprava řízení.
9. V této fázi řízení stěžovatelka s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 492/2005 navrhla podáním ze dne 20. 9. 2005 připustit změnu žaloby tak, že žalované bude uložena povinnost podat žalobkyni vyúčtování hospodaření se společnou věcí, tj. domem č. p. 200 v Plzni, P. ul. č. 8, a předložit jí veškerou dokumentaci potřebnou k vyúčtování hospodaření se společnou věcí, a to za období od 1. 11. 1997 do 20. 9. 2005, to vše do 15 dnů ode dne právní moci rozsudku. Při jednání konaném dne 27. 2. 2006 soud tuto změnu žalobního návrhu nepřipustil, ukončil dokazování a po závěrečných přednesech zčásti (ohledně listin specifikovaných ve výroku) žalobu usnesením odmítl, ve zbytku (ohledně dalších listin specifikovaných ve výroku) žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odmítnutí části žaloby odůvodnil odkazem na ustanovení §43 odst. 2 o. s. ř.; stěžovatelka nesplnila výzvu k doplnění žaloby, ačkoliv se jí dostalo odpovídajícího poučení o následcích takového jednání. Zamítnutí žaloby soud odůvodnil konstatováním, že listiny specifikované ve výroku rozsudku jsou součástí spisu, čímž podle jeho názoru vedlejší účastnice svoji povinnost seznámit stěžovatelku s jejich obsahem splnila.
10. Proti oběma výše uvedeným rozhodnutím podala stěžovatelka odvolání, na jehož základě odvolací soud obě napadená rozhodnutí zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Uvedl, že k naplnění žalobou sledovaného účelu by mohlo vést jen takové plnění, které by bylo soudně vykonatelné jako povinnost k nezastupitelnému jednání ukládáním pokut, čemuž ale formulace petitu "na vydání" neodpovídá. Dále soudu prvního stupně vytkl, že zamítl návrh na změnu petitu žaloby ze dne 20. 9. 2005, aniž si ujasnil, zda opravdu o změnu jde a zda nejde jen o upřesnění, když původně formulovaný petit žaloby byl z hlediska obsahového shodný. Upozornil soud prvního stupně, že stěžovatelka od počátku sleduje shodný cíl a že ke změně původního petitu došlo v důsledku působení soudu prvního stupně.
11. V další fázi řízení soud prvního stupně nejprve znovu vyzval stěžovatelku, aby sdělila, jaký žalobní návrh vůči vedlejší účastnici uplatňuje. K této výzvě stěžovatelka zformulovala žalobní petit tak, že se nadále domáhá, aby vedlejší účastnici byla uložena povinnost umožnit jí seznámení se s hospodařením se společnou věcí, tj. s předmětným domem, a to předložením vyúčtování hospodaření za období let 1997 až 2005, jakož i nahlédnout do všech dokladů k vyúčtování se vážících tím, že jí je zapůjčí na dobu tří dnů, a to tak, že je předá právnímu zástupci žalobkyně v jeho advokátní kanceláři oproti potvrzení o zapůjčení dokladů, to vše do 15 dnů ode dne právní moci rozsudku. Tuto změnu žaloby soud připustil při jednání dne 11. 8. 2006. Při jednání dne 9. 11. 2006 oznámil soud stranám, že ve věci pokládá za vhodné ustanovit znalce z oboru účetnictví, aby přezkoumal, zda ze strany vedlejší účastnice již byla naplněna povinnost předložit stěžovatelce řádné vyúčtování. Po doplnění dokazování o tento znalecký posudek vyhlásil soud prvního stupně ústavní stížností napadený rozsudek, na který pak navazují další rozhodnutí napadená ústavní stížností.
III.
12. Ústavní soud poskytl účastníkům řízení - Nejvyššímu soudu, Krajskému soudu v Plzni, Okresnímu soudu Plzeň-město - a vedlejší účastnici možnost se k obsahu návrhu vyjádřit. Součástí výzvy byla i žádost o sdělení, zda souhlasí s upuštěním od ústního jednání s upozorněním, že pokud se ve stanovené lhůtě nevyjádří, bude to Ústavní soud pokládat za jejich souhlas s tímto postupem.
13. K ústavní stížnosti se vyjádřil Nejvyšší soud. Uvedl, že základní problém stěžovatelky spočívá v tom, že se na žalované domáhala předložení vyúčtování v advokátní kanceláři svého právního zástupce. Již z tohoto důvodu nemohla mít žaloba naději na úspěch, neboť místem předložení mohlo být jen sídlo vedlejší účastnice tak, jak to bylo uvedeno a podrobně odůvodněno v napadeném rozhodnutí. Z něho pak opakuje argumentaci vycházející ze závěru, že se vztah mezi účastníky řídí analogicky podle ustanovení občanského zákoníku o příkazní smlouvě. Nejvyšší soud dále poukázal na to, že ústavní stížnost neobsahuje konkrétní polemiku s tímto klíčovým závěrem dovolacího soudu a nezabývá se důvody, pro které se dovolací soud cítil zavázán skutkovými závěry učiněnými v nalézacím řízení, ani důsledky, které bylo nutno z těchto zjištění vyvodit. Navrhl, aby ústavní stížnost byla odmítnuta jako zjevně nedůvodná. Současně vyslovil souhlas s upuštěním od ústního jednání.
14. Krajský soud v Plzni na výzvu k vyjádření vůbec nereagoval.
15. Okresní soud Plzeň-město pouze odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí a vyslovil souhlas s upuštěním od ústního jednání.
16. K ústavní stížnosti se dále vyjádřila vedlejší účastnice. Uvedla, že se cítí dotčena tvrzením stěžovatelky, že důvodem pro podání žaloby bylo její podezření, že v hospodaření domu dochází k machinacím. Upozorňuje na průběh řízení, kdy stěžovatelka několikrát měnila žalobní petit, přičemž tyto úpravy nebyly v souladu se zněním o. s. ř. Poukázala na to, že ze znaleckého posudku znalce K. vyplynulo, že se stěžovatelka seznámila s veškerými listinami týkajícími se hospodaření se společnou věcí v období let 2000-2004 vyjma listin, se kterými se seznámila u správkyně domu, Ing. S., v roce 2005. Že se s listinami o správě domu osobně seznámila u správkyně, stěžovatelka sama u odvolacího jednání dne 6. 2. 2008 potvrdila. I přes tuto skutečnost trvala na vydání rozhodnutí podle posledně upraveného petitu žaloby. Dle názoru vedlejší účastnice by ale k soudnímu jednání mělo docházet, jen pokud povinný nesplní dobrovolně svoji povinnost. Zde však bylo v řízení prokázáno, že stěžovatelka byla o hospodaření se společnou věcí vždy řádně informována. Konečně dle vedlejší účastnice stěžovatelka namítá pouze věcnou nesprávnost soudních rozhodnutí, ačkoliv Ústavnímu soudu nepřísluší podávat výklad podústavního práva. Navrhuje proto ústavní stížnost zamítnout. Současně vyslovila souhlas s upuštěním od ústního jednání.
IV.
17. Ústavní stížnost je zčásti důvodná.
18. Ústavní soud již mnohokráte zdůraznil, že není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy. Postavení Ústavního soudu uvnitř soudní moci vymezuje článek 83 Ústavy České republiky tak, že jde o orgán ochrany ústavnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu záležitostí obecných soudů, které jsou součástí soudní soustavy podle čl. 91 odst. 1 Ústavy. To platí jak pro otázky vztahující se k předmětu sporu, tak i pro hodnocení otázek procesních. Pouze v případě, že by právní závěry obecných soudů byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, anebo by šlo o extrémně formalistický výklad, bylo by takové rozhodnutí možno považovat za odporující článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a článku 1 Ústavy.
19. Stěžovatelka se v ústavní stížnosti dovolává ochrany svého práva na spravedlivý proces, které je zakotveno v čl. 36 Listiny. Ústavní soud dovodil (např. v nálezu sp. zn. III. ÚS 232/96, N 142/6 SbNU 545), že při rozhodování o ústavní stížnosti není omezen pouze na posouzení v ní obsažené ústavněprávní argumentace, což plyne zejména z ustanovení §82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Z hlediska rozsahu ústavního přezkumu se proto necítí být vázán argumentací stěžovatele. V dané věci se proto zabýval nejen stěžovatelkou namítaným porušením práva na spravedlivý proces, ale s ohledem na povahu předmětu řízení též tím, zda byla poskytnuta dostatečná a účinná ochrana jejímu vlastnickému právu.
20. Znamená to, že Ústavní soud věc posuzoval ze dvou rovin. Nejprve, zda výklad příslušného hmotněprávního ustanovení občanského zákoníku podaný obecnými soudy neznamená ve svém důsledku zásah do jejího vlastnického práva. Následně pak, zda procesní postup obecných soudů ve vztahu k požadavku na formulaci žalobního žádání nezpůsobil, že řízení bylo jako celek vůči stěžovatelce nespravedlivé.
21. Listina garantuje základní práva, která představují subjektivní veřejná práva. Základní práva ze své podstaty působí přímo mezi jednotlivcem a státem. V některých případech ovšem působí základní práva tak, že jednoduchým právem "prozařují". Tak je tomu ve vztazích horizontálních, tedy ve vztazích, které nejsou založeny na nadřízenosti a podřízenosti, tj. ve vztazích, v nichž jsou si jejich účastníci rovni (nález sp. zn. I. ÚS 185/04, N 94/34 SbNU 19).
22. Garance vlastnického práva podle čl. 11 Listiny se sice bezprostředně týká toliko vztahu mezi jednotlivcem a státem, avšak kromě toho, že tato ustanovení zajišťují povinnost veřejné moci jednat tak, aby do vlastnického práva jednotlivce sama nezasahovala, zavazují veřejnou moc, aby vlastníkovi poskytla ochranu v případě, kdy by jeho vlastnické právo bylo rušeno či omezováno ze strany třetích subjektů. Vlastnické právo tedy není pouze ochranou před zásahy ze strany veřejné moci, nýbrž zakotvuje i nárok na určité pozitivní plnění (zejména ochranu) ze strany státu.
23. Ústavní soud již dříve vyslovil, že spoluvlastnictví velmi úzce navazuje na ochranu vlastnického práva poskytovanou zejména podle čl. 11 odst. 1 Listiny, podle něhož vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Spoluvlastnictví je výrazem vlastnického vztahu ke společné věci s tím, že spoluvlastník může svým podílem nakládat jen s ohledem na zájmy ostatních spoluvlastníků (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 279/95, N 73/8 SbNU 209). Povinností veřejné moci, zejména pak moci soudní, je bezpochyby poskytnout náležitou ochranu vlastnickému právu všech spoluvlastníků tak, aby byl naplněn ústavní požadavek šetření smyslu základního práva (čl. 4 odst. 4 Listiny).
24. Předmětem sporu, tak jak byl vymezen původně podanou žalobou, byl požadavek, aby většinové spoluvlastnici zajišťující správu předmětu spoluvlastnictví, soud uložil povinnost předložit stěžovatelce příjmové a výdajové doklady účetnictví předmětného domu, včetně nájemních smluv a listin, na jejichž podkladě bylo realizováno finanční hospodaření v letech 1997 až 2000. Šlo tedy o spor o výkon spoluvlastnických práv při hospodaření se společnou věcí.
25. Zákon nedefinuje podílové spoluvlastnictví, pouze stanoví, že věc může být v podílovém spoluvlastnictví více vlastníků (viz §136 odst. 1 občanského zákoníku). Jeho obsah lze dovodit z konkrétních ustanovení upravujících režim podílového spoluvlastnictví. Jde o stav, kdy vlastnické právo k jedné a téže nerozdělené věci patří více subjektům. Základní rozdíl oproti individuálnímu vlastnictví je právě v pluralitě subjektů. Právo každého ze spoluvlastníků představuje abstraktní, ideální díl vlastnického práva. Podíl vyjadřuje míru, jakou se spoluvlastníci podílejí na právech a povinnostech vyplývajících ze spoluvlastnictví ke společné věci. Jinými slovy řečeno, jakou mírou se podíloví spoluvlastníci podílejí na právech a povinnostech vyplývajících ze spoluvlastnictví ke společné věci. Vznikne-li mezi podílovými spoluvlastníky spor ohledně výše příjmu ze společné věci, jde o majetkový spor, jehož předmětem je velikost majetkového podílu ze společné věci. Jestliže zákon stanoví, že podíl vyjadřuje míru, jakou se spoluvlastníci podílejí na právech a povinnostech vyplývajících ze spoluvlastnictví ke společné věci, pak to znamená, že každý ze spoluvlastníků musí mít ve vztahu k ostatním spoluvlastníkům právo na získání informací, které mu umožní zjištění majetkového profitu ze společné věci. Nepřiznání tohoto práva je zásahem do majetkových práv dotčeného spoluvlastníka. V tomto smyslu může jít o zásah do práva na majetek, které je garantováno čl. 11 Listiny.
26. Povaha nároku na získání informací o hospodaření společnou věcí je specifická, neboť z pohledu podílového spoluvlastníka jsou tyto informace klíčové pro úvahu o nakládání s předmětem spoluvlastnictví a volbu strategie ve vztahu k ostatním spoluvlastníkům, dalším osobám či orgánům veřejné moci. Hmotněprávně se projevuje jako právo kteréhokoliv spoluvlastníka na to, aby mu ostatní spoluvlastníci informace týkající se společné věci nezadržovaly, resp. aby mu veškeré podklady ten, kdo jimi disponuje, poskytl, a to kdykoliv, třeba i opětovně. Specifikum se projevuje i v procesu, a to v požadavku na rychlost řízení; uplatněním nároku si spoluvlastník zpravidla jen připravuje pozici pro další postup.
27. Dílčí právní úvahy obsažené v odůvodněních napadených rozsudků jsou správné. Bez dalšího lze samozřejmě akceptovat závěr, že žalobu na podání informace o hospodaření společnou věcí stačí vymezit obecně, neboť v podrobnostech nebývá žádající spoluvlastník o předmětných dokumentech zpraven. Spoluvlastník má právo na předložení komplexního, věcně a časově souvisejícího na sebe navazujícího souboru listin týkajících se hospodaření s nemovitostí. Jde o právo průběžné a trvalé, které lze vykonávat k novým skutečnostem, ale i opakovaně. Limitem je zde požadavek ochrany ostatních spoluvlastníků před nepřiměřeným rušením. Právo na informace přitom nelze chápat formálně, doklady musí být předloženy za takových podmínek, aby měl spoluvlastník reálnou možnost se s jejich obsahem seznámit a řádně je prostudovat. Nic nelze namítat ani vůči závěru, že právo lze úspěšně uplatnit teprve tehdy, je-li rušeno (či taková situace reálně hrozí).
28. Zásadní výhrady je třeba vznést především vůči vlastnímu procesnímu postupu obecných soudů. Soud prvního stupně, namísto aby věcně projednal stěžovatelkou podanou žalobu, ji poučil, že žalobní petit tak, jak jej původně zformulovala, je nejasný, nesrozumitelný, neurčitý a nevykonatelný. Vyzval ji, aby petit upravila, konkrétně aby přesně specifikovala listiny, které po vedlejší účastnicí žádá předložit. Podstata výtek směřovala k tomu, že stěžovatelka neupřesnila požadované listiny tak, aby z petitu žaloby bylo patrné, kdo konkrétně požadovanou listinu vydal, přesné datum jejího vydání a označení toho, čeho se má týkat. To vše za situace, kdy bylo zřejmé, že stěžovatelka v postavení žalobkyně takto formulované upřesnění žalobního petitu nemůže provést. Již ze žalobního tvrzení totiž vyplývalo, že k uvedeným listinám nikdy neměla přístup a žalobu podala právě proto, aby se k těmto listinám dostala.
29. Pokud se stěžovatelka žalobou domáhala soudní ochrany a šlo jí o prosazení subjektivního práva, bylo její procesní povinností skutkově a právně odůvodnit svůj nárok a petitem vymezit předmět řízení, a tedy jej individualizovat, což má význam pro otázku litispendence, pro vztah jednotlivých druhů žalob (určovací, konstitutivní a na plnění), pro rozsah právní moci a pro výkon navrhovaného rozhodnutí, neboť exekuční soud nemůže provádět úpravy výroku rozhodnutí. Samotný procesní předpis v ustanovení §79 o. s. ř. ani v ustanovení §42 o. s. ř. nestanoví přesnou strukturu žaloby. Náležitosti žaloby jsou upraveny v ustanovení §79 odst. 1 o. s. ř., ve kterém se, pokud jde o petit, stanoví, že "...musí být z něj patro, čeho se navrhovatel domáhá" a od toho se pak odvíjí obecně uznávaný výklad, že žalobní petit "musí být úplný, určitý a srozumitelný" (Bureš, J., Drápal, L. a kol. Občanský soudní řád I. §1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 506). Petit např. nemusí být zřetelně oddělen od dalších částí žaloby, nemusí mít určitou předepsanou formu, pouze ze žaloby jako celku musí být patrno, co je žádáno. S ohledem na určitost petitu jde o to, do jaké míry může soud petit modifikovat, tedy do jaké míry je "otrocky" vázán, tj. je povinen doslova petit převzít.
30. Podle čl. 90 Ústavy České republiky jsou soudy povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. V civilním procesu je soud povinen zajišťovat spravedlivou ochranu práv a oprávněných zájmů stran. V tomto řízení se uplatňuje především dispoziční zásada, ale uplatňuje se i zásada oficiality. Podle ní je soud povinen zkoumat kdykoliv v průběhu řízení, zda jsou dány podmínky řízení. K podmínkám řízení nepochybně patří návrh na zahájení řízení. Z tohoto pohledu je soud povinen zkoumat i určitost petitu. Otázkou je, v jakém rozsahu. V zásadě však platí, že soud procesní úkony vykládá podle jejich obsahu. Z tohoto pohledu je pak třeba vykládat aplikaci dispoziční zásady o zákazu překročení, resp. povinnosti vyčerpání petitu. Platí obecné pravidlo, že soud musí z hlediska obsahového petit plně vyčerpat a nesmí jej překročit. Přitom musí přihlížet jak k druhu žaloby, tak k druhu řízení, dále i k povaze práva a právního odvětví a k odborné terminologii. V tomto smyslu je třeba vykládat aplikaci dispoziční zásady o zákazu překročení, resp. povinnosti vyčerpání petitu. Soud ale není otrocky, tj. do nejmenšího detailu, vázán žalobou, resp. petitem. Dispoziční zásada velí, že nesmí překročit návrh a musí jej vyčerpat, avšak ve vztahu k jeho podstatě. Účelem civilního procesu je řešit spory a přinášet spravedlnost. V tomto ohledu soud není, pokud jde o nepodstatné věci petitu, ani ve sporném řízení omezován ve své manudukční povinnosti. Požadavek zákonodárce vyjádřený v ustanovení §79 odst. 1 o. s. ř., že ze žaloby musí být patrno, čeho se žalobce domáhá, nedává základ pro přísně formalistické pojetí petitu žaloby, tak jak je v průběhu řízení zaujímaly obecné soudy.
31. Ústavní soud proto uzavírá, že ze strany obecných soudů došlo k porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces tím, že v rozporu se smyslem zákonné úpravy obsahu podání v civilním řízení nutily stěžovatelku ke změnám žalobního petitu, ačkoliv bylo možno o původním návrhu, který současně ve smyslu závěrů především dovolacího soudu vyjádřených v odůvodnění ústavní stížností napadeného rozhodnutí splňoval náležitosti řádné výzvy, rozhodnout v té podobě, jak byl podán, pokud by proto byly shledány hmotněprávní důvody, a práva vlastnit majetek, neboť tomuto právu neposkytly odpovídající ochranu. Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že uvedeným postupem obecných soudů bylo porušeno právo stěžovatelky na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
32. Pro vlastní rozhodnutí Ústavního soudu je však určující, zda zásah do základního práva v době jeho rozhodování trvá, neboť je oprávněn buď napadené rozhodnutí zrušit, nebo zakázat, aby v porušování základních práv a svobod bylo pokračováno. V situaci, kde sice k porušení základních práv a svobod došlo, avšak aktuálně již nedochází, může rozhodnutí zrušit jen ve výjimečných případech. Je tomu tak v těch případech, kde v konkrétní věci stěžovatele může mít kasační nález konkrétní právní význam, např. v řízení o odpovědnosti státu za škodu, nebo hrozí-li nebezpečí opakování tohoto zásahu. V této konkrétní věci Ústavní soud konstatuje, že v průběhu řízení došlo v rozsahu, jak je popsáno v odůvodnění tohoto nálezu, k zásahu do základních práv stěžovatelky, avšak v podstatné části k tomuto zásahu aktuálně již nedochází. Proto i když v řízení před soudem prvního stupně a v řízení před odvolacím soudem postupem soudů základní práva porušena byla, nezbylo Ústavnímu soudu, než návrh z větší části, v rozsahu, jak vyplývá z výroku, zamítnout.
33. Návrhu vyhověl jen v té části, kde zásah do základního práva stěžovatelky trvá. Tak tomu je v případě výroku odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o povinnosti stěžovatelky zaplatit náklady řízení vzniklé státu. Ústavní soud se již vícekrát vyslovil (viz např. nález sp. zn. I. ÚS 1531/07, N 189/47 SbNU 461) v tom smyslu, že zasahuje do otázky rozhodování o nákladech řízení, jen pokud otázka náhrady nákladů dosahuje ústavněprávní dimenze. Tak je tomu v případě, že postup soudu vybočuje z pravidel upravujících toto řízení v důsledku závažného pochybení soudu (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 290/06, N 108/45 SbNU 459). Z ustanovení článku 36 odst. 1 vyplývá, že výrok o náhradě nákladů řízení musí být v souladu s průběhem řízení (a tedy i s úkony účastníků); úvaha soudu při tomto rozhodování musí být věrohodná, logická a s dostatečnou oporou, mj. i v návrzích a podáních účastníků řízení. Porušením práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod je postup soudu, který je zcela zjevně chybnou aplikací §142 odst. 2 o. s. ř. , resp. je-li odůvodnění soudního rozhodnutí zcela nedostačující (viz např. nález sp. zn. II. ÚS 198/07, N 74/45 SbNU 171). V daném případě se soud nevypořádal s otázkou dopadu ustanovení §150 o. s. ř. i na náklady, které v řízení vznikly státu, a nezdůvodnil, proč v tomto případě neshledal okolnosti zvláštního zřetele hodné, ačkoliv pokud jde o náhradu nákladů řízení mezi účastníky, tyto důvody podle něj naplněny byly. Nevypořádal se dále s okolností, že provedení znaleckého posudku nikdo z účastníků řízení nenavrhoval, šlo výlučně o aktivitu soudu, a bylo proto namístě se zabývat i tím, zda pro takový postup byly vůbec splněny podmínky ustanovení §120 odst. 3 o. s. ř. Proto Ústavní soud zrušil výrok rozhodnutí odvolacího soudu jen v rozsahu stěžovatelce uložené povinnosti zaplatit náklady řízení státu.
34. Na základě výše uvedeného rozhodl Ústavní soud podle §82 odst. 1 a odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, jak je ve výroku uvedeno.