ECLI:CZ:US:2010:2.US.487.10.1
sp. zn. II. ÚS 487/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Jiřího Nykodýma a Stanislava Balíka ve věci ústavní stížnosti Ing. P. V., zastoupeného JUDr. Markétou Novákovou, advokátkou se sídlem Soběslavská 68, Praha 3, proti usnesení Okresního soudu Praha - západ č. j. 11 Nc 124/2008-200 ze dne 29. 5. 2009, usnesení Krajského soudu v Praze č. j. 31 Co 353/2009-286 ze dne 3. 11. 2009, rozsudku Okresního soudu Praha - západ č. j. 11 Nc 124/2008-219 ze dne 1. 6. 2009 a rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 31 Co 354/2009-279 ze dne 3. 11. 2009, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), brojí stěžovatel proti v záhlaví označeným rozhodnutím obecných soudů. Tvrdí, že jimi bylo zasaženo do jeho ústavně zaručených práv, vyplývajících z čl. 90, čl. 95 a čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z přiloženého spisového materiálu se podává, že usnesením čj. 11 Nc 124/2008-200 ze dne 29. 5. 2009 přiznal Okresní soud Praha - západ (dále jen "okresní soud") znalkyni PhDr. V. S. odměnu za podaný znalecký posudek z oboru zdravotnictví - odvětví psychologie v rozsahu za 4 hodiny práce v celkové výši 1.400,- Kč. K odvolání stěžovatele bylo citované rozhodnutí potvrzeno usnesením Krajského soudu v Praze č. j. 31 Co 353/2009-286 ze dne 3. 11. 2009. Odvolací soud se ztotožnil s právním názorem vyjádřeným soudem prvního stupně v napadeném usnesení, že znalkyní účtovaná odměna za účast na jednání soudu odpovídá rozsahu a náročnosti jí vynaložené práce, neboť znalkyně se musela na nařízené jednání podrobně připravit a její výslech rovněž představoval delší časový úsek.
Rozsudkem Okresního soudu Praha - západ č. j. 11 Nc 124/2008-219 ze dne 1. 6. 2009 bylo rozhodnuto o úpravě poměrů nezletilé V., dcery stěžovatele, která byla pro dobu do rozvodu i pro dobu po rozvodu svěřena do výchovy matky (výrok I.). Soud dále rozhodl o povinnosti otce platit na výživu nezletilé s účinností od 11. 7. 2008 do 31. 10. 2008, s účinností od 1. 6. 2009 nadále a s účinností od právní moci rozsudku o rozvodu 10.000,- Kč měsíčně s tím, že splatnost výživného byla určena do každého 15. dne v měsíci předem k rukám matky (výrok II.), dlužné výživné za dobu od 11. 7. 2008 do 31. 5. 2009 ve výši 39.741,- Kč soud uložil otci zaplatit k rukám matky do 3 měsíců od právní moci rozsudku (výrok III.). Ve výrocích IV. a V. soud rozhodl o nákladech řízení, včetně nákladů státu vzniklých v souvislosti s vypracováním znaleckého posudku a výslechem znalkyně, k jejichž zaplacení zavázal stěžovatele.
Na podkladě stěžovatelem podaného odvolání Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") rozsudkem č. j. 31 Co 354/2009-279 ze dne 3. 11. 2009 změnil pouze výrok III. rozsudku soudu prvního stupně tak, že dlužné výživné za dobu od 11. 7. 2008 do 31. 10. 2009 ve výši 73.774,- Kč je otec oprávněn splácet v měsíčních splátkách po 4.000,- Kč spolu s běžným výživným k rukám matky, a to pod ztrátou výhody splátek. V ostatním rozhodnutí nalézacího soudu potvrdil a rozhodl o nákladech řízení.
Stěžovatel je přesvědčen, že vydáním shora uvedených rozhodnutí došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv, a proto se domáhá jejich zrušení. Obecným soudům vytýká, že se nijak nezabývaly vznesenými námitkami stran formálních a obsahových nedostatků znaleckého posudku z oboru zdravotnictví - odvětví psychologie, vypracovaného znalkyní PhDr. V. S., na něž v průběhu celého řízení poukazoval. Tyto vady znaleckého posudku stěžovatel rekapituluje, přičemž zpochybňuje věrohodnost, správnost i kvalitu provedeného znaleckého zkoumání. Obecné soudy se rovněž měly dopustit pochybení, pokud nevyzvaly znalkyni ke zpřístupnění podkladů sloužících pro vypracování posudku, v důsledku čehož se působení znalkyně v předmětné opatrovnické věci stalo podle názoru stěžovatele netransparentním. Odnětím možnosti seznámit se s těmito podklady byl navíc stěžovatel zkrácen na svých právech účastníka řízení, neboť tyto podklady vedly znalkyni k závěrům, jež posléze soudy plně převzaly a promítly je do svých rozhodnutí.
Stěžovatel doplnil ústavní stížnost dvěma podáními, doručenými Ústavnímu soudu dne 3. 3. 2010 a dne 6. 5. 2010, k nimž přiložil zprávu psycholožky PhDr. I. V. z Pedagogicko-psychologické poradny v Praze 6 a zprávu Střediska pro děti a mládež Modřany.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadenými rozhodnutími z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Těžiště ústavní stížnosti spočívá v kritice procesních postupů obecných soudů, přičemž důraz klade stěžovatel na vady znaleckého dokazování, které současně vztahuje k napadeným rozhodnutím o výši znalečného.
Co se týče rozhodnutí obecných soudů o stanovení znalečného, Ústavní soud se v usnesení ze dne 29. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 292/05 (U 23/38 SbNU 587), vyslovil k povaze rozhodnutí, kterými obecný soud ustanovuje znalce [§127 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád")] či (následně) rozhoduje o znalečném (§139 odst. 2 občanského soudního řádu), jakož i ku způsobilosti těchto rozhodnutí zasáhnout do základních práv účastníků řízení. Vycházeje z toho, že jde o rozhodnutí nemeritorní povahy, zde vyslovil, že "samotným vydáním těchto usnesení stěžovatel nemohl být a ani nebyl na svých ústavně zaručených právech dotčen". K zásahu do těchto práv by mohlo dojít "až teprve v případě, že by stěžovateli byla uložena povinnost k náhradě těchto nákladů řízení", z čehož plyne, že "teprve rozhodnutí, jímž by bylo rozhodnuto o povinnosti k náhradě nákladů řízení, by mohlo být na újmu práv stěžovatele".
To je významné potud, že stěžovatel v posuzované věci napadá nejen usnesení obecných soudů o přiznání znalečného (§139 odst. 2 občanského soudního řádu), ale směřuje ústavní stížnost mimo jiné i proti výroku rozsudku okresního soudu, jímž mu byla uložena povinnost uhradit náklady státu, zahrnující stanovené znalečné.
Byť tedy rozhodnutí obecného soudu o přiznání znalečného ve světle výše uvedeného není samo o sobě nadáno schopností zasáhnout do oblasti ústavně zaručených práv stěžovatele, promítnutí znalečného do nákladů řízení, k jejichž zaplacení byl stěžovatel později zavázán, by tuto schopnost již mohlo založit. Stojí ovšem za připomenutí, že při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před obecnými soudy zásadně podružné - Ústavní soud postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke kasaci příslušných rozhodnutí se uchyluje pouze výjimečně, například pokud zjistí, že došlo k porušení práva na spravedlivý proces extrémním způsobem nebo že bylo zasaženo i jiné základní právo. Otázka nákladů řízení, včetně znalečného, tak může dosáhnout ústavněprávní dimenze pouze v případě extrémního vybočení z pravidel upravujících řízení. V souzené věci však k takové situaci zjevně nedošlo. Obecné soudy jasně uvedly, z čeho znalečné sestává a na základě jakých právních předpisů bylo stanoveno.
Nelze též přehlédnout, že stěžovatel brojí proti rozhodnutím přiznávající znalkyni znalečné ve výši 1.400,- Kč, tj. částku, která je svou výší na úrovni bagatelních sporů. Již tato okolnost vede k závěru o nedůvodnosti ústavní stížnosti, neboť v předmětných rozhodnutích obecných soudů nelze spatřovat natolik extrémní vybočení z pravidel spravedlivého procesu, aby mohlo vést k jejich zrušení. Na fakt, že napadená rozhodnutí neoplývají způsobilostí přivodit neodvratitelnou újmu na právech stěžovatele, lze rovněž usuzovat z toho, že stěžovatel uplatnil opravný prostředek až proti rozhodnutí o přiznání znalečného za účast znalkyně na jednání soudu. Předchozí rozhodnutí ze dne 8. 4. 2009 o přiznání znalečného za podání písemného znaleckého posudku nenapadl, ačkoliv jím stanovená částka ve výši 13.300,- Kč (rovněž stěžovateli posléze uložená k úhradě) několikanásobně přesahuje nyní posuzovanou věc.
Ústavní soud se dále neztotožňuje se stěžovatelem přednesenými výhradami k obsahu a formě znaleckého posudku, vypracovaného znalkyní PhDr. V. S., jakož i posléze podané výpovědi znalkyně, a navazujícími námitkami dopadajícími na postup obecných soudů, které měly tyto výhrady ve svých rozhodnutích údajně pominout. Jak je totiž patrné z odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu ze dne 3. 11. 2009, odvolací soud "shledal znalecký posudek soudem ustanovené znalkyně řádným, když při svém výslechu znalkyně přesvědčivě obhájila své závěry a nejsou dány důvody pro vypracování posudku revizního".
Důkaz znaleckým posudkem (včetně výsledků slyšení znalce) je soud oprávněn hodnotit podle zásad vyjádřených v §132 občanského soudního řádu. Hodnocení soudu nepodléhají odborné znalecké závěry ve smyslu jejich správnosti; soud hodnotí přesvědčivost posudku co do jeho úplnosti ve vztahu k zadání, logické odůvodnění znaleckého nálezu a jeho soulad s ostatními provedenými důkazy (srov. Bureš, J., Drápal, L. a kol. Občanský soudní řád. Komentář - I. díl, 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2009, str. 895).
Dospěla-li soudní znalkyně po vyšetření dotčených osob k závěru, že z hlediska v posudku popsaných nálezů se jako vhodnější vychovatel pro nezletilou jeví v současné době matka, jde o odborný znalecký závěr, jehož správnost nepřísluší soudu přezkoumávat. To neznamená, že je soud tímto závěrem vázán, že jej musí bez dalšího převzít. Má-li soud důvodné pochybnosti o správnosti odborného znaleckého závěru, může znalci uložit, aby podal vysvětlení, posudek doplnil nebo jinak odstranil jeho nedostatky, popřípadě aby vypracoval nový posudek, nebo musí ustanovit jiného znalce, aby věc znovu posoudil a vyjádřil se i ke správnosti již podaného posudku (revizní znalecký posudek). V daném případě odvolací soud takové pochybnosti, s ohledem na obsah výpovědi znalkyně, neměl. Co se týče formální stránky znaleckého posudku, i pokud by se v něm nějaké vady vyskytly, což ovšem Ústavní soud blíže nezkoumal, nejednalo by se o tak výrazný zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele, aby odůvodňoval zrušení napadených rozhodnutí.
Argumentaci předestřenou stěžovatelem v ústavní stížnosti tak Ústavní soud hodnotil v její podstatě spíše jako nesouhlasnou polemikou s hodnocením důkazů provedených obecnými soudy s cílem zvrátit rozhodnutí soudu ve svůj prospěch. Ústavní soud však nepřehodnocuje dokazování provedené obecnými soudy, ale zasahuje pouze v případě, kdy právní závěry soudu jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají (srov. nález III. ÚS 84/94, N 34/3 SbNU 587). V rozhodnutích okresního i krajského soudu pochybení podobného charakteru Ústavní soud nenašel. Obecné soudy dostály požadavku transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí (§157 občanského soudního řádu). Z odůvodnění jimi vydaných rozhodnutí je zřejmé, které skutečnosti byly zjištěny, jakými úvahami se soudy při rozhodování o úpravě poměrů pro dobu do rozvodu i po rozvodu nezletilé V. řídily a která ustanovení zákona na zjištěný skutkový stav použily. Rovněž v jejich postojích neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole. Za těchto okolností Ústavnímu soudu nepříslušelo rozhodnutí obecných soudů jakkoliv přehodnocovat.
Pokud výsledek řízení nebyl pro stěžovatele příznivý, nelze v tomto spatřovat porušení práva chráněného článkem 36 Listiny. Právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že by se garantoval úspěch v řízení, či, že by jednotlivci bylo zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající podle jeho názoru skutečným hmotněprávním poměrům. Je jím "pouze" zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Shora označené požadavky obecné soudy přitom bezezbytku naplnily.
Jelikož tedy nebylo zjištěno pochybení obecných soudů, které by mělo za následek porušení vytýkaných základních práv stěžovatele, Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. května 2010
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu