ECLI:CZ:US:2010:2.US.39.10.1
sp. zn. II. ÚS 39/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma v právní věci stěžovatele MUDr. Y. E. U., zastoupeného Janem Kalvodou, advokátem se sídlem v Praze 6, Bělohorská 35, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2009 č. j. 20 Cdo 2434/2009-70, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 28. 11. 2006 č. j. 30 Co 498/2008-44 a usnesení Okresního soudu Praha - východ ze dne 5. 5. 2008 č. j. 28 Nc 10743/2008-9, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 8. 1. 2010, která splňovala náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal s odkazem na údajné porušení jejího práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů vydaných v rámci exekučního řízení na návrh oprávněné společnosti Telefónica O2 Czech republic, a.s., se sídlem v Praze 4, Za Brumlovkou 266/2 (dále též "oprávněná"), k uspokojení pohledávky ve výši 39.777,70 Kč s příslušenstvím a pro náklady předcházejícího řízení.
Stěžovatel v odůvodnění ústavní stížnosti předeslal, že byl dne 14. 9. 1994 zadržen Policií ČR a obviněn z několika trestných činů. Dne 15. 9. 1994 byl vzat do vazby, ze které byl propuštěn dne 12. 3. 1997. Jeho trestní stíhání bylo pravomocně skončeno až po 13 letech, kdy byl stěžovatel zproštěn obžaloby v plném rozsahu. Přestože stěžovatel po dobu své vazby nemohl z objektivních důvodů užívat telefonní stanici provozovanou oprávněnou, počala oprávněná úhrady za dlužné telekomunikační služby vymáhat u Českého telekomunikačního úřadu (dále též "úřad"). V řízení před tímto úřadem mu byl ustanoven opatrovník, kterým se stala zaměstnankyně úřadu. Jak stěžovatel uvedl, jeho místo pobytu však bylo známo a podmínky pro ustanovení opatrovníka podle tehdy platného správního řádu nebyly splněny. Ustanovené opatrovnici bylo dne 16. 3. 1999 doručeno rozhodnutí, které je v projednávané věci exekučním titulem. Opatrovnice nenapadla rozhodnutí opravným prostředkem a to se tak stalo vykonatelným. V této souvislosti stěžovatel v ústavní stížnosti poukázal na judikaturu Ústavního soudu vztahující se k podmínkám pro ustanovení opatrovníka účastníkovi neznámého pobytu a namítal, že je v dané věci zřejmé, že mu byla zcela odepřena možnost se proti rozhodnutí úřadu (exekučnímu titulu) jakkoli bránit a tím bylo porušeno je právo na soudní ochranu.
Stěžovatel z uváděných skutečností dovodil, že mu exekuční titul nebyl nikdy řádně doručen a nejsou tak splněny podmínky pro nařízení výkonu rozhodnutí. Pokud byl výkon rozhodnutí nařízen, je nutné považovat postup soudu za nesprávný.
II.
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí o ústavní stížnosti vyžádal spis Okresního soudu Praha - východ sp. zn. 28 Nc 10743/2008, z něhož zjistil, že napadeným usnesením téhož soudu ze dne 5. 5. 2008 č. j. 28 Nc 10743/2008-9 byla nařízena na majetek stěžovatele exekuce dle zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "exekuční řád"), na základě rozhodnutí Českého telekomunikačního úřadu, odbor pro oblast Praha, ze dne 16. 3. 1999 č. j. 139408/98-631/Jan/G pro uspokojení pohledávky oprávněné ve výši 39.777,70 Kč s příslušenstvím, pro náklady předcházejícího řízení ve výši 126,- Kč a pro náklady exekuce a náklady oprávněného, které budou v průběhu řízení stanoveny. Soud současně pověřil provedením exekuce JUDr. Ondřeje Mareše, soudního exekutora Exekutorského úřadu Litoměřice.
Stěžovatel se prostřednictvím svého právního zástupce proti rozhodnutí o nařízení exekuce odvolal podáním ze dne 9. 7. 2008. Namítal, že soud měl přihlédnou k tříleté prekluzivní lhůtě dle §71 odst. 3 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád) přihlédnout z úřední povinnosti, neboť exekuční titul byl vykonatelným od 10. 5. 1999. Současně namítal, že samotné rozhodnutí úřadu trpí vadami, neboť stěžovatel byl v řízení před tímto úřadem zastoupen zaměstnankyní úřadu a pokud jde o vymáhané telefonní poplatky, pak tyto mu objektivně nemohly vzniknout. V odvolání sdělil, že z uvedených důvodů podal ústavní stížnost.
Krajský soud v Praze usnesením ze dne 28. 11. 2006 č. j. 30 Co 498/2008-44 napadené rozhodnutí soudu prvého stupně potvrdil. Dospěl k závěru, že soud prvého stupně postupoval při nařízení exekuce podle všech ustanovení exekučního řádu dopadajících na danou věc a správně zjistil, že podmínky pro nařízení exekuce byly ve věci splněny. Odvolací soud se zabýval námitkou stěžovatele související s postupem Českého telekomunikačního úřadu v řízení, které předcházelo vydání exekučního titulu, jíž stěžovatel zpochybňoval jeho vykonatelnost. Z odkazem na ustálenou judikaturu obecných soudů dovodil, že se nemůže v rámci řízení o výkon rozhodnutí zabývat případnou nezákonností ustanovení opatrovníka v nalézacím řízení. Významné by mohlo být pouze tvrzení, že stejnopis písemného vyhotovení rozhodnutí nebyl řádně doručen ustanovenému opatrovníkovi. Takovou námitku stěžovatel nevznesl a z nalézacího spisu je nepochybné, že ustanovené opatrovnici byl exekuční titul řádně doručen. V odůvodnění rozhodnutí se odvolací soud také podrobně zabýval namítanou prekluzí vymáhaného práva dle správního řádu. Z odkazem na ustálenou rozhodovací praxi soudů uvedl, že na daný vztah mezi oprávněným a stěžovatelem nelze při soudním výkonu rozhodnutí správního úřadu použít příslušná ustanovení správního řádu, neboť se nejedná o vztah veřejnoprávní, nýbrž o soukromoprávní závazkový vztah vzniklý na základě smlouvy, a proto právo na úhradu za poskytnuté telekomunikační služby podléhá promlčení. Na rozdíl od zániku práva v důsledku prekluze se však soud při nařízení výkonu rozhodnutí otázkou promlčení zabývat nemůže.
Stěžovatel proti rozhodnutí odvolacího soudu podal dovolání, jež obsahově odpovídalo nyní projednávané ústavní stížnosti. Nejvyšší soud je usnesením ze dne 6. 10. 2009 č. j. 20 Cdo 2434/2009-70 odmítl s tím, že zopakoval svoji dosavadní judikaturu vztahující se k dané problematice, ze které odvolací soud zjevně vycházel ve svém rozhodnutí.
III.
Ústavní soud vyzval podle ustanovení §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu účastníky řízení - Nejvyšší soud, Krajský soud v Praze a Okresní soud Praha - východ, a vedlejšího účastníka řízení - společnost Telefónica O2 Czech republic, a.s., aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.
Nejvyšší soud ve svém vyjádření uvedl, že nepovažuje ústavní stížnost za důvodnou a má za to, že ústavní stížnost by měla být odmítnuta. Dovolací soud zopakoval základní teze svého rozhodnutí a v podrobnostech odkázal na napadené rozhodnutí.
Krajský soud v Praze plně odkázal na své rozhodnutí a k námitkám stěžovatele zdůraznil, že se nejedná o tzv. nalézací řízení. Navrhl, aby ústavní stížnost byla odmítnuta, neboť je přesvědčen, že napadeným usnesením nedošlo k porušení práva stěžovatele.
Okresní soud Praha-východ ve svém vyjádření pouze odkázal na odůvodnění napadených rozhodnutí.
Společnost Telefónica O2 Czech republic, a.s. se k projednávané ústavní stížnosti nevyjádřila.
Vzhledem k tomu, že vyjádření neobsahovala žádné nové skutečnosti a pouze zopakovala stanoviska v řízení již vyjádřená, nebyla rozesílána k podání případné repliky.
IV.
Po zvážení argumentů obsažených v ústavní stížnosti, posouzením obsahu odůvodnění napadených rozhodnutí, jakož i prostudováním příslušného spisu, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud především připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky) není součástí soustavy obecných soudů a není tak oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti v každém případě, kdy dochází k porušení běžné zákonnosti nebo nesprávnosti, které svou podstatou spočívají v rovině jednoduchého práva. Vycházel-li obecný soud při výkladu ve věci aplikovaného jednoduchého práva z právního názoru, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá tato skutečnost sama o sobě dotčení v jeho základních právech. Dle ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu nesprávná aplikace práva může být důvodem zrušení rozhodnutí orgánu veřejné moci zpravidla tehdy, pokud tuto lze opodstatněně kvalifikovat jako aplikaci mající za následek porušení základních práv a svobod; tj. zejména tehdy, jde-li o takovou aplikaci, která se jeví v daných souvislostech jako svévolná, argumentačně vybudovaná bez přesvědčivého odůvodnění, takže ji nelze objektivně akceptovat (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 126/04).
Z obsahu stížnosti vyplývá, že stěžovatel se před Ústavním soudem domáhá v plném rozsahu přezkoumání rozhodnutí vydaných obecnými soudy v exekučním řízení a to tak, jako by Ústavní soud byl dalším stupněm v hierarchii obecných soudů. Svými argumenty od počátku řízení před obecnými soudy stěžovatel zpochybňoval vykonatelnost předmětného exekučního titulu s poukazem na nedostatek předpokladů pro ustanovení opatrovníka stěžovateli v řízení před Českým telekomunikačním úřadem a namítal, že mu exekuční titul nemohl být nikdy řádně doručen. Stěžovatel v ústavní stížnosti v zásadě zopakoval námitky, kterými se zabývaly obecné soudy a s nimiž se v odůvodnění vyčerpávajícím způsobem vypořádaly. Ústavní soud zdůrazňuje, že je to právě Nejvyšší soud, jehož primárním úkolem je sjednocování judikatury, tj. sjednocování interpretace a aplikace jednoduchého práva. Úkolem Ústavního soudu je "toliko" posuzovat tvrzené porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. V reakci na námitky stěžovatele zvažoval Ústavní soud tedy pouze to, zda napadený výklad ze strany obecných soudů není interpretací natolik extrémní, že by vybočovala z postulátů zakotvených v hlavě páté Listiny. Svévolnou interpretaci práva ovšem v projednávaném případě neshledal, a to ani v rozhodnutí dovolacího soudu, které stěžovatel napadá v podstatě ze stejných důvodů jako rozhodnutí soudu odvolacího a soudu prvního stupně.
Ústavnímu soudu v projednávané věci nezbývá než se přiklonit k závěrům, které v souladu s ustálenou judikaturou obecných soudů rozvedl ve svém rozhodnutí zejména odvolací soud a následně soud dovolací. Je třeba konstatovat, že jakkoli je exekuční soud v rámci rozhodování o nařízení exekuce povinen zkoumat, zda je exekuční titul vykonatelný, a byl tedy povinnému i řádně doručen (viz usnesení c 29. 8. 2002, sp. zn. 20 Cdo 1020/99, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu č. 4, ročník 2002, poř. č. 25), není již v exekučním řízení povolán, aby se zabýval okolnostmi, které mohly způsobit vadu řízení, jež vydání exekučního titulu předcházelo. Proto také v nyní projednávané věci obecné soudy vycházely ze stanoviska, že námitkou nezákonnosti ustanovení opatrovníka v řízení, z něhož vzešel exekuční titul, se soud v řízení o výkonu takového rozhodnutí (exekuci) zabývat nemůže (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2002 sp. zn. 20 Cdo 554/2002 uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu č. 7, ročník 2004, poř. č. 62).
V rámci posuzování vykonatelnosti exekučního titulu mohlo být tedy významné pouze tvrzení, že stejnopis písemného vyhotovení rozhodnutí nebyl ustanovenému opatrovníkovi řádně doručen. Přestože takovou námitku stěžovatel v řízení nevznesl, odvolací soud, jak vyplývá z jeho rozhodnutí, tuto skutečnost prověřil nalézacím spisem a neměl o řádném doručení exekučního titulu ustanovené opatrovnici pochybnosti.
Dle názoru Ústavního soudu tedy v projednávaném případě obecné soudy postupovaly v rámci daném příslušnými procesními předpisy, které se vztahují na exekuční řízení. O protiústavní výklad (a aplikaci) jde tehdy, je-li výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli. V dané věci však výklad podaný obecnými soudy není zjevně svévolný, nepostrádá racionální základnu a právní závěry, k nimž obecné soudy dospěly v napadených rozhodnutích, přesvědčivě a řádně odůvodnily v souladu s ustanovením §157 o. s. ř. Rovněž s námitkami stěžovatele se řádně vypořádaly.
Ústavní soud nad rámec výše uvedeného podotýká, že při posuzování ústavní stížnosti nemohl přehlédnout, že ačkoli stěžovatel dle návrhového žádání brojil proti rozhodnutím vydaným v rámci exekučního řízení, ve skutečnosti téměř veškeré argumenty směřovaly k řízení, ve kterém byl exekuční titul vydán. Ústavní soud proto zvažoval i variantu, zda stěžovatel nemínil napadnou ústavní stížností také podkladové rozhodnutí Českého telekomunikačního úřadu a zda není nutné takový rozpor odstranit cestou výzvy k odstranění vad podání, neboť Ústavní soud, jak ustáleně judikuje, je vázán petitem ústavní stížnosti a pouze na jeho základě může přistoupit k případnému přezkumu stěžovatelem napadených rozhodnutí a řízení, která jim předcházela.
Stěžovatel v ústavní stížnosti mimo jiné uvedl, že mu byla odepřena možnost se proti předmětnému rozhodnutí úřadu jakkoli bránit. Jak však Ústavní soud zjistil z přehledu ústavních stížností stěžovatele a následným prostudováním jeho návrhů, stěžovatel se již ústavní stížností ze dne 21. 8. 2008 vedenou u Ústavního soudu pod sp. zn. I. ÚS 2163/08 domáhal zrušení rozhodnutí Českého telekomunikačního úřadu ze dne 10. 2. 1999 č. j. 139408/98-631/Jan/G (kterým byl stěžovateli v řízení ustanoven opatrovník) a ze dne 16. 3. 1999 č. j. 139408/98-631/Jan/G, jímž mu byla uložena povinnost vymáhaná v dotčeném exekučním řízení (exekuční titul). Stěžovatel v této ústavní stížnosti argumentoval obdobně jako v nyní projednávané ústavní stížnosti a namítal, že se o řízení před Českým telekomunikačním úřadem a předmětném exekučním titulu dozvěděl až dne 24. 6. 2008, kdy byl zpraven o nařízené exekuci. Ze spisu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2163/08 bylo zjištěno, že Ústavní soud měl již shromážděny veškeré podklady pro své rozhodnutí o této ústavní stížnosti, když stěžovatel odvolal plnou moc svému právnímu zástupci. K výzvě Ústavního soudu k odstranění nedostatku zastoupení advokátem stěžovatel sdělením ze dne 22. 4. 2009 pak oznámil Ústavnímu soudu, že ústavní stížnost vedenou pod sp. zn. I. ÚS 2163/08 bere zpět, a to s ohledem na nesprávný postup jeho bývalého právního zástupce. Ústavní soud za této situace tedy řízení o ústavní stížnosti svým usnesením ze dne 29. 4. 2009 sp. zn. I. ÚS 2163/08 zastavil.
Pro další postup Ústavního soudu v nyní projednávané věci bylo tedy klíčové, že stěžovatel měl možnost napadnout rozhodnutí Českého telekomunikačního úřadu (exekuční titul) a jemu předcházející řízení, přičemž této možnosti ve včasně podané ústavní stížnosti vedené pod sp. zn. I. ÚS 2163/08 také využil. Jestliže následně stěžovatel svým dispozitivním úkonem vzal ústavní stížnost zpět, znemožnil Ústavnímu soudu, aby se mohl dále jeho podáním věcně zabývat. S ohledem na zásadu "nechť si každý střeží svá práva", Ústavní soud konstatuje, že není jeho úkolem suplovat vůli stěžovatele a napravovat jeho procesní postup. Nad to je z výše uvedeného zřejmé, že pokud se stěžovatel dozvěděl o rozhodnutí Českého telekomunikačního úřadu dne 24. 6. 2008, jak sám uvedl, byla by ústavní stížnost směřující ke zrušení takového rozhodnutí podána zjevně po uplynutí lhůty k podání návrhu u Ústavního soudu. Za těchto okolností proto Ústavní soud v projednávané věci stěžovatele nevyzýval.
Vzhledem k tomu, že napadená rozhodnutí soudů nevybočila z mezí ústavnosti, Ústavní soud postupoval podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. března 2010
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu