ECLI:CZ:US:2010:2.US.339.10.1
sp. zn. II. ÚS 339/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti občanského sdružení Vzdušné lázně Janov, o.s., sídlem Děčín, Janov 5, zastoupeného Mgr. et Ing. Petrem Prchalem, advokátem se sídlem Praha 1, Politických vězňů 934/15, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 10. 2009 ve věci sp. zn. 11 Co 649/2009, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení, kterým měl být porušen zákaz denegatio iustitiae ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a současně jím mělo být porušeno stěžovatelovo právo na přístup k informacím dle čl. 17 Listiny.
Rozsudkem ze dne 19. 11. 2008 Krajský soud v Ústí nad Labem ve věci sp. zn. 15 Ca 83/2008 nařídil Obecnímu úřadu v Janově poskytnout stěžovateli požadované informace do 14ti dnů od právní moci rozsudku. Poněvadž ani po uplynutí soudem stanovené lhůty nebyla informace poskytnuta, podal stěžovatel dne 12. 1. 2009 k Okresnímu soudu v Děčíně návrh na nařízení výkonu rozhodnutí pro uspokojení nepeněžitého plnění. Jako povinného označil stěžovatel (z důvodů předestřených v ústavní stížnosti) obec Janov.
Usnesením ze dne 2. 6. 2009 ve věci sp. zn. 8 E 13/2009 nařídil okresní soud výkon rozhodnutí uložením pokuty obci Janov ve výši 50.000,- Kč, na základě odvolání povinného však krajský soud usnesením napadeným ústavní stížností usnesení prvoinstančního soudu změnil tak, že návrh na nařízení výkonu rozhodnutí zamítl. Důvodem zamítnutí návrhu byla skutečnost, že zatímco exekučním titulem byla povinnost uložena Obecnímu úřadu Janov, v návrhu na výkon rozhodnutí byla jako povinná označena obec Janov.
Stěžovatel považuje na základě obsáhlé právní argumentace a odkazů na nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2690/08 a III. ÚS 127/96 takový postup krajského soudu za protiústavní.
Dříve než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda podání splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jeho projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). V projednávaném případě k takovému závěru nedospěl.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že - "pouze z důvodu procesní opatrnosti" - podal současně s projednávaným podáním nový návrh na nařízení výkonu rozhodnutí, v němž označil jako povinného Obecní úřad Janov, přičemž předpokládá, že tento návrh bude rovněž zamítnut, neboť povinný nemá právní subjektivitu.
Jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod, je její subsidiarita, která se odráží v požadavku vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje, jinak je ústavní stížnost nepřípustná. Vedle toho má princip subsidiarity i dimenzi materiální, z níž plyne, že důvodem subsidiarity jsou samotné kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům jednotlivce teprve tehdy, pokud základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci a případná protiústavnost již není napravitelná jiným způsobem (ve smyslu ultima ratio, srov. např. usnesení ve věci sp. zn. I. ÚS 339/01, in: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 23, usnesení č. 33). V konkrétní a praktické podobě se tak realizuje ústavní princip dělby moci mezi jednotlivými orgány veřejné moci. Bylo by proto zásahem do pravomoci obecných soudů a porušením principu dělby moci, pokud by jiný orgán (v dané situaci Ústavní soud) o stěžovatelových právech rozhodoval bez toho, že by byla dána možnost příslušnému orgánu k realizaci jeho pravomoci. Obě tato hlediska zohlednil Ústavní soud v projednávaném případě.
Pokud by tedy Ústavní soud za situace, kdy stěžovatel podal nový návrh na nařízení výkonu rozhodnutí, přikročil k meritornímu přezkumu napadeného usnesení krajského soudu, porušil by tím jeden ze základních principů, kterým je řízení o ústavní stížnosti ovládáno. Posuzovanou ústavní stížnost je proto nutno odmítnout pro její předčasnost.
Pouze na okraj Ústavní soud uvádí, aniž by jakkoli předjímal výsledek řízení o nově podaném návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí, že není možné, aby při ústavně konformní aplikaci rozhodných právních norem dospěly obecné soudy k závěru, že pravomocné a vykonatelné soudní rozhodnutí nemůže být - toliko z důvodů, jež je možno v kontextu konstantní judikatury Ústavního soudu označit za přehnaně formalistické - vykonáno. Takový závěr by totiž zjevně odporoval ustanovení čl. 1 Ústavy, tedy premise, že Česká republika je materiálním právním státem.
Vzhledem k výše uvedenému soudce zpravodaj mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Odmítnout musel Ústavní soud současně i stěžovatelův - svou povahou akcesorický - návrh na přiznání náhrady nákladů řízení dle ustanovení §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, neboť dané ustanovení je aplikovatelné toliko v případě, že ústavní stížnosti bylo vyhověno.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. března 2010
Dagmar Lastovecká
soudce zpravodaj