ECLI:CZ:US:2010:2.US.494.10.1
sp. zn. II. ÚS 494/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma ve věci stěžovatelky A. H., právně zastoupené JUDr. Dagmar Malou, advokátkou se sídlem Denisova 504, Jičín, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 12. 11. 2009 sp. zn. 23 Cdo 4409/2009, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti brojí stěžovatelka proti shora uvedenému rozhodnutí dovolacího soudu, kterým bylo zastaveno dovolací řízení ve věci usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 8. 2007 sp. zn. 1 Cmo 59/2007. Tvrdí, že jím bylo porušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a právo na rovné postavení před soudem.
Napadeným usnesením zastavil Nejvyšší soud dovolací řízení z toho důvodu, že stěžovatelka nesplnila povinnost právního zastoupení v tomto řízení, ačkoli byla soudem I. stupně několikráte vyzvána k odstranění tohoto nedostatku dovolání.
V ústavní stížnosti stěžovatelka uvedla, že se dovolací soud řádně nevypořádal s úplným obsahem jejího podání ze dne 15. 10. 2009, ve kterém požádala o osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce dle §30 o. s. ř.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
Stěžejní námitkou stěžovatelky v ústavní stížnosti je, že dovolací soud zastavil dovolací řízení, aniž by se dostatečně vypořádal s jejím návrhem na ustanovení zástupce z řad advokátů dle §30 odst. 1 a 2 o. s. ř.
K posouzení této věcné námitky si Ústavní soud vyžádal spis Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 38 Cm 43/2006. Z jeho obsahu bylo zjištěno, že stěžovatelka podala proti usnesení vrchního soudu dovolání dne 21. 11. 2007. Dne 22. 11. 2007 vyzval samosoudce krajského soudu stěžovatelku k odstranění vady dovolání spočívající v absenci povinného právního zastoupení v dovolacím řízení. Dne 29. 12. 2007 stěžovatelka požádala soud o prodloužení původně stanovené lhůty k odstranění vady podání do 29. 2. 2008, což bylo soudem akceptováno. Následně dne 29. 2. 2008 stěžovatelka požádala soud I. stupně o ustanovení zástupce soudem. Soud zaslal stěžovatelce formulář o osobních a majetkových poměrech a stanovil jí lhůtu 15 dnů k jejich prokázání. Stěžovatelka navrhla soudu, aby vycházel z potvrzených údajů, které předložila v jiném řízení u téhož soudu; poté soud vydal usnesení, kterým návrh stěžovatelky zamítnul. K odvolání stěžovatelky vrchní soud usnesení soudu I. stupně potvrdil (20. 2. 2009). Krajský soud v Hradci Králové dne 25. 9. 2009 vydal usnesení, jímž vyzval stěžovatelku, aby do 15. 10. 2009 odstranila vady svého dovolání a předložila plnou moc advokáta nebo osoby s právnickým vzděláním pro dovolací řízení. Stěžovatelka následně podáním ze dne 15. 10. 2009 opět požádala soud o ustanovení zástupce nebo o prodloužení lhůty.
Ze shora uvedené rekapitulace jednoznačně vyplývá, že obecné soudy se návrhem stěžovatelky na ustanovení zástupce pro dovolací řízení, resp. podmínkami pro osvobození od soudních poplatků (§138 o. s. ř.), řádně zabývaly, svá rozhodnutí dostatečným a srozumitelným způsobem odůvodnily a po pravomocném zamítnutí návrhu jí poskytly další dostatečně dlouhou lhůtu pro zajištění si právní pomoci prostřednictvím zvoleného zástupce. Skutečnost, že stěžovatelka i po pravomocném rozhodnutí soudů, kterými nebyla osvobozena od soudních poplatků a nemohl jí tedy být ustanoven zástupce soudem, opět o jeho ustanovení požádala a soud se již tímto návrhem nezabýval, nemohla žádným způsobem zasáhnout do jejího ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces. Pokud dle pravomocného rozhodnutí obecných soudů stěžovatelka nesplňovala předpoklady pro osvobození od soudních poplatků podle ust. §138 odst. 1 o. s. ř., nemohl jí ani být ustanoven zástupce dle ust. §30 o. s. ř.
Ústavní soud musí tedy konstatovat, že v projednávané věci neshledal stěžovatelkou namítaná porušení jejích základních práv a svobod, a proto ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 25. listopadu 2010
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu