ECLI:CZ:US:2010:2.US.3280.09.1
sp. zn. II. ÚS 3280/09
Nález
Nález Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Jiřího Nykodýma a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) - ze dne 2. února 2010 sp. zn. II. ÚS 3280/09 ve věci ústavní stížnosti KONFIN, s. r. o., se sídlem Davídkova 2375, 180 00 Praha 8, proti rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 10. 2009 č. j. 12 Cmo 130/2009-47, jímž odvolací soud rozhodl o odvolání žalovaného proti výroku o náhradě nákladů soudního řízení, aniž by toto odvolání bylo dáno na vědomí stěžovatelce coby žalobkyni, za účasti Vrchního soudu v Praze jako účastníka řízení a VIVA leasing, a. s., se sídlem Táborská 29/65, 140 00 Praha 4, jako vedlejšího účastníka řízení.
Výrok
I. Porušením fair procesu v aspektu čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod bylo rozhodnutím Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 10. 2009 č. j. 12 Cmo 130/2009-47 porušeno stěžovatelčino základní právo vlastnit majetek garantované v čl. 11 odst. 1 Listiny.
II. Proto se toto rozhodnutí ruší.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 18. 12. 2009 se stěžovatelka domáhala zrušení výše uvedeného rozhodnutí, neboť měla za to, že jím bylo porušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces garantované v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") ve spojení s čl. 38 odst. 2 Listiny.
2. Ústavní stížnost je přípustná [§75 odst. 1 a contrario zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], byla podána včas a splňuje i ostatní náležitosti vyžadované zákonem [§30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
3. Porušení svých ústavně zaručených práv stěžovatelka spatřovala v tom, že odvolací soud rozhodoval o odvolání vedlejšího účastníka společnosti VIVA leasing, a. s., proti výroku o náhradě nákladů soudního řízení, aniž by toto odvolání bylo dáno na vědomí stěžovatelce. Teprve z odvolání žalovaného vedlejšího účastníka přitom vyplývalo tvrzení o hodnotě sporu (ceně předmětu řízení autobusu tov. zn. BOVA), kterou jinak vedlejší účastník do té doby netvrdil, a toto ocenění předmětu řízení do té doby ani nevyplývalo z žádného důkazu obsaženého ve spise. K otázce ceny předmětného autobusu soud prvního stupně neprováděl žádné dokazování. Odvolací soud nedal stěžovatelce procesní příležitost vyjádřit se k odvolání vedlejšího účastníka, ale rozhodl o něm bez nařízení jednání. Postup odvolacího soudu byl podle názoru stěžovatelky nepřípustný, neboť odvolací soud prováděl dokazování, a to právě znaleckým posudkem ohledně ceny předmětného automobilu. Pokud chtěl odvolací soud použít pro své rozhodnutí listinný důkaz, bylo jeho povinností jej provést u jednání, aby se k němu mohla stěžovatelka vyjádřit. Odvolací soud tudíž nepostupoval v souladu s ustáleným ústavně konformním výkladem §210 odst. 1 o. s. ř. a dopustil se též porušení §122 odst. 1 o. s. ř. a §123 o. s. ř. ve spojení s §211 o. s. ř. Podle stěžovatelky nelze přehlížet dopad tohoto procesního postupu do její majetkové sféry.
4. K výzvě Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřila předsedkyně 12. senátu Vrchního soudu v Praze Mgr. Marcela Tuscanyová, podle které neodpovídá skutečnosti tvrzení stěžovatelky, že teprve z odvolání vedlejšího účastníka vyplynula cena autobusu, od níž se následně odvíjela výše předmětu sporu a výše odměny za právní zastoupení. Protože byla stěžovatelka žalobkyní v tomto řízení o vydání věci, musela znát cenu předmětného autobusu. Musela si být též vědoma toho, že bude nucena snášet náklady řízení ve značné výši, když se rozhodla pro zpětvzetí žaloby. Předsedkyně senátu též poukázala na to, že podle §214 odst. 2 písm. e) o. s. ř. soud vycházel z toho, co vyšlo ze spisu najevo, tedy ze založeného znaleckého posudku. Rozhodnutí bylo podle jejího názoru v souladu s právem, a proto jeho postupem a rozhodnutím nemohla být porušena citovaná ústavní práva.
5. Vedlejší účastník společnost VIVA leasing, a. s., ve svém vyjádření uvedl, že to byla stěžovatelka, kdo zavinil, že řízení muselo být zastaveno, protože vzala svůj návrh na jeho zahájení zpět. Podle názoru vedlejšího účastníka je podaná ústavní stížnost účelová, neboť stěžovatelka musela vědět, že rozhodnutí městského soudu je ve výroku o nákladech řízení vadné a nemůže obstát v porovnání s platnými procesními předpisy a ustálenou judikaturou. Rozhodnutí vrchního soudu bylo předvídatelné, neboť stěžovatelce musela být známa výše ceny předmětného autobusu. Vedlejší účastník sice znalecký posudek předložil soudu společně s podaným odvoláním, ale nesouhlasí s tím, že by ocenění předmětu řízení nevyplývalo z žádného důkazu obsaženého ve spise. Vedlejší účastník např. dne 3. 12. 2007 podal městskému soudu vyjádření, ke kterému mimo jiné připojil "Vyrozumění o provedení soupisu a zajištění movitých věcí" č. j. 023 EX 1803/2007-32 z 6. 10. 2007 soudního exekutora Mgr. Jaromíra France, ve kterém soudní exekutor sděluje, že odhadní cena autobusu byla určena na 1 800 000 Kč (srov. č. l. 27). Tudíž nejpozději ode dne 3. 12. 2007 byl v soudním spise založen listinný důkaz, ze kterého vyplývá ocenění autobusu soudním exekutorem. Vedlejším účastníkem předložený znalecký posudek ocenil cenu autobusu na 1 812 360 Kč. Dále vedlejší účastník upozornil na to, že ze zákona nevyplývá povinnost soudu doručovat účastníkům odvolání, které bylo podáno proti usnesení, kterým nebylo rozhodnuto ve věci samé. Proto podle jeho názoru soud nepochybil, pokud odvolání stěžovatelce nedoručil, a nepochybil ani v bodě, kdy nenařídil jednání k projednání odvolání vedlejšího účastníka.
II.
6. Ústavní soud si k posouzení námitek a tvrzení stěžovatelky vyžádal spis Městského soudu v Praze sp. zn. 21 Cm 30/2007, z něhož zjistil následující skutečnosti:
7. Stěžovatelka se žalobou podanou k poštovní přepravě dne 22. 3. 2007 domáhala u Městského soudu v Praze vydání dálkového autobusu tov. zn. BOVA na vedlejším účastníkovi (č. l. 1). Navrhla též, aby městský soud nařídil předběžné opatření, kterým by bylo vedlejšímu účastníkovi uloženo, aby s dálkovým autobusem nenakládal. Městský soud svým usnesením ze dne 26. 3. 2007 návrh na vydání předběžného opatření zamítl. Ve svém vyjádření k žalobě ze dne 28. 11. 2007 vedlejší účastník uvedl, že předmětnou věc ve své faktické moci nemá, neboť autobus zabavil v rámci exekučního řízení soudní exekutor (č. l. 21).
8. Dne 21. 1. 2009 a 24. 2. 2009 soud uložil stěžovatelce, aby se vyjádřila k přiloženému podání vedlejšího účastníka (č. l. 33 a 34). Svým vyjádřením ze dne 19. 3. 2009 vzala stěžovatelka svou žalobu v plném rozsahu zpět, neboť vlastníkem předmětného autobusu se nevratně stala třetí osoba (č. l. 36). V exekučním řízení vedeném pod sp. zn. 023EX 450/08 byl totiž předmětný autobus dne 13. 3. 2008 vydražen a vylučovací žaloba stěžovatelky byla následně rozsudkem Okresního soudu v Šumperku č. j. 16 C 27/2007-81 zamítnuta, což bylo potvrzeno i rozsudkem odvolacího soudu. Důvod řízení a sporu mezi účastníky tudíž odpadl. Stěžovatelka ve svém vyjádření uvedla, že výlučně procesní posouzení zavinění na zastavení řízení by pro ni znamenalo nepřiměřenou tvrdost. Uvedené skutečnosti podle jejího názoru představují důvody hodné zvláštního zřetele ve smyslu §150 o. s. ř. Městský soud by podle jejího názoru neměl přiznat žalovanému právo na náhradu nákladů soudního řízení.
9. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 26. 3. 2009 č. j. 21 Cm 30/2007-38 bylo řízení podle §96 odst. 2 o. s. ř. pro zpětvzetí žaloby zastaveno. Výrokem III. rozhodnutí městského soudu bylo stanoveno, že žádný z účastníků řízení nemá podle §146 odst. 1 písm. c) o. s. ř. právo na náhradu nákladů řízení.
10. Proti výroku III. usnesení městského soudu podal vedlejší účastník odvolání (č. l. 40), protože podle jeho názoru je třeba zavinění toho, že řízení muselo být zastaveno, posuzovat výlučně z procesního hlediska. V daném případě to byla stěžovatelka, kdo zavinil, že řízení muselo být zastaveno, a proto měl soud o nákladech řízení rozhodnout dle §146 odst. 2 o. s. ř. Důvodem pro zpětvzetí návrhu nebylo chování žalovaného, a proto je stěžovatelka povinna uhradit žalovanému náklady, které účelně vynaložil k bránění svého práva. Podle vedlejšího účastníka není též možno použít §150 o. s. ř., neboť se v daném případě jedná o spor dvou obchodních společností a navíc neexistují žádné důvody, aby vedlejšímu účastníkovi nebyly náklady řízení vůči stěžovatelce přiznány. Protože cena dálkového autobusu byla určena znaleckým posudkem na částku 1 812 360 Kč bez DPH, vedlejší účastník navrhl, aby náklady byly vyčísleny částkou 74 150 Kč (č. l. 42).
11. Byť nebylo odvolání ostatním účastníkům doručováno (č. l. 44), a tak stěžovatelka nemohla k němu podat své vyjádření, usnesením Vrchního soudu v Praze byl změněn bod III. výroku usnesení městského soudu tak, že stěžovatelce byla stanovena povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi 74 150 Kč na náhradu nákladů řízení. Podle názoru vrchního soudu rozhodoval v daném případě soud prvního stupně na základě nesprávného ustanovení zákona [§146 odst. 1 písm. c) o. s. ř.]. Protože vzala stěžovatelka svou žalobu zpět, mělo být o náhradě nákladů řízení rozhodováno podle §146 odst. 2 o. s. ř. Městský soud neměl zkoumat důvodnost uplatněného nároku, ale měl výhradně z procesního hlediska posoudit zavinění účastníků na zastavení řízení. V daném případě nedošlo k zpětvzetí žaloby v důsledku chování vedlejšího účastníka, ale proto, že stěžovatelka upustila od vymáhání uplatněného nároku v důsledku zabavení předmětného vozidla exekutorem. Ze znaleckého posudku k ceně autobusu, jehož vydání bylo předmětem řízení, vyplynulo, že cena tohoto autobusu ke dni 3. 1. 2007 činila 1 812 360 Kč, které odpovídá výše odměny za právní zastoupení 73 550 Kč. Návrh stěžovatelky, aby o náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle §150 o. s. ř., neshledal odvolací soud důvodným.
12. Podle §44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu může Ústavní soud se souhlasem účastníků upustit od ústního jednání, nelze-li od tohoto jednání očekávat další objasnění věci. Účastníci souhlas poskytli a od ústního jednání bylo upuštěno.
III.
13. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
14. Úkolem Ústavního soudu je jen ochrana ústavnosti, a nikoliv kontrola "běžné" zákonnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů veřejné moci porušeny stěžovatelovy základní práva či svobody chráněné ústavním pořádkem České republiky, protože základní práva a svobody vymezují nejen rámec normativního obsahu aplikovaných právních norem, nýbrž také rámec jejich ústavně konformní interpretace a aplikace.
15. Ústavní soud již v minulosti judikoval, že součástí práva na spravedlivý proces je vytvoření prostoru pro to, aby účastník řízení mohl účinně uplatňovat námitky a argumenty, které jsou způsobilé ovlivnit rozhodování soudu a s nimiž se soud musí v rozhodnutí náležitě vypořádat: "... vytvoření prostoru pro účinné vznesení námitek (v kontradiktorním schématu řízení) nejlépe zajistí ochranu základních práv, jež je z hlediska fair procesu prvotním účelem soudního řízení. Institucionálně garantovaná možnost dotčených osob návrhy a námitkami účinně participovat na soudním procesu patří mezi elementární pravidla soudního řešení sporů (srov. Freeman, M. D. A. Lloyd's Introduction to Jurisprudence, 7th ed., London, Sweet&Maxwell, 2001, str. 1378-1379 nebo Hart, H. L. A. Pojem práva, Praha, Prostor, 2004, str. 162)" [srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 269/05 ze dne 27. 6. 2005 (N 129/37 SbNU 629)]. V nálezu sp. zn. II. ÚS 828/06 ze dne 6. 2. 2007 (N 26/44 SbNU 309) Ústavní soud uvedl, že tento požadavek vyplývající z postulátu fair procesu lze vztáhnout na jakékoliv rozhodování, jímž jsou dotčena subjektivní práva a povinnosti účastníků řízení. Tento požadavek je proto třeba uplatnit též na rozhodování soudu o náhradě nákladů řízení, které je integrální součástí soudního řízení jako celku [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1374/08 ze dne 8. 7. 2008 (N 128/50 SbNU 125)].
16. V nálezu sp. zn. III. ÚS 202/03 ze dne 13. 11. 2003 (N 134/31 SbNU 193) odkázal Ústavní soud na ústavní princip rovnosti účastníků (garantovaný v čl. 37 odst. 3 Listiny), resp. rovnosti zbraní, jak jej vykládá Evropský soud pro lidská práva (dále jen "ESLP"). Podle konstantní judikatury ESLP "princip rovnosti zbraní, jako jeden z prvků širšího pojetí spravedlivého procesu, vyžaduje, aby každé procesní straně byla dána přiměřená možnost přednést svou záležitost za podmínek, jež ji nestaví do podstatně nevýhodnější situace, než ve které je její protistrana" (viz např. Dombo Beheer B. V. proti Nizozemí, 1993, Ankerl proti Švýcarsku, 1996, Komanický proti Slovensku, 2002). V případě Beer proti Rakousku (2004, stížnost č. 30428/96) či Baumann proti Rakousku (2001, stížnost č. 76809/01, obě rozhodnutí dostupná v elektronické verzi na http://hudoc.echr.coe.int) ESLP konstatoval, že článek 6 odst. 1 Úmluvy je aplikovatelný i na rozhodování o nákladech řízení za předpokladu, že předmětem tohoto řízení byly občanská práva a závazky a že k porušení tohoto článku došlo tím, že odvolací soud neposlal odvolání do výroku o nákladech řízení protistraně, a nedal jí tak možnost, aby se k němu vyjádřila a uplatnila svá tvrzení a důkazy.
17. Rozhodování o nákladech soudního řízení není jen nepodstatným "přívažkem" k meritornímu rozhodování také z důvodu možnosti zásahu do vlastnického práva, kterého se může výrazným způsobem dotknout. Proto je třeba toto rozhodování chápat jako integrální součást soudního řízení jako celku [srov. mimo jiné nález ve věci sp. zn. I. ÚS 653/03 ze dne 12. 5. 2004 (N 69/33 SbNU 189)].
IV.
18. V daném případě jde o posouzení, zda proces rozhodování o náhradě nákladů řízení byl v souladu s ústavně zaručeným základním právem na fair proces, když obecný soud nezaslal účastníkovi řízení k vyjádření odvolání proti usnesení o náhradě nákladů řízení, a nevytvořil tak stěžovatelce procesní prostor k uplatnění námitek. V obdobných případech Ústavní soud mnohokrát konstatoval porušení jednoho z důležitých aspektů fair procesu, jímž je princip rovnosti zbraní garantovaný v čl. 37 odst. 3 Listiny. Právní závěry vyslovené ve výše zmíněné judikatuře Ústavního soudu (viz body 15-17) dopadají i na projednávanou věc, a proto Ústavní soud neshledal žádný důvod, proč se od nich odchýlit, a proto na ně v podrobnostech plně odkazuje. Ústavnímu soudu nezbývá než konstatovat, že pokud nebylo odvolání protistrany zasláno stěžovatelce jakožto druhému účastníkovi řízení (bod 11), byla jí odňata možnost seznámit se s obsahem odvolání a realizovat svá procesní práva.
19. Ustanovení §210 o. s. ř. je nutno vykládat ústavně konformním způsobem tak, že v případě odvolání proti usnesení o náhradě nákladů řízení plyne povinnost doručovat odvolání přímo z ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces (srov. nález sp. zn. II. ÚS 1374/08 - viz výše). Rozhodování o náhradě nákladů řízení se totiž bezprostředně dotýká vlastnického práva účastníka řízení, a je tedy způsobilé vlastnické právo omezit, případně dokonce neústavně porušit (viz bod 17). V daném případě k porušení základního práva na majetek došlo tím, že odvolací soud v rozporu s principem spravedlivého procesu změnil rozhodnutí soudu prvního stupně v neprospěch stěžovatelky, které uložil povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi poměrně značnou částku přesahující 70 000 Kč (viz bod 11). Proto šlo s ohledem na to, že soud prvního stupně nepřiznal žádnému účastníkovi náklady soudního řízení (bod 9), o rozhodnutí překvapivé a nepředvídatelné, které se citelně dotklo majetkových poměrů stěžovatelky. Z tohoto důvodu bylo podle Ústavního soudu zcela nezbytné, aby mohla stěžovatelka vznést proti navrhovanému ocenění autobusu, jehož hodnota byla vyčíslena ve znaleckém posudku přiloženém k odvolání vedlejšího účastníka (bod 10) a od něhož se odvíjelo vyčíslení výše náhrady nákladů řízení (bod 11), své vlastní námitky, případně aby mohla navrhnout v rámci odvolacího řízení další důkazy. Zajištění tohoto práva bylo o to zásadnější, neboť rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení je konečné.
20. Pokud nebyly promítnuty shora uvedené aspekty fair procesu, resp. jeho základního prvku, jímž je princip rovnosti zbraní garantovaný v čl. 37 odst. 3 Listiny, do postupu soudu a stěžovatelce nebylo doručeno podané odvolání k vyjádření, bylo rozhodnutím Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 10. 2009 č. j. 12 Cmo 130/2009-47 porušeno stěžovatelčino základní právo vlastnit majetek garantované v čl. 11 odst. 1 Listiny. Proto Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl podle ustanovení §82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a napadené rozhodnutí podle §82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušil.
21. Ačkoliv se Ústavní soud nikterak nezabýval vlastním rozhodováním o náhradě nákladů řízení, které bude předmětem dalšího řízení před obecnými soudy, při vědomí toho, že použití §150 o. s. ř. je především doménou obecných soudů, považuje za vhodné uvést, že obecné soudy by měly velmi pečlivě vážit, zda okolnosti daného případu skutečně neodůvodňují použití moderace, když je nepochybné, že exekuce, kterou se předmět sporu dostal mimo dispoziční sféru vedlejšího účastníka, byla vyvolána jeho omisivním jednáním. Bylo by rovněž krajně nespravedlivé, a tudíž mimo sféru ústavně konformního výkladu práva (o. s. ř.), aby skrze rozhodování o náhradě nákladů řízení bylo soudem aprobováno zmenšení či vyrovnání dluhu vedlejšího účastníka z majetku potenciálně vlastnicky náležejícího stěžovatelce.