ECLI:CZ:US:2010:2.US.3365.09.1
sp. zn. II. ÚS 3365/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti společnosti ČECHOSLÁVIE, spol. s r. o., se sídlem Praha 2, Ječná 550/1, IČ 63988798, zastoupené JUDr. Davidem Lejčkem, Ph.D., advokátem se sídlem Elišky Peškové 735/15, Praha 5, proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 22. 9. 2009 č. j. 55 Co 262/2009-72, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 29. 12. 2009 se stěžovatelka domáhá, s odkazem na porušení svého ústavního práva na spravedlivý proces, garantovaného hlavou pátou Listiny základních práv a svobod i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod, zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku. Tvrdí, že soudy nesprávně vyložily a aplikovaly ustanovení občanského zákoníku o důsledcích smluvní pokuty. Podle jejího názoru došlo k nepřípustnému přesunutí důkazního břemene ze žalobců na žalovaného, což mělo zásadní dopad na výsledek sporu. Má za to, že důkazní břemeno ohledně určitých skutečností leží na tom účastníku, který z existence těchto skutečností vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky. Dle něj dikce ustanovení §545 odst. 3 občanského zákoníku nezakládá dlužníkovi důkazní břemeno. Stěžovatelce je známa judikatura Nejvyššího soudu, podle níž bylo postupováno i v jejím případě, je však přesvědčena, že přenesení důkazního břemene na dlužníka nemá oporu ve výkladu dotčeného ustanovení.
Z obsahu napadeného rozsudku bylo zjištěno, že odvolací soud jím potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, kterým byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit žalobcům částku 42.000,-Kč s přísl., představující smluvní pokutu za nesplnění závazku ze smlouvy o smlouvě budoucí kupní. Oba soudy dospěly k závěru, že mezi účastníky byla ve smyslu §544 odst. 1 obč. zák. platně sjednána smluvní pokuta, která s ohledem na dobu prodlení stěžovatelky s plněním sjednané povinnosti činí žalobou uplatněnou částku. Obranu stěžovatelky neshledaly opodstatněnou, neboť tato neunesla ve smyslu §545 odst. 3 obč. zák. důkazní břemeno, když neprokázala, že porušení sjednané povinnosti nezavinila.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud především konstatuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu jako obecné soudy v odvolacím, případně dovolacím řízení a aby věc posuzoval z hledisek běžné zákonnosti.
Právě o takový přezkum však stěžovatelka v projednávané věci usiluje, neboť její námitky směřují výlučně proti výkladu ustanovení §545 odst. 3 občanského zákoníku, jak jej provedly obecné soudy. Ústavní soud proto musí připomenout, že výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavně právního může být posouzena pouze otázka, zda soudem podaný výklad zákona je ústavně konformní, tedy, zda není zatížen "libovůlí".
V mezích takto limitovaného přezkumu Ústavní soud neshledal v postupu obecných soudů žádné pochybení. Z odůvodnění napadených rozhodnutí je zřejmé, které skutečnosti byly zjištěny, jakými úvahami se soudy při rozhodování řídily a která ustanovení zákona na zjištěný skutkový stav použily. Pokud po řádně provedeném dokazování, které stěžovatelka ostatně ani nezpochybňuje, dospěly k závěru, že stěžovatelka své důkazní břemeno ve smyslu ustanovení §545 odst. 3 obč. zák. ohledně prokázání, že porušení sjednané povinnosti nezavinila, neunesla, z ústavního hlediska nelze jejich závěru nic vytknout. Z dikce uvedeného ustanovení totiž jednoznačně vyplývá, že zavinění porušení zajištěné povinnosti dlužníkem se předpokládá; důkazní břemeno o nedostatku zavinění tak spočívá na dlužníkovi, který musí prokazovat, že porušení sjednané povinnosti nezavinil. Závěr soudů obou stupňů odpovídá právní teorii (srov. Jehlička, Švestka, Škárová a kolektiv: Občanský zákoník, komentář, 9. vydání, 2004, str. 795) a je v souladu i se soudní praxí (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2007 sp. zn. 26 Odo 386/2006). Nelze tedy dospět k závěru o libovůli v soudním rozhodování, což by jedině mohlo vést k vydání zrušujícího nálezu.
Vzhledem k tomu, že nebyl shledán tvrzený zásah do ústavně zaručeného práva stěžovatelky na spravedlivý proces, Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. ledna 2010
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu