ECLI:CZ:US:2010:2.US.3311.10.1
sp. zn. II. ÚS 3311/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti M. V., zastoupeného JUDr. Františkem Vavrochem, advokátem advokátní kanceláře VAVROCH A PARTNEŘI, se sídlem v Českých Budějovicích, proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tdo 655/2010 ze dne 29. července 2010, rozsudku Vrchního soudu v Praze sp. zn. 11 To 27/2009 ze dne 22. června 2009 a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 16 T 41/2007 ze dne 19. února 2009, za účasti 1) Nejvyššího soudu, 2) Vrchního soudu v Praze a 3) Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení, a 1) Nejvyššího státního zastupitelství, 2) Vrchního státního zastupitelství v Praze a 3) Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 19. listopadu 2010 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Z nich byl rozsudkem soudu prvního stupně uznán vinným ze spáchání trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1 a 2 písm. a) trestního zákona, a za to mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání sedmi let se zařazením do věznice s ostrahou, trest propadnutí věci, a to 50.000 Kč, a peněžitý trest ve výměře 300.000 Kč s náhradním trestem odnětí svobody v trvání jednoho roku. Rozsudkem odvolacího soudu byl k odvolání státní zástupkyně zrušen ohledně stěžovatele rozsudek soudu prvního stupně a nově byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1 a 2 písm. a), odst. 4 písm. c) trestního zákona, kterého se měl dopustit tím, že jednak zorganizoval nákup LSD, extáze a marihuany, přičemž v několika případech zajistil převoz z Nizozemí prostřednictvím L. V. a následně prodal M. N. a M. H., a v jednom případě zajistil převoz prostřednictvím J. H., který byl zadržen v Německu, dále nejméně v šesti případech určité množství marihuany vyvezl do Německa, kde ji kurýři předali V. R., a konečně přispěl finanční částkou a radou ke zřízení hydroponní pěstírny, kde pak následně ve dvou letech společně s L. V. pěstoval konopí za účelem výroby marihuany, a za to vše mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání deseti let se zařazením do věznice s ostrahou, trest propadnutí věci, a to 50.000 Kč a € 1.530, a peněžitý trest ve výměře 300.000 Kč s náhradním trestem odnětí svobody v trvání jednoho roku, a konečně bylo jako nedůvodné zamítnuto jeho odvolání. Usnesením dovolacího soudu bylo jeho dovolání odmítnuto jako zjevně neopodstatněné. Stěžovatel tvrdí, že obecné soudy postupovaly v rozporu s čl. 90 Ústavy České republiky, čl. 36 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Stěžovatel v ústavní stížnosti konkrétně nesouhlasí s právní kvalifikací, neboť podle něj z provedeného dokazování nevyplývá, že by se mezi ním a L. V., V. (správně V.) R. a J. H.m jednalo o vzájemnou součinnost, která by vykazovala míru plánovitosti průběhu a tomu odpovídající koordinaci úloh jednotlivých účastníků. To je dáno mimo jiné i tím, že podle stěžovatele nebyly provedeny takové důkazy, které by jej usvědčily ze spáchání trestného činu a jsou tu tedy důvodné pochybnosti o správnosti skutkových zjištění vzdor tomu, že bylo dokazování provedeno poměrně vyčerpávajícím způsobem. Obecným soudům tedy vytýká hodnocení určitých důkazů (výsledků provedených domovních prohlídek, M. H., J. H., L. V., A. R. a P. R.), které bylo podle něj provedeno selektivně, aniž by respektovaly vůdčí zásadu trestního řízení, totiž in dubio pro reo a princip rovnosti, když tatáž skutková situace dopomohla L. V. ke zproštění obžaloby.
3. Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ve spisu obecného soudu. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.
4. Ještě předtím, než se Ústavní soud může zabývat materiální stránkou věci, je vždy povinen přezkoumat formální náležitosti ústavní stížnosti. Jen v případě, že návrh splňuje všechny zákonem stanovené náležitosti, se jím může také zabývat věcně. Jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, jakožto procesního prostředku ústavně zaručených základních práv a svobod, je její subsidiarita. Podle tohoto principu se lze u Ústavního soudu domáhat ochrany ústavnosti v konkrétní věci jen tehdy, pokud byly vyčerpány veškeré procesní prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje. Ony procesní prostředky k ochraně práva jsou a mají být právě k tomu, aby došlo ke zrušení či nápravě rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci. Z toho mimo jiné vyplývá, že se ústavní stížností nelze domáhat zrušení rozhodnutí, které bylo v důsledku jiného procesní prostředku již zrušeno v řízení před obecnými soudy. Takové rozhodnutí totiž nemůže z podstaty věci zasahovat do ústavně zaručených práv a svobod.
5. V posuzovaném případě je vedle rozhodnutí dovolacího a odvolacího soudu napadán i rozsudek soudu prvého stupně. Ten byl v důsledku podaného odvolání vůči stěžovateli zcela zrušen. Proto je ústavní stížnost směřující proti rozhodnutí soudu prvého stupně nepřípustná, a jako taková byla v této části odmítnuta.
6. Ústavní soud dále konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad jejich rozhodovací činností, do níž je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím soudu porušena stěžovatelova základní práva a svobody chráněné ústavním pořádkem. Na druhé straně je však Ústavní soud oprávněn, ale i povinen posoudit, zda řízení jako celek bylo spravedlivé, a zda v něm nebyla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
7. Ústavní soud rovněž vyložil, že v řízeních o ústavních stížnostech lze co do ústavněprávní relevance pochybení v kognitivním procesu dokazování vyčlenit případy opomenutých důkazů, případy důkazů získaných a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy, a konečně případy svévolného hodnocení důkazů - tedy hodnocení provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu. I v této souvislosti tedy bylo zdůrazněno, že je Ústavní soud povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (srov. sp. zn. IV. ÚS 570/03, N 91/33 SbNU 377). O nic takového ale v posuzovaném případě nejde.
8. Lze-li v trestní věci dospět na základě provedeného dokazování k několika co do pravděpodobnosti rovnocenným skutkovým verzím, má soud povinnost přiklonit se k té z nich, jež je pro obviněného nejpříznivější, tzn. povede k jeho zproštění obžaloby. Nedodržením této povinnosti porušuje soud princip rozhodování in dubio pro reo, a tím i zásadu presumpce neviny dle článku 40 odst. 2 Listiny (sp. zn. III. ÚS 2042/08 ze dne 26.listopadu 2009). Nicméně uplatnění této zásady je na místě až tehdy, pokud soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů dospěje k závěru, že není možné se jednoznačně přiklonit k žádné ze skupiny odporujících si verzí (srov. sp. zn. IV. ÚS 154/2002, N 37/28 SbNU 448). Z toho vyplývá, že jakkoliv je zásada in dubio pro reo v trestním řízení významná, rozhodně se nejedná o zásadu vůdčí, jak tvrdí stěžovatel.
9. Z odůvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů lze vyčíst zřetelnou snahu podrobně se zabývat (i k námitkám stěžovatele) všemi rozhodnými skutečnostmi, včetně "vývoje" obsahu výpovědí některých svědků a spoluobžalovaného L. V. Tak se zejména soud prvního stupně velmi podrobně zabýval (postupnými) změnami ve výpovědích jak L. V., tak i M. H. a J. H. a jako test pravdivosti zvolil především to, nakolik daná verze zapadá do logiky ostatních provedených důkazů či zjištěných skutečností a podpůrně přihlédl k motivaci vypovídajících, resp. časovým a procesním okolnostem. Námitky, které stěžovatel uplatnil (nejen v tomto směru) v ústavní stížnosti, jím byly uplatněny již i v odvolání a dovolání (jak plyne z narativních částí napadených rozhodnutí), a odvolací soud aproboval postup i hodnocení soudu prvního stupně. Opakování (nejen těchto) námitek v ústavní stížnosti tak staví Ústavní soud do pozice další přezkumné instance, aniž by věc posouvalo do ústavněprávní roviny (srov. sp. zn. II. ÚS 294/95, N 5/63 SbNU 481; aj.). To, že obecné soudy prvního stupně přistupovaly k provedeným důkazům jednotlivě a hodnotily je ve vzájemné souvislosti, lze považovat za ústavně souladné a nelze v tom spatřovat jakoukoliv selekci. Naopak ryze formalistický přístup (pokud někdo nějak změní výpověď, tak je jeho výpověď automaticky celá nevěrohodná a procesně nepoužitelná), který evidentně prosazuje stěžovatel, nelze považovat za ústavně souladný. Polemika s provedeným hodnocením všech důkazů přitom zcela postrádá ústavněprávní relevanci.
10. Pokud jde o namítanou právní kvalifikaci vytýkaného jednání, lze souhlasit s dovolacím soudem v tom, že tato námitka má svůj původ spíše ve výše uvedeném odlišném hodnocení provedených důkazů, než v ryzí právní subsumpci zjištěného skutkového stavu. V každém případě se právní kvalifikací podrobně zabýval odvolací soud (který k ní dospěl odlišně od soudu prvního stupně) a s jeho hodnocením se pak zcela ztotožnil i dovolací soud. Z jejich závěrů stručně řečeno plyne, že stěžovatel byl podle závěrů obecných soudů tvůrcem a vůdcem organizované skupiny páchající vytýkanou činnost ve více státech a nikoliv osobou, která se na nějaké takové existující skupině toliko podílela, jak se stěžovatel evidentně stále mylně domnívá.
11. Ústavní soud tedy neshledal, že by došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. prosince 2010
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu