ECLI:CZ:US:2010:2.US.49.10.1
sp. zn. II. ÚS 49/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatele České republiky - Ministerstva financí, IČ: 00006947, se sídlem Letenská 15, 118 10 Praha 1, zastoupeného JUDr. Alanem Korbelem, advokátem, se sídlem Náměstí 14. října 3, 150 00 Praha 5, směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. listopadu 2009, č. j. 15 Co 335/2009-96, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 16. února 2009, č. j. 22 C 71/2007-72, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 37 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Stěžovatel byl v řízení před obecnými soudy účastníkem řízení na straně žalované. Žalobce P. Š. se žalobou proti němu domáhal zaplacení částky 457.972 Kč z titulu náhrady škody podle §8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád). V řízení před soudem prvního stupně byl stěžovatel plně úspěšný, žaloba proti němu byla zamítnuta a byla mu přiznána i náhrada nákladů řízení spočívající v nákladech právního zastoupení advokátem. Proti tomuto rozsudku podal žalobce odvolání. Odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil, avšak o náhradě nákladů řízení rozhodl tak, že se stěžovateli náhrada nákladů řízení nepřiznává, a to jak před soudem prvního stupně, tak před odvolacím soudem.
II.
3. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení obou rozsudků v celém rozsahu, ačkoliv z jejího obsahu vyplývá, že napadá pouze výrok o náhradě nákladů řízení, a to jen odvolacího soudu. Sám přitom nepodal proti rozsudku soudu prvního stupně odvolání, což ostatně ani nemohl, protože byl plně úspěšný včetně nákladů řízení. Z tohoto důvodu je také ústavní stížnost, pokud směřuje proti rozsudku soudu prvního stupně nepřípustná, neboť ve vztahu k tomuto rozhodnutí stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje.
4. Ve vztahu k výroku rozhodnutí odvolacího soudu ohledně nákladů řízení polemizuje se závěrem soudu, který náklady řízení nepřiznal s odkazem na nález Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 2929/07 (v ústavní stížnosti chybně uvedeno sp. zn. I ÚS 2929/27). Namítl, že uvedený nález na daný případ nedopadá a odvolal se na jiné rozhodnutí Ústavního soudu vedené pod sp. zn. II ÚS 986/09, které označil za nález, ačkoliv jde o zpravodajské rozhodnutí. Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že tím, že mu napadeným rozhodnutím nebyly přiznány náklady řízení z toho důvodu, že stát je dostatečně vybaven odborným aparátem k hájení svých práv došlo k zásahu do jeho základního práva zakotveného v čl. 37 odst. 2, podle kterého má každý právo na právní pomoc a podle odst. 3 téhož článku, kterým se zaručuje rovné postavení všech účastníků řízení. Odvolal se přitom na uvedené zpravodajské rozhodnutí, ve kterém byl vyjádřen názor, že ústavně garantované právo na právní pomoc zahrnuje (zásadně, vyjma řízení, pro něž je předepsáno obligatorní zastoupení) právo účastníka zvolit si, zda se nechá zastoupit a případně též kým. Právní zastoupení je tak ponecháno (s uvedenou výjimkou) zcela na vůli účastníka, a to bez ohledu na to, zda by byl schopen se jinak zastupovat sám.
III.
5. Ústavní soud není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, protože není vrcholem jejich soustavy. Postavení Ústavního soudu uvnitř soudní moci vymezuje článek 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), tak, že jde o orgán ochrany ústavnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu záležitostí obecných soudů, které jsou součástí soudní soustavy podle čl. 91 odst. 1 Ústavy. To platí jak pro otázky vztahující se k předmětu sporu, tak i pro hodnocení otázek procesních.
6. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti [(§42 odst. 1 a 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], v té části, kde je napadáno rozhodnutí odvolacího soudu, přičemž dospěl k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh. V řízení před Ústavním soudem se za zjevně neopodstatněnou pokládá ústavní stížnost, jež postrádá ústavněprávní dimenzi. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu, jak je tomu v daném případě, je tomu tak obvykle tehdy, jestliže napadené rozhodnutí postrádá způsobilost, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit základní práva a svobody stěžovatele.
7. Stěžovatel argumentuje tím, že nepřiznáním nákladů řízení se mu upírá právo na to být zastoupen advokátem. Tak tomu ovšem není, neboť nepřiznání nákladů řízení z toho důvodu, že prostředky vynaložené stěžovatelem na právní zastoupení nejsou v konkrétním případě shledány účelně vynaloženými, jako tomu bylo v projednávaném případě, neznamená, že se nemůže nechat zastoupit advokátem. Jediným důsledkem je, že mu náklady nebudou uhrazeny protistranou. Nelze ani akceptovat námitku, že se napadeným rozhodnutím dostal stěžovatel do nerovného postavení k druhému účastníkovi řízení. V této souvislosti poukazuje Ústavní soud na výše zmiňovaný nález sp. zn. I. ÚS 2929/07, v němž bylo vysloveno, že stát je k hájení svých právních zájmů, vybaven příslušnými organizačními složkami, finančně i personálně zajištěnými ze státního rozpočtu, což většina účastníků soukromoprávních vztahů není. V tom je výjimečnost státu oproti většině ostatních subjektů soukromoprávního vztahů a z toho Ústavní soud ve shora uvedeném nálezu dovodil, že v takovýchto případech se musí soud zabývat tím, zda náklady na právní zastoupení advokátem jsou potřebné k účelnému uplatňování nebo bránění práva, což se v projednávaném případě stalo.
8. Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí, která jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočila z mezí ústavnosti byl návrh ve vztahu k rozhodnutí odvolacího soudu dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnut, jako návrh zjevně neopodstatněný. Ve vztahu k rozhodnutí soudu prvního stupně byla ústavní stížnost odmítnuta podle §43 odst. 1 písm. e) ve spojení s §75 zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. prosince 2010
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu