ECLI:CZ:US:2010:2.US.3375.09.1
sp. zn. II. ÚS 3375/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. J. R., zastoupeného Mgr. Janem Vargou, advokátem, se sídlem Davídkova 654/27, 180 00 Praha 8, směřující proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 22. dubna 2008, č. j. 13 C 330/2003-261, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. září 2009, č. j. 18 Co 342/2009-303, usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 21. července 2008, č. j. 13 C 330/2003-264, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. září 2009, č. j. 18 Co 344/2009-301, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se řádně a včas podanou ústavní stížností, splňující i další formální náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, kterými mělo být zasaženo do jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práva základních svobod.
2. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 23. září 2009, č. j. 18 Co 342/2009-303, byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze den 22. dubna 2008, č. j. 13 C 330/2003-261, jímž byla zamítnuta žaloba žalobce (stěžovatele) na zaplacení částky v celkové výši 4.316 Kč s příslušenstvím a bylo rozhodnuto o nákladech řízení účastníků i státu. Žaloba se týkala způsobu vyúčtování úhrad za služby spojené s užíváním bytu (konkrétně úhrady za teplo). Odvolací soud, který rozhodoval na základě odvolání žalobce, se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně. Hlavní námitku žalobce, jíž zpochybňoval správnost znaleckého posudku, přičemž požadoval vypracování revizního posudku, odmítl s tím, že závěry znalce vyslovené v řízení před soudem prvního stupně považuje za dostatečně správné a navíc by bylo v rozporu s principem neúplné apelace, pokud by nechal revizní posudek vypracovat.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti spatřuje porušení výše citovaných základních práv ve skutečnosti, že byl odmítnut jeho návrh na provedení klíčového důkazu v řízení před obecnými soudy. V této souvislosti zpochybňuje správnost znaleckého posudku s tím, že pro danou věc by byl rozhodující revizní znalecký posudek, který ovšem odvolací soud nepřipustil jako důkaz. Stěžovatel byl tak zbaven možnosti prokázat nesprávnost znaleckého posudku. Vyjádřil přesvědčení, že uvedený posudek neodpovídá na zásadní otázku, a to jakým způsobem byly vypočítány korekční jednotky, o které byly navýšeny jeho náklady na topení. Porušení práva vyjádřit se k prováděným důkazům spatřuje stěžovatel v tom, že se nemohl vyjádřit k otázkám, které znalec nezodpověděl, avšak zodpovědět měl, neboť byly dle názoru stěžovatele pro posouzení věci klíčové. Tím byl opomenut důležitý důkaz v řízení, čímž došlo k porušení jeho základního práva na spravedlivý proces a soudní ochranu. Stěžovatel v ústavní stížnosti dále napadá v záhlaví citovaná usnesení, jimž bylo rozhodnuto o znalečném pro soudního znalce Ing. M. S. V této souvislosti namítá zjevnou nepřiměřenost určení znalečného, jakož i vyúčtování nákladů protistrany v nezákonné výši.
4. Ústavní soud kromě ústavní stížnosti obdržel dne 26. ledna 2010 ještě přípis samotného stěžovatele označený jako "Ústavní stížnost - doplnění". Tento přípis nebyl ovšem sepsán advokátem, a proto k němu Ústavní soud nepřihlížel.
5. Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, a v tomto případě to musí obzvláště zdůraznit, že není součástí obecné soudní soustavy, a proto mu nepřísluší právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem. Vzhledem k tomu, že stěžovatel se dovolával ochrany svých základních práv obsažených v Listině, přezkoumal Ústavní soud v tomto směru napadené rozhodnutí i řízení mu předcházející a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.
6. Obsahem ústavní stížnosti je povětšinou pouze nesouhlasná polemika se skutkovými právními závěry obecných soudů, zejména pak se znaleckým posudkem, o jehož závěry byly rozsudky soudů obou stupňů opřeny. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu nepřísluší. Ústavní soud již v řadě případů judikoval, že mu nepřísluší přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů. Rovněž výklad jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Skutečnost, že soud vyslovil právní názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod.
7. Stěžovatel v ústavní stížnosti především zpochybňuje závěry plynoucí se znaleckého posudku a vyslovuje přesvědčení o nesprávnosti znaleckého posudku s tím, že pokud odvolací soud nepřipustil provedení důkazu revizním posudkem, opomenul důležitý důkaz v řízení. Stěžovatel tak v prvé řadě zpochybňuje hodnocení důkazů provedených obecnými soudy (závěry plynoucí ze znaleckého posudku). K tomu Ústavní soud podotýká, že pokud jde o hodnocení důkazů učiněné soudem prvního i druhého stupně, je třeba zdůraznit, jak již bylo naznačeno výše, že z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů, která je obsažená v §132 o. s. ř. Pokud soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod, není Ústavní soud oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů a tedy ani "hodnotit" jejich hodnocení důkazů, byly-li zásady dané §132 o. s. ř. respektovány. Hodnocení důkazů a závěry o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených skutečností jsou přitom věcí vnitřního přesvědčení soudce a jeho logického myšlenkového postupu.
8. K námitce stěžovatele, že soudy neprovedly jím navržené důkazy (konkrétně revizní znalecký posudek), Ústavní soud pokládá za nutné připomenout, že zásadu spravedlivého procesu vyplývající z článku 36 Listiny je třeba vykládat tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mj. možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také - pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny a v důsledku toho též s článkem 95 odst. 1 Ústavy. Ze zmíněných zásad však nikterak nevyplývá povinnost soudu provést všechny důkazy, které účastník navrhl (srov. nález sp. zn. III. ÚS 150/93). Je to obecný soud, který je povinen a současně oprávněn zvažovat, v jaké fázi řízení které důkazy je třeba provést, zda a nakolik je potřeba dosavadní stav dokazování doplnit, a zda je určitý důkazní prostředek (ve stěžovatelově věci revizní znalecký posudek) způsobilý prokázat tvrzenou skutečnost. Z obsahu rozhodnutí, které byly přílohou ústavní stížnosti, vyplývá, že obecným soudům nelze vytýkat, že by některý z důkazů pominuly, nebo že by tyto důkazy v rozporu ze zásadami logiky mylně hodnotily. Jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud všechny potřebné důkazy provedly a závěry z nich plynoucí v odůvodnění řádně objasnily. U důkazů, které neprovedly, svůj postup a důvody, proč navrhované důkazy neprovedly, řádně zdůvodnily.
9. Co se týče usnesení o stanovení znalečného (popř. nákladů řízení protistrany), Ústavní soud odkazuje na svou stávající judikaturu, že při posuzování problematiky nákladů řízení, kam spadá i rozhodování o znalečném - tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před obecnými soudy zásadně podružné - postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně, například pokud zjistí, že došlo k porušení práva na spravedlivý proces extrémním způsobem nebo že bylo zasaženo i jiné základní právo, např. právo na rovnost účastníků řízení ve smyslu čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (srovnej např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 351/05 ze dne 3. 5. 2006, sp. zn. I. ÚS 800/06 ze dne 7. 8. 2007, sp. zn. II. ÚS 198/07 ze dne 3. 5. 2007, sp. zn. III. ÚS 607/04 ze dne 16. 2. 2006, nález sp. zn. I. ÚS 1056/07 ze dne 21. 5. 2008 a další). Otázka nákladů řízení tak může dosáhnout ústavněprávní dimenze pouze v případě extrémního vybočení z pravidel upravujících řízení. V souzené věci však k takové situaci zjevně nedošlo. Stěžovatel v ústavní stížnosti v podstatě polemizuje s obecnými soudy ohledně stanovení výše znalečného, která dle jeho představy je "nepřiměřená". Obecné soudy přitom jasně uvedly, z čeho se znalečné sestává a na základě jakých právních předpisů bylo stanoveno. Skutečnost, že se stěžovatel se závěrem obecných soudů o určení výše znalečného neztotožňuje, nemůže sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti založit.
10. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. ledna 2010
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu