ECLI:CZ:US:2010:2.US.314.10.1
sp. zn. II. ÚS 314/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Nykodýmem o ústavní stížnosti V. M., proti usnesení Krajského soudu v Plzni sp. zn. 9 To 562/2009 ze dne 5. ledna 2010, spojené s návrhem na odklad výkonu rozhodnutí, za účasti Krajského soudu v Plzni, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podanou elektronicky dne 2. února 2010 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí obecného soudu, jímž byla jako nedůvodná zamítnuta jeho stížnost proti usnesení Okresního soudu Plzeň-město č. j. 8 Nt 211/2009-4 ze dne 4. listopadu 2009, kterým bylo nařízeno jeho sledování ve zdravotnickém ústavu podle §116 odst. 2 trestního řádu. Z obsahu podání stěžovatele nepřímo vyplývá, že byl na základě uvedených rozhodnutí omezen na osobní svobodě čtyřicet dva dnů. Stěžovatel tvrdí, že bylo porušeno jeho základní právo podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod tím, že soud nerozhodl veřejně v jeho přítomnosti.
2. Stěžovatel současně navrhl "okamžitý" odklad výkonu napadeného rozhodnutí, protože jeho výkonem "může snadno přijít i o život nebo o zdraví".
3. Ještě předtím, než se Ústavní soud může zabývat materiální stránkou věci, je vždy povinen přezkoumat formální (procesní) náležitosti ústavní stížnosti. Jen v případě, že návrh splňuje všechny zákonem stanovené formální náležitosti, se jím totiž může zabývat i věcně.
4. Podle §30 odst. 1 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " zákon"), jímž je Ústavní soud vázán podle čl. 88 odst. 2 Ústavy České republiky, musí být fyzické osoby jako účastníci řízení před Ústavním soudem zastoupeni advokátem. Ústavní soud v této souvislosti vyjádřil stanovisko, že smyslem a účelem ustanovení §30 odst. 1 zákona je stanovení obecné povinnosti být v řízení před Ústavním soudem kvalifikovaně právně zastoupen, a to bez diferenciace vzhledem k druhu řízení před Ústavním soudem, jakož i vzhledem k druhu řízení, jež mu předcházelo, a to mimo jiné i pro garantování vyššího stupně objektivity účastníků řízení při posuzování vlastního postavení, jakož i pro univerzálnost řízení před Ústavním soudem z hlediska návaznosti na jiné druhy procesního řízení (sp. zn. Pl. ÚS-st. 1/96, ST 1/9 SbNU 471). Dále pak Ústavní soud rozvedl, že prakticky nejdůležitější částí tohoto zastoupení je vlastní koncipování a podání ústavní stížnosti, neboť účast advokáta má jednak vyloučit a omezit zbytečná podání a tím chránit občany před zbytečnými finančními náklady, jednak má vyhodnotit skutečnosti vedoucí k porušení ústavnosti, včetně označení, která základní práva a svobody občanů byla porušena, to vše za dodržení zákonem předepsaných náležitostí (sp. zn. II.ÚS 141/97, U 12/10 SbNU 377).
5. Veden shora uvedeným je Ústavní soud nucen konstatovat, že si ústavní stížnost stěžovatel koncipoval a podal sám, aniž by byl zastoupen advokátem a aniž by předložil plnou moc zmocněnému advokátovi. Dále Ústavní soud z vlastní úřední činnosti zjistil, že stěžovatel dříve podal cca dvacet ústavních stížností a všechny trpěly stejnou vadou, pro jejíž neodstranění byly následně odmítnuty.
6. Proto byl stěžovatel dopisem ze dne 9. února 2010 vyzván k odstranění absence zastoupení a v souvislosti s tím o doplnění argumentace k námitce, týkající se porušení čl. 96 odst. 2 Ústavy České republiky. Současně byl stěžovatel poučen o tom, že v případě neodstranění vady ve stanovené lhůtě bude ústavní stížnost odmítnuta. V závislosti na této výzvě požádal stěžovatel elektronickým dopisem ze dne 26. února 2010 o prodloužení lhůty s ohledem na to, že již podal České advokátní komoře žádost o určení advokáta a ta mu doposud neodpověděla. Přípisem, který byl stěžovateli doručen dne 22. března 2010, byla lhůta k odstranění vad stěžovateli prodloužena o třicet dnů.
7. Z průběžných elektronických podání stěžovatele vyplynulo, že byl rozhodnutím předsedy České advokátní komory, č. j. 541/10, ze dne 2. března 2010 určen k poskytnutí právní pomoci v předmětné věci advokát Mgr. O. Č. Ten stěžovatele dopisem ze dne 3. března 2010 vyzval k součinnosti spočívající v poskytnutí potřebných informací, podkladů a zmocnění. Stěžovatel elektronickým podáním ze dne 5. března 2010 udělil určenému advokátovi plnou moc k zastupování v řízení před Ústavním soudem, na což bylo určeným advokátem obratem reagováno elektronickým dopisem obsahujícím opětovnou výzvu k poskytnutí informací a podkladů, což bylo zopakováno ještě v elektronických dopisech z 8. a 17. března 2010. Na to stěžovatel odkázal určeného advokáta na informace, jež zveřejnil na internetu, a to elektronickým dopisem ze dne 18. března 2010, o němž jej určený advokát při následné komunikaci informoval, že jej neobdržel. Komunikace mezi nimi nadále probíhala v konfrontačním tónu, až rozhodnutím předsedy České advokátní komory, č. j. 791/10, ze dne 31. března 2010, ve znění opravy a doplnění z 19. dubna 2010, došlo ke zrušení určení advokáta pro absenci součinnosti pro řádné poskytování právní pomoci ze strany stěžovatele, a to s tím, že další advokát určován nebude. S tím stěžovatel vyjádřil svůj nesouhlas a požádal o další prodloužení lhůty k odstranění vad přičemž opakovaně uvedl, že Česká republika není právním státem a Ústavní soud není orgánem ochrany ústavnosti.
8. Ústavní soud již nepřikročil k dalšímu prodloužení lhůty k odstranění vad s ohledem na to, že stěžovateli vedle zákonné lhůty k podání perfektního návrhu byla poskytnuta již dostatečně dlouhá doba k odstranění vad. Přitom muselo být stěžovateli z dřívějších řízení před Ústavním soudem dostatečně známo, jaké jsou procesní podmínky řízení před Ústavním soudem. V této souvislosti nemá Ústavní soud pochybnosti o tom, že byla stěžovateli dána rozhodnutím České advokátní komory efektivní příležitost k odstranění předmětné vady s tím, že zmaření této příležitosti jde k tíži stěžovatele.
9. S ohledem na vše výše uvedené je třeba konstatovat, že lhůta k odstranění vady ústavní stížnosti marně uplynula ve středu dne 21. dubna 2010, a proto byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta podle §43 odst. 1 písm. a) zákona, tedy pro neodstranění vady ústavní stížnosti ve stanovené lhůtě. Tím byl odmítnut i akcesorický návrh stěžovatele na odklad výkonu rozhodnutí, jež ostatně s ohledem na stěžovatelem tvrzené skutečnosti bylo patrně vykonáno již před podáním ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. dubna 2010
Jiří Nykodým
soudce zpravodaj